Jeho životní příběh by vydal na knihu, ve které by se prolínalo napětí a drama s romantikou a poetikou. Tak bohatý byl život Alfreda Baudyše, skromného a obětavého muže, kterého miluje jeho velká rodina - čtyři dcery, jeden syn, jedenáct vnoučat a jedenáct pravnoučat. Část z nich se sešla na oslavách jeho stých narozenin v Senior centru SeneCura v pražském Slivenci, kde jsme si společně povídali.
„Vy mě fotíte? No jo, dnes už je úplně jiná technika, vy to tady teď zmáčknete a hned vidíte fotku a pošlete ji do celého světa. Já jsem taky hodně fotil, měl jsem japonský přístroj, mám stohy filmů. Ale než já jsem viděl fotky, které jsem nafotil, trvalo to hodiny, někdy i dny,“ jsou první slova pana Alfreda. Musím přiznat, že mě překvapilo, v jaké duševní, ale i fyzické kondici ve svém věku pan Baudyš je. Za chvíli jsem doslova žasnul, to když se rozpovídal o svém dětství. Pamatoval si školy, které navštěvoval, ale i jména učitelů či detailní příběhy své rozvětvené rodiny.
Pan Alfred se narodil v Dětřichově na severu Čech, v oblasti frýdlantského výběžku. „Můj otec byl dragoun, hlídal na koních hranici Rakouska-Uherska. Líbil se ženským, nosil vysoké holínky, červené rajtky, uniformu. Zalíbil se jedné mladé Němce, no a z toho vztahu jsem vzešel já,“ povídá pan Alfred. Maminka brzy po narození syna odešla za svým manželem a jeho rodinou do horské chalupy, a malého Alfreda svěřila dočasně do péče své německé tetičky. Ta jej ale nakonec vychovávala až do jinošského věku.
Přišla druhá světová válka a Alfred narukoval - do německé armády. „Tatínek o tom období nerad mluví. To, že musel bojovat za německou armádu, bylo pro něj velmi těžké. Ale nemohl nic dělat,“ přidává se do hovoru jeho třetí nejstarší dcera Jiřina. A dostává se k příběhu, ze kterého mrazí.
Pan Alfred dělal navigátora v německém letectvu „Bylo to už na konci války, když se připravovala u Severního moře nová německá letka k výpadku. Jenže pak byli napadeni spojeneckými letouny, letka byla rozprášena a několik letadel, včetně toho, kde byl tatínek navigátorem, musela nouzově přistát v polských lesích,“ vypráví paní Jiřina.
Tam je začali pronásledovat ruští vojáci. Pan Alfred se ukryl v houští, kde nakonec vyčerpáním usnul, a když se probudil, své kolegy z letky už nenašel. Sám se pak ukrýval několik dní v lesích, až narazil na opuštěné stavení, kde našel šaty, které vyměnil za uniformu. Ruští vojáci jej pak ale stejně načapali, začali ho prohledávat a našli u něj německé cigarety.
„Ačkoliv tatínek nikdy nekouřil, cigarety měl proto, aby je mohl vyměnit za jiný proviant. Když tu krabičku německých cigaret ruští vojáci objevili, radili se, co s tátou udělají, a rozhodli se, že ho zastřelí. Vyvedli ho na zahradu, kde si otec všiml, že je pootevřená branka. Využil příležitosti a začal utíkat. Za brankou byla hluboká strž, do které skočil, protože věděl, že mu stejně nic jiného nezbývá. Ještě po něm stříleli,“ vypraví dcera Jiřina. Pan Alfred přežil. Našli jej Poláci a odnesli k lékaři. V třeskutých mrazech mu omrzly nohy a nezbývalo, než chodidla amputovat.
Nakonec se po válce - s protézami, které ani moc neomezovaly jeho život - dostal pan Baudyš zpět do svého rodného kraje, kde začal pracovat v textilní továrně, posléze pak v hnědouhelném dole. A tam na něj sáhla smrt podruhé. „Srazila jej důlní vlečka, měl těžká zranění, rozdrcenou pánevní oblast. Byla to opět nezlomná vůle tatínka, disciplína a chuť do života, která jej postavila na nohy. Po třech operacích se nakonec jeho zdravotní stav začal zlepšovat, a nakonec se ze všech zranění vylízal,“ říká dcera Jiřina.
Jenže ani tady životní útrapy pana Alfreda nekončí. Těžké chvíle začaly poté, co se po válce ujali vlády komunisté. Výchova v německé rodině, účast v německé armádě, to nemohlo zůstat bez odezvy. Komunisté zle zatápěli celé rodině, která se usídlila v obci Starý Sedlařov u Trutnova. Pan Alfred chtěl ochránit rodinu před neustálým nátlakem režimu, a tak se rozhodl ze severu Čech odstěhovat. Našel nové bydlení v pražském Radotíně, kde zrovna otevírali novou cementárnu. Tady pak pracoval až do svého důchodu.
„Aby uživil naši velkou rodinu, měl tatínek vlastně tři zaměstnání. Po práci chodíval ještě na další dvě brigády. Ale i u té práce si našel čas na nás. No, neměli jsme zrovna lehké dětství, tatínek byl docela přísný, řekla bych až pedant. Vyžadoval kázeň, nutil nás uklízet, hrát na hudební nástroje, učit se. Když jsme třeba po večeři nechali na stole hrníček a on to později zjistil, museli jsme všichni vyletět z postele a uklidit po sobě. Disciplína, vytrvalost a houževnatost, které několikrát zachránily jeho život, vyžadoval i od nás. Ale byl také spravedlivý a obětavý,“ usmívá se na tatínka paní Jiřina.
V tu chvíli pokládá před pana Alfreda jeho další dcera Milada notebook, ze kterého mává nejstarší dcera Hana. Přes Skype gratuluje tatínkovi až z Kanady, kam emigrovala v roce 1968. Dojemná chvíle pana Alfreda rozplakala.
To už přichází pogratulovat panu Baudyšovi i starosta Radotína a starostka Slivence. A při té příležitosti pronesla paní Jiřina slavnostní přípitek: „Milý tatínku, za celou rodinu ti přejeme hodně zdraví. Ale především ti chceme poděkovat za všechno, co jsi pro nás v životě udělal. Za všechnu lásku, kterou jsi nám rozdával, za všechnu sílu, kterou jsi nám vléval v dobách méně radostných, za to, že jsi nám vštěpoval, abychom žili život čestný a spravedlivý. Máme tě moc rádi.“
Ze slov paní Jiřiny bylo cítit, jak dobře své děti pan Alfred, který v roce 2008 ovdověl, vychoval. Jeho dcery se u něj střídaly i poté, co se v sedmadevadesáti letech doma zranil a zůstal na vozíku. Loni v květnu se pak rozhodla rodina přestěhovat pana Alfreda do nového centra pro seniory ve Slivenci, aby měl celodenní odbornou péči, ale také společnost a zábavu.
„Pan Baudyš je skvělý. Každý den jezdí na rotopedu, zúčastňuje se našich akcí, navštěvuje dílny pro muže, je veselý, komunikativní. Všichni ho tady mají moc rádi. Jeho rodina jej často navštěvuje, mají velmi hezký vztah,“ potvrzuje Iva Maříková ze Senior Centra SeneCura Slivenec.
Pana Alfreda nyní čekají několikadenní oslavy. Postupně mu přijede poblahopřát celá rozvětvená rodina. „Dnes tu jsme jen my děti,“ směje se sedmdesátiletá dcera Jiřina, „ale postupně přijedou i vnoučata a pravnoučata.“
Tak ještě jednou, pane Alfrede, všechno nejlepší k vašim stým narozeninám!
