Samostatnost a nezávislost je ve vyšším věku velmi důležitá. Dá se natrénovat.
Třiasedmdesátiletá Jana ovdověla. Následně zjistila, že neví, co dělat, když jí doma přestala fungovat elektřina. Rozplakala se a seděla celý večer v bytě potmě. Až v poledne se šla zeptat sousedky, jestli je problém v celém domě. Sousedka to popisuje takto: „Byla úplně bezmocná. Tak jsem stoupla na židli, nahodila jí pojistky a bylo po problému. Na jedné straně mi jí bylo líto. Na straně druhé to byla vždy rozmazlená dáma, za kterou vše dělal manžel a syn. Manžel jí zemřel, syn se odstěhoval do Německa. Ona je naprosto bezradná, nesamostatná. Říkala mi, že neumí řídit auto, tudíž se nedostane na velký nákup. Když jsem jí řekla, že si může nechat nákup přivézt domů, divila se. Když jsem jí řekla, ať se podívá na internet, zatvářila se pohoršeně a řekla, že něco takového nemá, protože to nepotřebuje. No to je pak těžký, že.“
Naopak ona zmíněná sousedka měla život výrazně jiný. Manželství se jí nepovedlo, tak od pětačtyřiceti žije sama. Řídí auto, má řadu známých, k penzi si přivydělává jako paní na hlídání dětí. „Cíleně jsem si šetřila na penzi, abych se neměla špatně. Pořídila jsem si malý byt v přízemí, který utáhnu a do kterého se dostanu, i kdybych měla problémy s chůzí. Od dětí nic moc nečekám, mají dost svých starostí. Uživím se, postarám se o sebe, jsem nezávislá. Když nebudu, mám už teď kontakty na pečovatelskou službu. Už jsem si tam předem zjišťovala, jak to chodí, co která služba stojí,“ vypráví. Když má chuť, jede sama na výlet. Sama chodí po procházkách. Klidně si sama sedne do kavárny. „Být sama mi vůbec nevadí, neberu to jako známku selhání či životní krize ale jako známku nezávislosti,“ říká.
Nezávislost je slovo, které se čím dál více zmiňuje v souvislosti s tím, že populace stárne. „Sociální změny ve stáří významně ovlivňuje soběstačnost seniorů. K ní přispívá jednak po předcích zděděná genetika, jednak celoživotní trénink nezávislosti a přebírání odpovědnosti za vlastní osud,“ říká lékařka Kateřina Cajthamlová.
Ano, zatímco některé jevy provázející stárnutí ovlivnit nemůžeme, jiné ano. A jedním z nich je právě to, jak přistoupíme k životu. Zda si řekneme: To zvládneme, to se naučíme, tady můžeme požádat o radu, o pomoc. Nebo k životu přistoupíme stylem: Tak s tím si neporadím, to už nemá smysl se učit, nikoho nezajímám, jsem k ničemu, nikdo mi nepomůže.
„Stárnutí je proces individuální, přirozený v pozdějších fázích průběhu lidského života, ale u každého probíhající různě rychle. Je důsledkem a projevem geneticky podmíněných procesů stárnutí všech systémů a tkání lidského těla, je spojeno také s řadou psychologických a sociálních změn. Stárnutí může ovlivnit životní styl, choroby a životní podmínky stárnoucího jedince, to znamená i sám senior nebo jeho blízcí,“ vysvětluje Kateřina Cajthamlová a pokračuje: „Mezi psychologickými změnami dominuje věkem podmíněná změna žebříčku hodnot a změna sebehodnocení v souvislosti s odchodem z pracovního procesu nebo s odchodem dětí z rodiny. U stárnoucích lidí někdy nastávají i změny postojů ke společnosti a ostatním lidem, které jsou spojené s širokým spektrem reakcí na okolí. Pocit ztráty prestiže a postavení může u někoho vést k negativním pocitům křivdy, nespravedlnosti až nenávisti. Naopak jiní lidé mění svoji osobnost trénováním trpělivosti, pokory a vytrvalosti. Část stárnoucí populace propadá tak zvané involuční depresi, je pasivní a izoluje se, zatímco druhá část seniorů zvyšuje tréninkem paměti, učením i rehabilitací své fyzické a psychické schopnosti, a snaží se tak nepodlehnout přirozeným změnám, které stárnutí provázejí.“
Nikdo zřejmě neřekne, že by chtěl patřit mezi první skupinu. Tu, kterou tvoří lidé podezíraví, užírající se pocity ublíženosti, nepotřebnosti. Každý by si vybral, že chce být součástí party lidí tvořivých, vytrvalých, samostatných, nezávislých. Přesto ne všichni pracují na tom, aby do té party jednou skutečně patřili.
„No jo, ty jsi byla vždycky jiná,“ říká trochu vyčítavě jednasedmdesátiletá Anna své o tři roky starší sestře Nadě. Naďa se poté, co odešla do penze, odstěhovala na chatu do Beskyd. Jde o malou chaloupku, skromně vybavenou. Naďa je tam šťastná. Má mezi sousedy spoustu přátel, vysadila si zeleninu, jsou tam ovocné stromy. Sbírá byliny, vaří vlastní marmelády, kompoty, a protože sousedům chutnají, s kamarádkou je začaly nabízet na trzích. Nosí zajímavé rozevláté šaty, má dlouhé šedivé vlasy. „Vypadáš jak divoženka, to se ve tvém věku nehodí,“ říká jí její sestra, která také žije sama. Ve velkém bytě v centru Ostravy. Stěžuje si, že ho není schopna finančně utáhnout. Chodí jen na nákupy základních potravin, tvrdí, že nic jiného nepotřebuje. Přátele nemá. Sedí doma. Se sestrou si už téměř nemají o čem povídat. „Ona pořád jen na něco nadává, přehání, kritizuje. Nebaví mě s ní být. Byla zvyklá, že se o ni celý život starali muži, není schopna být sama,“ říká o ní sestra.
Podobných případů střetu lidí nezávislých a takových, kteří si se změnami, které jim stárnutí přineslo, neumějí poradit, je hodně. Přibývá jich. Jsou ukázkou toho, že populace starších lidí je nejen rok od roku početnější, ale také různorodější. Tvoří ji ti, kteří umí být samostatní a nezávislí a dokáží si poradit i v těžkých životních situacích. Ale i ti, které rozhází první střetnutí s nemocí, samotou či jinými starostmi, které s věkem přicházejí. Dříve o nich totiž nepřemýšleli. Nepřipravili se. Netrénovali.