Jak se žije v Řecku?
Pohoří Olymbos
Řekové jsou především národ velice religiózní. Na rozdíl od nás věří úplně všemu, co se v kostele říká, a věří také na zázraky. Bavit se s nimi o tom nemá vůbec žádnou cenu. Bůh je zkrátka Bůh se vším všudy. A pochybovat o tom je přímo zločin. Přednost víry před zdravým rozumem je zde tak evidentní, jako že sluníčko ráno vyleze z moře a večer zaleze někam za hory, které jsou vidět daleko na obzoru. Proto tu nejsou ani civilní sňatky. Řekové se žení a vdávají zásadně v kostele. Obřad křtu se odehrává o něco později než u nás. Dítka jsou pokřtěna až ve věku jednoho roku. Duchovní řecké církve žijí trochu jinak, než je zvykem u katolíků. Žijí s ostatními obyvateli ve vesnicích, pěstují ovce a kozy a obdělávají skromná políčka. Zbytek duchovních pak zaplňuje četné kláštery po celé zemi. Klášterů je v Řecku spousta. Tudíž je i spousta mnichů. Žijí docela izolovaně, neholí se a nestříhají a jenom meditují. Pokud možno si stavějí kláštery na vysokých kopcích, horách nebo skalách, aby byli blíže svému představenému, ke kterému se dnem i nocí neustále modlí.
Neméně zajímavá je řecká doprava. O dopravě hromadné toho mnoho nevíme. Po jednom svezení linkovým autobusem nelze dělat ukvapené závěry. Faktem je, že cizinec se musí pořád ptát. A o srozumitelnosti komunikace už tady řeč byla. My jsme se ovšem zeptali, porozuměli, nasedli a v pořádku i dojeli. A to nám řidič ještě zastavil mezi stanicemi, abychom to měli blíž do penzionu. Zkuste to u nás. Něco jiného je ovšem poznávat svět řeckých silnic za volantem auta. Pro turistu, neznalého poměrů, je to zážitek. Ale i tento zážitek, veskrze osobní, jsme absolvovali a ve zdraví i přežili. Dovolenou to rozhodně obohatilo o řádnou dávku adrenalinu.
Zajímavé je, jakým způsobem jsou zde využívány odstavné pruhy na hlavních silnicích. Řečtí řidiči, bez ohledu na plnou čáru, omezenou rychlost a nejrůznější jiná omezení, jezdí nejraději s plynem u podlahy a předjíždějí, kde je to právě napadne. Jakmile však předjedou, disciplinovaně se zařadí na odstavný pruh, po kterém jedou až do dalšího předjetí. Uvolňují tak prostor pro ještě větší blázny, než jsou oni sami. Je to docela praktické a s chutí jsme si to i sami vyzkoušeli při naší stíhací jízdě do trajektového přístavu Keramoti. Jezdit rychle je tu docela lákavý sport. Snížená rychlost je skoro všude. U benzinek, u odboček, parkovišť a já nevím, kde všude ještě. To by se nikdo nikam nedostal. A tak to ani nikdo nedodržuje. Přes tuto divočinu jsme zde neviděli ani jednu bouračku. Ale abych nelhal. Pozůstatek jedné havárie jsme přeci jen viděli. Auto bylo na odpis a mělo pražskou SPZ.
Ještě jeden zajímavý úkaz můžete na řeckých silnicích vidět. Místní řidiči totiž dokážou zastavit i na těch nejnemožnějších místech, kde každému překáží. A také neustále troubí. Hlavně ti mladí mají v oblibě velký kravál. S oblibou se předvádějí před děvčaty na motorkách s odstraněnými tlumiči. Čím větší kravál, tím větší frajer.
Dost ale o dopravě a řidičích. Zajímavé je i řecké stavebnictví. Při našich cestách Řeckem nás zaujalo množství rozestavěných domů, ze kterých trčely dráty armatury. Už moje žena po svém návratu z Korfu říkala, že ten, kdo v Řecku staví, má úlevu na daních. Tuto skutečnost nám potvrdila i naše občasná průvodkyně paní Svatava cestou na Meteory. Některé stavby se proto vlečou dlouhá léta a jsou celé zarostlé křovím. Základem je masivní železobeton, vnitřní příčky se staví z cihel. Stavba musí vydržet 8° Richterovy stupnice, protože Řecko je v tektonickém pásmu. Zajímavé je hlavně to, že kdyby se při zemětřesení dům poškodil, tak jde stavitel před soud.
Obchod a služby jsou zřejmě největším problémem pro běžného turistu. O tom už ale byla také řeč. Pochopitelně mohu mluvit pouze o této části pobřeží, kde člověk nepotká jediného západního turistu. Jsou tu jen Češi, Poláci, Maďaři, Slováci a sem tam nějaký ten Chorvat. Zkrátka lidé zvyklí z minulého režimu si vždycky nějak poradit. Turista ze Západu, navyklý na běžný standard luxusních hotelů, by tu byl nešťastný. O to víc je nutné ocenit schopnost místních číšníků se domluvit v každém případě. Z každé řeči totiž něco pochytili a mluví podivuhodnou směsicí všech možných jazyků. Ostatně, pokud chcete znát v taverně cenu, stačí udělat prsty mezinárodně srozumitelný pohyb a číšník napíše cenu na papírový ubrus. Na konci stolování se ubrus spolu se všemi napsanými cenami i zbytky jídel prostě zmuchlá a vyhodí. A je uklizeno. Na stůl se dá ubrus nový a vše se opakuje. S přehnanou etiketou si tu člověk alespoň nemusí dělat starosti.
Trochu lepší už je to při nakupování v samoobsluze. Ceny jsou všude uvedeny a orientace je proto docela dobrá. Ostatně vedoucí ze samoobsluhy Tassos se naučil za ta léta již natolik česky, že domluva s ním je bez problémů.
Řecko je neobyčejně krásná země. I přes řadu problémů, s kterými se tu člověk běžně potkává. Země, prozářená východním sluníčkem, omývaná teplým mořem a obydlená docela příjemnými lidmi. Otázkou je, co tu vlastně hledáme. A na jaký standard máme a na jaký jsme zvyklí. Nepříjemná je jen ta komunikační bariéra. Ale sluncem prohřáté řecké moře a třítisíciletá řecká historie, to jsou skutečnosti, které budou pro Středoevropana vždy velkým lákadlem.
Dobře vychlazená Apélie se dnes večer přestěhovala z bezpečí ledničky na potemnělou terasu našeho penzionu. Poslední siesta řecké noci. Přes množství drátů elektrického vedení fotím mnohobarevný západ slunce nad Strymonickým zálivem. Asi to bude chtít retuš.
Řecko, Chalkidiki, červenec 2003
Z knihy Středomořský kaleidoskop, která vyšla v roce 2014
Plavba trajektem na ostrov Thassos
Kláštery Meteora 1
Kláštery Meteora 2
Archeologický areál Filippi - sídelní město krále Filipa Makedonského
Zachovalý římský akvadukt ve východořeckém městě Kavala