Jednoho dne, v polovině dubna, jsem jako obvykle otevřela okno v ložnici, abych se pokochala pohledem na rozkvétající stromy a keře na Kozím vrchu. Z rozjímání mě probralo štěkání, jež vycházelo od protější skály. Můj ochranitelský instinkt zpozorněl, nicméně jsem se utěšovala, že někdo podniká výlet na oblíbený turistický cíl se psím kamarádem.
Další den byl slyšet štěkot zase. Vypravila jsem se svým psem Asimem pod skálu, prolézali jsme všelijaké úkryty, ale bezúspěšně. Štěkot neustával, odrážel se od skal a nebylo možno přesně určit, odkud vychází. Vydrápali jsme se na úplný vrchol, rozhlíželi na všechny strany, kromě několika otisků stop zvířat ve zbytcích sněhu jsme nic neobjevili. Usoudila jsem, že se patrně zaběhl nějaký pejsek, honil lesní zvěř, spadl na nepřistupné místo a nemůže ven. Kde by ale mohl být? Dole byl slyšet štěkot naprosto zřetelně, nahoře ne. Sešli jsme z vrchu opačnou stranu do sousední vesnice, vyptávala jsem se lidí a došla k závěru. Pes se musel nacházet na straně, kde jsme bydleli, a to přímo pod vrcholem. Kontaktovala jsem městskou policii:
"Zase Vy? Tak kdepak máte toto nešťastníka?"
"Ještě ho nemám a nemohu ho najít."
Vysvětlila jsem celou situaci a zapůjčila dalekohled. Policajti mi po chvilce sdělili, že oni zajistí pouze převoz a psa si mám najít sama.
Asim, můj osobní stráže, který by za mě neváhat položit život a který se velice často podílel na záchraně opuštěných pejsků a koček.
Byla jsem zoufalá. Následující den jsem se opět vydala na vrchol hledat něšťastného pejska. Aniž bych dopředu cokoliv plánovala, potkala jsem známého pána s dcerou z dolního konce vesnice, kteří se taktéž vydali po stopách psího volání a nesli s sebou lano. Po chvilce jsme narazili na mladíka s dvěma pejsky. Jakmile se dozvěděl o naší akci, ochotně se k nám připojil a na záchranu čvernožce jsme už byli čtyři. Dlouho jsme chodili kolem dokola Kozího vrchu, opět prolézali cestičky a úkryty ve skalách, po psovi ani stopy. Po několika hodinách pátrání mě napadl poslední zoufalý pokus. Zkusíme prolézt mezi zarostlými hustými keři kolmo nahoru, odkud je štěkání slyšet nejsilněji. Vzhledem k náročnosti terénu zůstal dole pán s dcerou a já s mladíkem jsme se plazili nahoru. Po několika metrech jsme narazili na dokonale ukrytou krkolomnou stezku! Plazení vystřídalo lezení po čtyřech a těsně pod vrcholem nás čekalo překvapení. U silného kmene seděl přivázaný na krátkém řetězu vystrašený, vyčerpaný pejsek středního vzrůstu.
Nad cestou dolů jsme moc nepřemýšleli, museli jsme jednat rychle, pejskovi docházely síly. Mladík si posadil pejska na klín, sjel po zádech dolů, nohama razil cestu a já za ním. Absolvovali jsme "jízdu smrti". Pán dole už měl pro pejska připravenou misku s pitím, a když nás uviděl, jak jsme prolétli křovím, zablácení a špinaví, vytřeštil oči a začal radostí křičet:
"Dokázali jste to, zachránili jste ho!"
"My všichni dohromady jsme ho zachránili."
Na víc jsem se nezmohla při pohledu na zbědovaného pejska a rozbrečela se. Nebyla jsem sama.
Přivolaní policajti zabalili pejska do deky, převezli do útulku a my se radovali, že jsme vytrvali v pátrání, nenechali se odradit a tím chlupáče zachránili od kruté smrti.
