Od dětství jsem si strašně přála mít psa, ale rodiče nepovolili. Až jednou mě chtěli překvapit a pořídili psa, když jsem byla na pionýrském táboře, a napsali mi to v dopise, kde mi poslali papírovou desetikorunu, o kterou jsem si napsala na pohledu (asi rok 1953). Našim bylo divné, že se po pejskovi po příjezdu domů nesháním, ale dopis jsem bohužel nedostala. Pes doma nebyl, protože paní, která psa prodala, si ho vzala zpátky, protože se jí po něm stýskalo.
Tak plynula léta, a když jsem byla na vysoké škole, tak jsme s rodiči byli na návštěvě u jejich známých, kteří měli krásného německého ovčáka. To bylo něco pro mě. Užívala jsem si hraní se psem, sice jenom v pokoji. Moje nadšení opadlo po příchodu domů, kdy jsme všichni zjistili, jak máme celé oblečení plně psích chlupů a já nejvíce. Kartáčovala jsem to několik hodin a prohlásila jsem, že už žádného psa nechci.
V roce 1972 se k tetě v Černošicích zaběhla fena, byla kříženec kdoví jakých psů. Rozhodně velkých, velká byla jako německý ovčák, i tvarem, ale srst měla po celém těle bílou a krátkou. Měla volnost na zahradě, když hárala, tak se k ní zaběhl německý ovčák a fena pak v létě měla štěňátka. Asi 3 nebo 4 pejsky, kteří měli krátkou srst různých barev, zrzavou, hnědou černou, žádný nebyl bílý. A ještě jednu fenku, která byla úplně jiná, měla dlouhou srst barvy zlaté kolie, ale čumák měla německého ovčáka. Ta se mámě strašně líbila a chtěla ji. My jsme s tátou nechtěli, ale nakonec jsme svolili, ale chtěli jsme raději pejska. Ti byli živí, běhali a hráli si, ale ta fenka pořád někde jenom spala. Nakonec jsme si ji vzali, mamka nepovolila a dostala jméno Majka podle fenky, kterou mamka měla v dětství. První 2 týdny byly krušné. Majka hodně naříkala už v autě cestou domů, mně jí bylo líto a chtěla jsem ji jít vrátit. Dovezli jsme ji domů, bydleli jsme tenkrát v paneláku na Červeném vrchu, hned za domem byl kopec, spousta prostoru pro vycházky se psem. Bylo štěstí, že Majka od narození byla zvyklá vykonávat potřebu na zahradě v trávě, tak v bytě nic neudělala a dala cestou ke dveřím a kňučením najevo, že se s ní musí ven. Také v noci to nebylo jednoduché, aby Majka neplakala, tak si máma ustlala v kuchyni u ní na podlaze. Protože už jsme všichni chodili do práce a nemohli jsme s Majkou přes den chodit ven, tak k nám přijela babička a byla u nás několik měsíců.
Když jsme ji měli asi dva týdny, jeli jsme s ní k tetě do Černošic. Zírali jsme, jak se Majka změnila. Už to nebyl spící pes, ale odehnala brášky od žrádla, když teta přinesla kastrol s jídlem. Později jsem se šli vykoupat do Berounky, kde se nám Majka ztratila. Byli jsme z toho nešťastní, ale mamka si věděla rady, vyndala kastrůlek s Majčiným žrádlem, volala na ni, aby šla jíst, a bouchla několikrát do kastrůlku. To zaúčinkovalo, Majka se vyhrabala z rákosí a vrhla se na žrádlo.
Chodila jsem ji venčit hlavně o víkendu a stala se mým miláčkem. Byla velmi bystrá. Jednou, když jsem s ní byla na procházce, vždycky se nás sešlo několik psářů, povídali jsme si a psi běhali kolem nás a hráli si. Najednou jsme si všimli, že Majka si začala hrabat díru a jeden pes byl zvědavý a chtěl tu díru pro sebe. Tak na Majku zaštěkal. Majka neměla štěkání ráda, sama skoro vůbec neštěkala, tak šla od díry pryč a zpovzdáli pozorovala psa, jak hrabe v její díře. Začala tedy hrabat díru na jiném místě, pes to hned zjistil, tak běžel za ní a štěkal. Majka se vrátila ke své původní díře. Opakovala to několikrát, vždycky psa odlákala k jiné díře, aby se dostala ke své původní. V létě jsme vždy jezdili k babičce do Radotína a chodili na hřbitov a k tetě, která bydlela blízko hřbitova. Majku jsme nechávali u babičky, protože teta měla psa, který útočil i na feny a byl strašně zablešený. Jednou se stalo, že babička, která bydlela v přízemí, nechala otevřené okno, u něho na šicím stroji seděla Majka a dívala se ven. Později, když jsme odcházeli od tety, se proti nám objevila Majka a radostně nás vítala. Vyskočila u babičky z okna a vystopovala si nás až k tetě. Nikdo ji stopovat neučil, přišla na to sama. Poznali jsme to, protože se objevila na cestě, kterou jsme přišli, a nikdy předtím tam nešla.
Později, když už jsem bydlela ve svém bytě, mi táta vyprávěl, jak ho Majka poslala spát. Večer si rád četl v kuchyni, když už mamka spala. Majka přišla, dala mu hlavu na klín a strkala do něj. Táta si myslel, že chce jít spát, tak jí dal polštář za hlavní dveře, jak bylo zvykem, a dal jí na něj dva piškoty. Ty Majka snědla, ale po chvíli zase šla za tátou a strkala do něj. Dostala znovu piškoty na polštář, sežrala je, a to se opakovalo asi 4 x, až se táta rozhodl nechat čtení a jít spát. Pak bylo vše v pořádku a Majka ulehla také.
Měli jsme s ní více takových příhod, ale nebudu vypisovat všechno. Byla to pro mě úžasná životní zkušenost. Dalo se s ní rozmlouvat lépe než s člověkem, jak kroutila hlavou, že mi rozumí.
