O mnoho let později mi bratr Růda vyprávěl, že byli o pár měsíců dříve před domkem on, Lojzík a Karel, a maminka si je zavolala domů. Byla uplakaná a řekla jim, že tatínek šel asi do luk a ona má strach, aby si něco neudělal. Běželi tam, viděli tatínka, jak jde podle Kacbachu tam, kde vtéká struha do Labe, dohonili ho, vzali za ruce a žadonili „tatínku, udělejte nám to – a ono“, vymýšleli si něco na hraní ze dřeva, co jim tatínek občas dělával, a tak ho přivedli domů. Bylo to v r. 1902, když maminka tatínkovi řekla, že je opět v jiném stavu. Máňa, která se narodila v roce 1900, měla být poslední. Ale když jsem pak v březnu přišel na svět, všechno se začalo točit kolem "vejškrabku", mazánka, a nevěděli, co by mu snesli. Ráno, zatímco ostatní snídali chleba nadrobený do žitné kávy, běžela jedna z děvčat pro rohlíky pro mě k snídani.
Maminka nás měla devět ke stolu, a při tom šila zástěry do obchodu. Nejmladší sestře Máně byly tři roky, Andě pět let, do školy chodili Růžena sedmiletá, Růda desetiletý, Karel dvanáctiletý a třináctiletý Lojzík. Emilce bylo patnáct let a chodila do továrny. Dva nejstarší již doma nebyli. Frantík sedmnáctiletý byl v Trutnově u tetičky Anny a učil se tam u pana Adama malířem písma a malování na skle a osmnáctiletý Pepík byl ve Dvoře Králové v učení ve mlýně na Valše k celému zaopatření.
Náš domek převzal tatínek po rodičích, ale později z něj polovinu prodal svému bratranci, kterému jsme říkali kmotříček. Když jsem byl malý, tak už kmotříček nežil a byla tam jen kmotřička s dětmi. Měli jsme společnou chodbu a také společnou pec, která se vytápěla z chodby a byla vestavěna do světnice kmotřiččiny. I komín byl společný a v chodbě jsem jím viděl až na nebe.
V naší polovině domku byla velká světnice s kachlovými kamny a z ní se vcházelo do komory, kde byly schody na půdu a stál tam mandl. Světnice měla tři okna, obílené stěny, dřevěnou podlahu a pod stropem po celé délce byl silný trám. Měli jsme tam velký stůl, za ním podél stěny dlouhou rohovou lavici, mimo židlí jednu dřevěnou nečalouněnou „lenošku“, prádelník, říkali jsme mu „veškostn“, a na něm byla později Lojzíkova knihovna. Vedle prádelníku byl černý kufr. U stěny proti oknům byla police, malá truhlička na školní knihy, a na židli umývadlo – lavór.
Na levé boční stěně, kde bylo jedno okno s výhledem na cestu k lávce a Hrubým lukám, jsme měli zrcadlo, pod ním lepenkový kalendář s košíčkem na hřebeny a denním útržkovým blokem, co nám dával každoročně obchodník, kde jsme kupovali, a měl na košíčku vytisknutou svou firmu. Také tam byl kominický kalendář s červenolícím kominíčkem a kalendáriem ve dvanácti sloupcích se jmény svatých a měsíčními čtvrtěmi. Vedle zrcadla nad veškostnem byl obraz sv. Aloise a blíže ke kamnům visela skříňka na koření a rohatinka, na které byly narovnány hmoždíř, mlýnek na kávu, solnička, plechovky na cikorku a žitnou kávu a visely tam naleštěné mosazné sběračky, cedníky, sekáček a jiné kuchyňské nádobí. Stál tam také menší „kuchyňský“ stůl a blízko okna byla postel.
Na čelní stěně byla dvě okna s vyhlídkou směrem k jihu, na „plac“ před domkem a na cestu do města, roubenou řadou habrů. V levém rohu visel kříž, dále tam byl obraz Panny Marie s Ježíškem, obrazy korunního prince Rudolfa a princezny Stefanie a obraz sv. Václava na koni. Pod ním u okna stával šicí stroj. U boční stěny byly dvě postele, vchod do komory, a nad postelemi obraz anděla strážného a čtvrté, záclonkou zastřené okno, které tam bylo ještě z doby, než byla přistavěna ta komora. Vedle dveří byl věšák na šaty.
V komoře byl jeden šatník a druhý byl na chodbě a vedle něho stála jarmárka, která měla na jedné straně nad sebou asi pět šuplat, do kterých maminka před vánočními svátky ukládala zázvorky, aby zvláčněly a koláče makové, povidlové, jablkové, do každého šuplete jedny, aby nám nezmizely ještě před svátky.
V zimě byla uprostřed světnice, blíže kamen, malá plechová kamínka – bubínek – k celodennímu vytápění.
Tři postele pro celou rodinu ovšem nestačily, a proto hoši spávali na půdě a později na „verandě“, kterou tatínek postavil na dvorku. Ve spodní části verandy byl chlívek pro husy a králíky a horní část byla zařízena na spaní pro hochy, a to spaní se jim moc líbilo.
V horších dobách vždy pročítám a prohlížím si vzpomínky mého dědečka s drobnými akvarely, které pro nás sepsal a namaloval. Jak se život změnil za sto let. Toto je úryvek z nich, přiloženy i obrázky.
