"Pes je velmi neprozřetelný. Nikdy se nestará o to, máte-li pravdu nebo ne, neptá se, jste-li bohat či chud. Jste jeho kamarád… Drží se vás stále, aby vás potěšil, bděl nad vámi, a v krajním případě dal za vás i svůj život. Bláhový pes, bez rozumu a bez duše.“ — Jerome Klapka Jerome.
Úvodní citát mě zaujal jednak rozporem, který, dle mého názoru, v sobě nese, jednak proto, že obdivuji autorskou tvorbu zmíněného anglického spisovatele, zejména jeho knihu Tři muži ve člunu, ke které se často vracím, stejně jako ke knihám spisovatele a zvěrolékaře Herriota, ale hlavně proto, že zmiňuje psí rozum a duši. Pokud jde o psí rozum, tak ve smyslu významu zmíněného slova, že "rozum je schopnost lidské mysli zobecňovat jednotlivé zkušenosti, pracovat s abstraktními pojmy a činit závěry z předpokladů," lze připustit, že pes je bez rozumu, ale nesdílím názor J. K. Jeroma, že pes je bez duše. Věřím, že všichni živí tvorové nějakou duši mají. A byla to právě ona oddaná duše, jíž mě okouzlila adoptovaná psí holka z útulku, která mi seniorské dny obohatila tím, že mi nabídla nezištnou společnost, doprovod na vycházkách bez ohledu na aktuální zdravotní stav, přízeň počasí nebo stav mysli. Vnesla do mého života řád.
Čikinu mi ukázal vnuk na internetu kam její fotografii umístila dobrovolnice útulku v Jimlíně, která hledala pro psa vhodnou adoptivní rodinu. Adopci předcházela návštěva útulku a procházka s Čikinou pro ověření, zda není mezi námi „nepřekonatelný odpor.“ Obstála jsem, ale přesto jsme musely projít dlouhou cestu než jsme se poznaly. Návštěva útulku doživotně poznamenala nejen mě, Čikinu, ale i vnuka, který před jednou z klecí, kterou sdíleli tři labradoři jen ztěžka potlačoval emoce. Měl doma stejného labradora a neunesl pohled jednoho z vězněných, jehož oči prosily: „Vezmi si mě, prosím, budu tě milovat až do konce života."
"Babičko, vezmi si Čikinu a pojeďme domů, prosím," snažil se vnuk ukončit naše trápení při pohledu na psy v klecích.
Uplynulo osm let. Čikina mě toleruje a to v našich podmínkách znamená, že ji smím nakrmit, vyvenčit, smím se jí dotknout, když mi to dovolí, ale vzít do náručí považuje za omezení osobní svobody. Vím to, neobjímám. Když přijdou na návštěvu děti, posadí se na jednu z židlí u stolu, zaujme pozici surikaty, dívá se z jednoho na druhého, balancuje na zadních a nikoho neobtěžuje žebráním, olizováním nebo jinými projevy psí náklonnosti. Jen já vím, že chce sdělit: "Jsem tu doma, jsem plnohodnotným členem smečky a jste tu vítáni."
Ano, patřím k lidem, kteří se domnívají, že psi mají některé lidské emoce. Možná je chyba polidšťovat psy, ale když vídám tolik lidské krutosti vůči zvířatům i ostatním živým tvorům, zabývám se často myšlenkou, zda nepotřebuje polidštit sám člověk, neboť jak prohlásil Nietzsche: "Člověk je nejkrutější zvíře."
