Vůbec jim nerozumím. Jejich životní náplní je sami sebe fotit a pak ty fotky srovnávat s fotkami kamarádů. Pořád se jen prohlížejí, nakrucují se před zrcadly. Neznají hodnotu peněz. To jsou slova seniorů, která často zní na adresu mladých lidí. „Přes třicet sedm procent seniorů uvedlo, že současná mladá generace je horší než ta jejich, třicet procent ji označilo za stejnou, jen čtyři procenta za lepší,“ uvedl Jakub Carda z neziskové organizace Společně, která prováděla průzkum na téma vztahy mezi generacemi a provozuje takzvané Senior Pointy, tedy místa určená k setkávání lidí vyššího věku.
Rozdílnost současné mladé a nejstarší generace je záležitost pořádně citlivá.
„Nedávno jsem při rodinné oslavě zmínila něco ve smyslu, že mě štve, jak se u nás na zastávce studenti vždy hrnou do tramvaje. Jsou jako horda, tlačí se, nečekají, až lidi vystoupí. Nedaleko je učiliště a střední škola a pokaždé, když skončí vyučování, mládežníci se se ženou do tramvají jako tlupa středověkých nájezdníků. Jednou jsem se ohradila, když mě dva kluci nakopli, a oni si ze mě ještě dělali legraci. Neomluvili se, říkali mi něco ve smyslu: Klid, babčo. Vyprávěla jsem o tom a moji mladí příbuzní se tomu strašně smáli. Mám pocit, že ze společnosti absolutně mizí úcta mladých lidí ke starším, že si vůbec nedovedou představit, jaké to je, když se člověk může pohybovat jen pomalu, obtížně,“ vypráví jednaosmdesátiletá Dobromila.
Její slova rozpoutala v rodině velkou diskusi. Někteří její mladší příbuzní tvrdili, že si senioři mohou za negativní postoj mladé generace sami, protože se také k mladým nechovají hezky. „Říkali mi, že pořád jen někoho napomínáme a nezajímá nás, jak mladí žijí. Je pravda, že jsem si uvědomila, že jsem se vlastně nikdy nepodívala na to, co pravnučka pořád fotí, že o jejím světě nic nevím. A ona nic neví o tom mém,“ přemítá Dobromila.
Desetina dotázaných lidí vyššího věku v průzkumu společnosti Společně uvedla, že se ze strany mládeže setkala se slovním napadáním, urážkami, ponižováním. „Většinou uváděli případy, kdy jim mladí lidé dali najevo, že jsou pomalí a překážejí, například v supermarketech nebo v městské hromadné dopravě. Zmiňovali i různé narážky týkající se vzhledu, věku,“ dodává Jakub Carda.
Sociologové i psychologové zastávají názor, že neshody mezi generacemi byly, jsou a budou. To, že se mladí vymezují vůči starším a naopak starší mají pocit, že mladí jsou horší, než bývali oni, je naprosto přirozený jev, který se objevoval i v minulosti. Ovšem dříve měli příslušníci různých generací více možností se navzájem poznávat, ovlivňovat. Žili totiž více pohromadě. Bylo běžné, že děti vyrůstaly v jednom domě se starými prarodiči, případně žili v jejich blízkosti. Nyní je velmi časté, že je mají v jiném městě, takže je vidí třeba jen párkrát do roka. Nedovedou si tedy představit, jak vlastně starý člověk žije, co potřebuje, co si myslí, co ho trápí, co mu dělá radost. A stejně to je naopak. Když má senior často ve své blízkosti desetileté dítě, přirozeně vnímá jeho svět, jeho zájmy, názory. Když ovšem desetileté děti potkává jen tehdy, když ho náhodou míjejí na ulici, je to pro něj často jen parta nevychovaných spratků, kteří křičí a běží tak rychle, že jim člověk raději jde z cesty.
„Dříve lidé mívali běžně třeba dvanáct dětí, takže vedle sebe vyrůstali přirozeně lidé různého věku. K tomu často žili v jedné domácnosti s prarodiči. Nyní je život ve vícegeneračních domácnostech spíše výjimečný. Sourozenci jsou si velmi často věkové blízcí. Lidé mnohdy vůbec nemají příležitost mít vedle sebe lidi různého věku a právě z toho vznikají různé předsudky, mýty, nedorozumění,“ říká socioložka Lucie Vidovičová.
To, jak mladí lidé vnímají seniory stereotypně, se často potvrzuje v kurzech, které socioložka vede. „Vždy se na úvod studujících ptám, jací jsou podle nich senioři. Ještě se mi nestalo, že by neodpověděli, že chudí, nemocní a osamělí. Místo odpovědi jim na to ukazuju webovou stránku časopisu Forbes s žebříčkem nejbohatších lidí planety. Kromě zakladatele Facebooku a zakladatele portálu Amazon, jsou tam všichni v seniorském věku,“ podotýká socioložka Vidovičová.
Když přijde na předsudky, nemohou si jednotlivé generace navzájem nic vyčítat. Mladí si myslí spoustu nesmyslů o starých lidech, staří lidé o mladých.
„Nedávno jsem si uvědomil, jak hanlivě se o mladých lidech my staří vyjadřujeme,“ říká dvaasedmdesátiletý Libor z Valašska. „Seděli jsme v naší oblíbené hospůdce a přišla tam dvě mladá děvčata. Byla oblečená poněkud šíleně, legračně. Jedna měla růžové vlasy, krátkou sukni a barevné podkolenky. Druhé čouhal z nosu drát a měla černou rtěnku. Daly si čaj, poseděly, pak odešly. A my, parta seniorů ve věku kolem sedmdesátky, jsme na ně podezíravě koukali, měli na jejich adresu různé poznámky. Ty holky musely slyšet, že se bavíme o tom, jak vypadají. Došlo mi, že jsme se chovali neuctivě. Nejhorší byly naše ženy, ty byly ze vzhledu těch holek úplně vytočené a hlasitě ho komentovaly. Jenže co je nám do toho? Je to přece věc těch děvčat, co si na sebe vezmou. Třeba to byly milé, chytré holky. Kdo nám dal právo o nich ošklivě mluvit, zírat na ně, když je neznáme. Nakonec jsme se kvůli tomu dost šeredně pohádali,“ vypráví.
Ageismus, tedy ponižování lidí kvůli věku se neprojevuje jen tak, že mladí nějakým způsobem ubližují starým. Odehrává se úplně stejně i naopak, když senioři dávají mladým lidem předem najevo nedůvěru či opovržení. Zkrátka, když jde o nepochopení mezi generacemi, velmi často mají máslo na hlavě jak ti dříve narození, tak ti mladí. Bohužel, jedná se o jev, který však zřejmě nikdy nevymizí. Větu „takoví jsme my v mládí rozhodně nebyli“, totiž po šedesátce zpravidla občas řekne úplně každý. A určitě ji jednou budou říkat i ti, kteří se nyní poklusem řítí do tramvaje, a když u toho nakopnou starou dámu, křičí: „Uhni, babčo.“