Jedna špatná zpráva často nezůstane osamocená. K Martě dorazily hned dvě najednou. Její syn studující v Londýně se rozešel se svou přítelkyní Amy těsně před svatbou. A u její nejmladší vnučky Emy byla zjistěna srdeční vada, kvůli které musí jít na operaci. Se špatnými zprávami se každý vyrovnává jinak, ale většina lidí prochází v průběhu tohoto procesu postupně několika fázemi. Rozchod Libora s Amy Marta příliš neřešila. Tušila, že to Liborovi pořádně rozhodilo jeho plány a představy a že mu bude určitě smutno. Ale z jejího úhlu pohledu je lepší, že se vrátí domů a nebude se courat někde po světě. S rozchodem se určitě časem srovná, protože to bylo jeho rozhodnutí. A časem najde někoho jiného. Mnohem hůř se Marta vyrovnávala s informací o stavu malé Emy. První, co ji napadlo, že je to nějaký omyl. Sedla k internetu a začala hledat informace o této vadě. Těch našla spoustu, až jí z toho šla hlava kolem. Ale nedalo se rozpoznat, které jsou pravdivé. Nakonec toho musela nechat, aby se z toho nezbláznila. V principu to, co se dozvědala od dcery, si jen potvrdila. Nezbývá jí tedy nic jiného, než se se situací smířit a doufat. A podpořit co nejvíc Ladu v tomto těžkém období.
I když její závěry byly relativně logické, nedařilo se jí ten den usnout. Přesněji řečeno usnula vždy jen na chvíli a po krátkém a nepříjemném útržkovitém snu se zpocená probudila a s hrůzou si uvědomovala, co všechno se jí zdálo. Její děti a vnoučata se ve snech zjevovaly v nejrůznějších děsivých situacích. Jakoby se do jejích snů postupně promítly všechny strachy, které se v době bdění snažila vědomě potlačit. Nepomohla jí ani sklenice teplého mléka s medem - osvědčený recept na přivolání klidného spánku. Hodila by se konejšivá mužská náruč, kam by se na chvíli mohla ukrýt a zapomenout na svět kolem. Chyběl jí někdo, kdo by na ni zapůsobil rozhodným slovem. S prvními paprsky ranního světla s úlevou vstala, trochu se vzpamatovala pod sprchou a odešla do práce.
Provádění běžných rutinních věcí Martu konečně trochu zklidnilo. Ve volné chvilce zavolala synovi, aby mu řekla, co se děje. Libor sice ještě svou malou neteř neviděl, ale chápal, že její zdraví je teď na prvním místě. Mlčky se smířil s tím, že třeba na jeho promoci nikdo nepřijede. Ale o to víc se začal těšit domů. A to si ještě nedávno myslel, že se tam třeba už nikdy nevrátí. I Martu překvapilo, jak to vzal klidně. Je to už velký a rozumný kluk, pomyslela si s úlevou. Naštěstí už neviděla, jak se ten její velký kluk, ležící na pohovce v poloprázdném pokoji, usedavě rozbrečel.
Rutina každodenního života naštěstí svědomitě otupovala hrany špatných zpráv. A žádné další negativní zprávy se už neobjevily. A dokonce se vyskytly ty dobré, asi v rámci zachování rovnováhy. Na Martu se obrátili hned ze dvou institucí s dotazem, jak se jí podařilo v tak krátkém čase zbavit grafiti na průčelí firmy. A zda by mohla doporučit firmu, která to realizovala. To ji zaujalo a jedno dopoledne věnovala tomu, že si na internetu vyhledala firmy, které tuto službu poskytují. Podrobně si prostudovala i jejich ceníky a podmínky a srovnala je s reálnými náklady na odstranění grafiti v její firmě. Co kdyby rozšířila činnosti své firmy i o tuto službu? Kolem toho mladého muže, který zařídil odstranění grafiti na její firmě, by mohla vzniknout skupinka odborníků na tuto činnost. V jejich městě ani v blízkém okolí žádná firma tyto služby neposkytuje, možná to je drobná díra na trhu. A třeba by to mohlo zvýšit i tržby firmy, které se v minulých dvou měsících nebezpečně propadaly.
Probrala tenhle nápad i s Petrem, stavovala se u něj vždy v podvečer cestou z práce. Petr byl jednoznačně pro a slíbil, že si o tom také něco nastuduje. Ale spíš z technického hlediska. Pokud se potvrdí to, co dnes jen odhadují, mohou se do toho pustit. Naštěstí i Petr se zotavoval. Otok téměř zmizel, mluvil bez větších problémů a začal i jíst jiné věci než kaše. Marta dokonce zaznamenala, že u něj doma panuje jakási nezvyklá pohoda. A to nebylo v poslední době až tak obvyklé. Jeho dcera Lenka se občas usmívala a malá Sofie všechny bavila svými nápady a nadšeným vyprávěním o tom, co dělaly s Hedvikou. Podařilo se jí dosáhnout toho, co si umínila ještě na horách. Za podpory maminky uprosila učitelky ve školce, aby mohly chodit s Hedvikou do stejné třídy. A slíbila jim všechno, jen aby toho dosáhla. Od té chvíle se stala nejhodnější holčičkou ve školce.
Celý víkend Marta strávila u dcery na Vysočině. Anička s Toníkem ji nadšeně přivítali a hned ji chtěli zatáhnout do svých her. Malá Emička spokojeně oddechovala v postýlce. Jen její dcera byla posmutnělá, i když se snažila, aby všechno fungovalo stejně jako vždycky. Také vypadala dost unaveně. Prospělo by jí, kdyby odtud mohla na chvíli vypadnout, napadlo Martu. Ale není to tak jednoduché, když malou stále kojí. Navíc v období chřipkové epidemie bude lepší, když nebude chodit nikam mezi lidi. Jakékoliv onemocnění by situaci ještě víc zkomplikovalo. Ve chvílích, kdy měli čas si spolu promluvit, se Marta dozvěděla, že první podezření na srdeční vadu měla dětská lékařka už na pravidelné dětské prohlídce. Ema se jí zdála nepřirozeně klidná ve srovnání s jinými dětmi stejného věku a při poslechu srdíčka si všimla drobných šelestů. Poslala je na vyšetření do nemocnice, kde se podezření potvrdilo. Ladu to docela rozhodilo, ale stále měla naději, že v některých případech se může dírka v dětském srdíčku během vývoje dítěte sama zacelit. Několik dlouhých dnů netrpělivě čekala na vyšetření Emy v Motolské nemocnici. Pozorovala svou holčičku při každém pohybu, kontrolovala u ní skoro každé nadechnutí. Budila se i v noci a zjišťovala, zda Emička dýchá. Únava a napětí se brzy projevily na její náladě. Okřikovala Aničku s Toníkem, když začali trochu víc dovádět. Utrhla se na manžela, když se jí snažil logicky vysvětlit, že takovým chováním Emičce nepomůže a sobě i ostatním jenom ublíží. Nechtěla se od dcerky vzdálit na delší dobu a nechtěla si připustit, že se tak příliš vyčerpává.
Závěry z vyšetření v Motole skutečně potvrdily, že bude nutné Emu operovat. Naštěstí současně s touto informací Ladě podrobně vysvětlili, jaká jsou možná řešení a jak taková operace operace probíhá. To Ladu trochu uklidnilo, nejhůř se cítila, když nevěděla, co a jak bude. Teď jen čekala na termín operace a doufala. Chtěla věřit, že všechno dobře dopadne. Musela věřit. Kvůli té maličké, která má celý život před sebou. Kvůli jejím sourozencům, kterým musela vysvětlit, co s Emičkou je. A omluvit se za to, jak se jim v poslední době málo věnovala. Kvůli manželovi, který se jí trochu nemotorně snažil být oporou. I kvůli sobě.
V sobotu dopoledne začal padat na Vysočině pod dlouhé době zase sníh. Teplota byla pod nulou, a tak ani netál. Děti sledovaly přibývající bílou pokrývku s nosíky přitisknutými na okno a samozřejmě chtěly ven. Maminka jim slíbila, že s nimi po obědě půjdou jezdit na pekáči. Babička pohlídá malou Emu v kočárku. Děti se odpoledne konečně na sněhu pořádně vyřádily, letos měly podobných příležitostí velmi málo. Nakonec podlehla jejich nadšení i Lada a párkrát se s nimi svezla kopce dolů. Jen babičku Martu zábly po hodině popocházení s kočárkem nohy, a tak se vrátila domů dřív a stihla připravit pro všechny svačinu. Konvice bylinkového čaje s ovocem a chleby s pomazánkou zmizely hned, jakmile se vrátili domů. A Lada usnula při kojení. Marta obě přikryla lehkou dekou a zavřela dveře do pokojíčku, aby měly klid. Ladě pořádný spánek určitě prospěje. Změnu domácí atmosféry zaznamenal i Ladin manžel, když se k večeru vrátil z práce. Hlavně ho překvapilo, že Lada konečně klidně spí. Poslední noci toho moc nenaspala.
Cestou domů si Marta hýčkala svůj hřejivý pocit, že byla někomu prospěšná. Její dcera ji potřebovala. Potřebovala se někomu svěřit se všemi detaily, se svými starostmi a obavami, se svými pocity. Potřebovovala se nadechnout a trochu v klidu vyspat. Potřebovala podpořit. A to všechno se snad Martě podařilo. Alespoň na chvíli. Škoda, že nebydlí blíž. Škoda, že má ještě pár let, než bude moci odejít do důchodu. Pro nejbližší dobu se domluvily, že Marta přijede častěji a hlavně vypomůže s Aničkou a Toníkem v době operace.
Konečně byla doma. Ráda se vracela do své domácí oázy a užívala si všecho, co jinde postrádala. Hlavně klidu a příjemné atmosféry. Dopřála si bylinkovou koupel, umyla si vlasy a uvařila si hrnek dobrého čaje. Rozečtená detektivka ji nelákala, radši zavolala Petrovi. A byla příjemně překvapená. Petr už docela zřetelně artikuloval, otok z tváře mu prý zmizel a zítra přijde do práce. A kdyby chtěla, může vzít auto a za chvilku bude u ní. Jasně, že chtěla, vždyť za poslední dva týdny neměli ani příležitost být spolu sami. Petr přišel s kytičkou žlutých tulipánů, věděl, že je má Marta ráda. Chtěl jí hlavně poděkovat za podporu a pomoc během posledního týdne. Za to, že s ním měla nekonečnou trpělivost, když nemohl jíst a ani pořádně mluvit. I za to, že neutekla, když viděla jeho nevábný vzhled v posledních dnech. Nemusel jí to ani říkat, přečetla si to v jeho očích, když stál s tulipány v ruce ve dveřích jejího bytu. Vlastně si nepotřebovali nic říkat. Stačilo, že se mohli zase líbat. Nejdřív něžně a opatrně, poté vášnivěji a vášnivěji. Samozřejmě nezůstalo jen u líbání, intimní doteky je bezpečně dovedly k milování. A během dlouhé noci měli i dost času, aby si popovídali o událostech posledních dnů.
