Jednašedesátiletá Renata nedávno zjistila, že její muž udržuje více než dvacet let vztah s jinou ženou. "On vlastně dlouhodobě žije s námi dvěma. Byl to šok. Možná bych strávila lépe, kdyby šlo o krátkodobý úlet, ale on se s ní stýká přes dvacet let," říká Renata. Přišla na to tak, že jí kolegyně oznámila, že náhodou viděla o víkendu jejího muže s přáteli na horách. Renata se divila, protože muž jí řekl, že jede na služební cestu do Polska. Tam jezdí velmi často, ovládá totiž polštinu a pracuje pro mezinárodní firmu. Když se ho zeptala, řekl jí, že to je vyloučené, že na horách nebyl. Kolegyně jí však líčila, že ho potkala na horách ve společnosti dalšího muže a dvou žen. Renata si začala vybavovat z minulosti různé podivné situace. Například, že doma našla účtenku z obchodu s ženským oblečením, které si ona rozhodně nekoupila. Že muž je někdy nervózní, když vejde do jeho pracovny a on s někým telefonuje. Že velmi často zavírá svůj notebook, když se Renata blíží, a že ho nikdy nenechává doma, když tam není. To, co dříve nevnímala, jí postupně začalo ležet v hlavě.
Její muž onemocněl, musel být dlouho v nemocnici. Při jedné návštěvě se lékař zmínil, že se na něho ptala sestra Renatina manžela - jenže on sestru nemá. Zjistila, že v nemocnici kromě ní uvedl ještě jméno naprosto neznámé ženy, která je oprávněná ho navštěvovat a dostávat od lékařů informace o jeho zdravotním stavu. Renata začala pátrat. A protože je novinářka a pátrat umí, zanedlouho zjistila, že její muž má více než dvacet let vztah se svou kolegyní z práce. Jezdí spolu na služební cesty, byli spolu na dovolené, kterou doma prezentoval jako sportovní dovolenou s kamarády. Dotyčná žena je léta rozvedená, žije sama, má pěkný byt a Renatin muž v něm má v podstatě druhý domov. Své oblečení, své věci, své klíče. Někdy šel z práce tam, někdy domů. Někdy tam přespal a Renatě tvrdil, že je v Polsku.
Renata neví, co si počít. Jestli mu říct, že vše ví, nebo předstírat, že ne. "Jsem naprosto šokovaná, bezradná. Nevím, jestli se chci rozvést, jestli ho nenávidím nebo ne. Já tomu snad odmítám věřit," říká.
Téměř totožný příběh prožil sedmapadesátiletý Petr. Po deseti letech manželství zjistil, že jeho žena má dlouholetý poměr. Rozvedli se. „Ona mi pak řekla, že za vše můžu já, protože se vedle mě necítila být ženou. Že se prý jen starala o domácnost, běhala mezi prací, dětmi a naším domem, takže potřebovala někoho, kdo ji ujistí, že je stále ještě žádoucí a sexy. A já jí vlastně dávám za pravdu. Neměl jsem na ni čas, náš vztah mě už moc nebavil," říká Petr. Těžce se však vyrovnával s posměšky kolegů v práci, kteří se dozvěděli, že ho žena dlouhou dobu podváděla. "Když podvádí chlap, bere se to tak, že je borec. Ale s kým tedy ti v borci jsou? S milenkami, které jsou manželkami jiných borců," říká nyní Petr se smíchem.
Britský magazín Daily Mail zveřejnil výsledky průzkumu, podle něhož má milence až čtyřicet procent žen žijících v manželství nebo dlouholetém vztahu. Muži jsou prý nevěrní svým ženám ve čtyřiceti sedmi procentech. Zdaleka neplatí, že většina mužů si pod pojmem nevěra představuje vyhledání krátkodobého románku nebo placených sexuálních služeb. Naopak, mnozí udržují dlouholeté paralelní vztahy, často i s ženami, které jsou také vdané.
"Jde o to, že mnohé ženy se cítí být trochu vykořisťované, nedoceněné. Chtějí být super matky, manželky, poslušné dcery, navíc bojují o postavení v práci. Časem zjistí, že jim něco chybí, a tak mají pocit, že mileneckým poměrem nakrmí část své psychiky. Zároveň si ale nechtějí ničit manželství a život, který si vybudovaly," uvedla terapeutka Lucy Beresford.
Psycholog Petr Šmolka říká, že v případech zjištění takové dlouholeté nevěry je v první řadě třeba si ujasnit, zda podváděný chce kvůli ní manželství ukončit. Zkrátka, je třeba si promyslet, jak se zjištěním naložit. "Otevřená konfrontace často nepřinese nic pozitivního, dokonce ani v případech, že by partner nevěru přiznal. Pokud to udělá, tak ji částečně legitimizuje a pak třeba řekne: Dnes mě nečekej, jdu za Boženkou," uvedl. Míní, že pokud člověk nechce manželství ukončit, měl by se po detailech nevěry partnera či partnerky co nejméně pídit: "Čím více toho víme, tím hůře se nám bude zapomínat.“
A tak existuje nemálo manželství, jejichž velká část bylo vlastně soužití ve třech nebo ve čtyřech. Například osmdesátiletí Anna a Tomáš měli každý dlouhá léta tajný vztah. Přitom měli pěkný dům, vychovali dva syny, z nichž je jeden úspěšný lékař a druhý má prosperující firmu. Anna a Tomáš spolu nyní žijí pohodový život v penzi na své chatě v horách. Anna říká: "Samozřejmě, že když jsem se dozvěděla, že Tomáš chodí asi pět let se svou sekretářkou, byla jsem jako šílená. Ale pak jsem si to promyslela. Sama se syny bych být nechtěla, vlastně bych je tím ošidila o pěkné dětství. Tátu by viděli málo, finančně bychom na tom byli hůř, třeba by nebyli tak úspěšní jako jsou nyní. Tak jsem léta mlčela a předstírala, že o té Tomášově ženské nevím. Pak jsem se náhodou seznámila s velmi milým mužem. Kdybych nevěděla, že Tomáš je mi nevěrný, asi by mně nenapadlo si s ním začít. Možná jsem to brala jako jakousi pomstu, jako dodání si sebedůvěry. Scházeli jsme se téměř sedm let. Bylo to pěkné, vzrušující. Tomáš o tom dodnes nemá ani tušení. A já mu až po mnoha letech, až když jsme byli v penzi, jemně naznačila, že o jeho dávném paralelním vztahu vím. Nic neříkal, ale bylo jasné, že ho to překvapilo. Od té doby jsme o tom nikdy nemluvili a já jsem ráda, že jsem tehdy nepanikařila a naše manželství neukončila. A naši synové samozřejmě vůbec nic netuší. Ti často mluví o tom, že jsme příkladem, jak má dlouholeté láskyplné manželství vypadat."
Mnohdy se až ve vysokém věku objeví nějaké to tajemství partnera z minulosti. Mnohdy se neobjeví nikdy. Faktem ale je, že nevěra není zásadně nějaký ten nerozvážný úlet z vášně, ale mnohdy jde o skutečně hluboké vztahy, které trvají mnoho let.