Šedesátiletá Jana nedávno přišla s pláčem domů. Vrátila se od svého táty, který je vážně nemocný. Je vdovec, Jana se o něj stará společně s pečovatelskou službou. Když už něj byla naposledy, hodil po ní hrnek s čajem. Nadává jí často. Je zlý, zdrcený z toho, že zůstal ve vysokém věku odkázán na pomoc druhých. Pečovatelka navrhuje pomoc psychiatra. „Když jsem mu řekla, že by potřeboval pomoc, aby se v něm nehromadila zlost, hodil po mně ten hrnek. A to jsem ani nevyslovila slovo psychiatr nebo psycholog, to by mě asi zabil, kdyby mohl,“ říká Jana. Její otec byl vždy velmi výkonný, silný muž, který pevně vládl rodině i pracovnímu kolektivu. Bezmocnost těžce snáší, bere ji jako své selhání.
„Přinesu mu pomeranče a on řekne, že jsou suché, že v nich není žádná šťáva. Upeču štrůdl, řekne, že je hnusný. Naposledy jsem mu donesla paprikový lusk v rajské omáčce. Řekl, že to nemá rád. Přitom to bylo jeho nejoblíbenější jídlo,“ popisuje Jana.
Pečovatelka se situaci nediví, říká, že mnoho lidí v podobné situaci nedovede potlačit vztek a bezmoc a vylévají si ji na druhých.
Podobný příběh prožívají v jedné ostravské rodině. Devadesátiletá Vlasta skončila v domově seniorů, protože nebyla schopna se o sebe postarat a její jediný syn je také nemocný. Přesto za ní několikrát do týdne jezdí. „Někdy je máma naštvaná a nemluví se mnou vůbec. Někdy si vyslechnu hodinovou kritiku, prý jsem se špatně oženil, nic jsem nedokázal. Další den kritizuje personál v domově, že prý neuklízejí a že to tam páchne. Je to velmi kvalitní domov pro seniory, je tam čisto, znám osobně sestry, které o mámu pečují, a stoprocentně vím, že si máma vymýšlí,“ říká Vlastin syn.
Jedná se o jedny z nejtěžších situací, které rodiny zažívají. Nicméně v souvislosti s tím, jak se lidé dožívají čím dál vyššího věku, jde o situace časté. Lidé sice žijí déle, ale faktem je, že poslední roky života většina z nich tráví ve špatném zdravotním stavu.
Na to je třeba se připravit. A to tak, že se člověk naučí projevovat vděk, radost, říkat to kouzelné slovo děkuji.
„Pokud je člověk protivný, zlý, péče o něj se pro rodinu stává břemenem. Ale pokud starý nemocný člověk umí vyjádřit radost, vděk, péče o něj přináší mnoho dobrého, často vztahy v rodině zlepší,“ uvedla gerontoložka Iva Holmerová.
Lidi vysokého věku, kteří jsou schopni se chovat k okolí hezky, přestože jsou ve velmi těžké situaci, Iva Holmerová označuje za produktivní. Jsou podle ní důkazem, že člověk může zůstat takzvaně produktivní za každé situace, pokud umí svému okolí něco přinášet. Pod výrazem produktivní člověk si totiž nemusíme představovat mladého schopného muže, který vydělává hromadu peněz a odvádí státu vysoké daně. Stejně tak to může být devadesátiletý penzista, který sice nemůže chodit a rodina o něj pečuje, ale je na všechny v okolí vlídný, na rodinných oslavách nezkazí žádnou legraci a všem dává najevo, jak je pro něj péče a láska, kterou dostává, důležitá. Když pak není, rodina na něj často vzpomíná a zní věty: „Pamatuješ, jak Slávek vždycky říkal…?“ Nebo: „Kdyby to viděl Slávek, ten by měl radost...“
Jenže kdyby dotyčný jen mručel a vše kritizoval, po jeho odchodu ze světa by si všichni jen oddechli.
Třicetiletá Klára chodí pomáhat své babičce, která je upoutána na invalidní vozík a špatně vidí. Chodí k ní často a tvrdí, že se k ní pokaždé těší. „Čekáme, jestli se uvolní místo v domově pro seniory, babička sama říká, že by jí tam bylo lépe. Jsem u ní, jak jen to jde, hodně mi pomáhá přítel, máma i teta. Babička je totiž skvělá. Dává nám najevo, jak jsme pro ni důležití. Nestěžuje si. Pokaždé, když jsme tam, je veselá. Je mi jasné, že když je sama, určitě si zoufá. Její situace je opravdu těžká. Nemůže číst, nemůže se dívat na televizi, nemůže chodit. Musí to být strašné. Ona se to přitom snaží za každou cenu zastírat a říká, že na nás přece nebude házet své starosti. Nejlepší je její věta: Divím se, že jste mě ještě nehodili na smetiště, že za mnou pořád chodíte. Ona prostě umí žertovat a my ji za to obdivujeme,“ vypráví Klára.
Pokud se někdo umí postavit k těžké situaci s humorem a umí projevit vděčnost těm, kteří se mu snaží pomáhat, je to důvod k obdivu. Je to zatraceně těžké a dokáže to málokdo. Ovšem ti, kteří to dokázali, mají život nesrovnatelně příjemnější a zpříjemňují ho i svým blízkým.