Paní Morálka kráčela vesnicí Podboří odjakživa. Opršelé, životem unavené a vyluhované matrony dbaly vždy o čistotu mezilidských vztahů. Nejaktivněji si počínaly dámy, jejichž rozmnožený akt by se dal používat v ozbrojených silách. Pohled na fotografie nahého těla takovéto bojovnice by odradil vojáka od sexuálního harašení více, nežli tabletky bromu ve vojenském ešusu.
Největší síla drben byla vždy dislokována v ulici Na kopečku. Stačilo málo a člověk se snadno dostal do řečí. Všemu vévodila strategicky umístěná lavička u jednoho z rodinných domků.
Frantík Rendl neměl s drbnami nikdy problémy. Žil si svým životem. Ženské si domů netahal a nechodil kolem lavičky opilý. Nezavdával příčinu jakékoliv pozornosti křikem a rozbíjením talířků při manželských hádkách. Byl to naprosto nezajímavý objekt hodný pomluv. Fanouš také trpěl chorobnou nevšímavostí.
Jako voják odcházel z domu na nádraží. Opušťák mu skončil. Najednou se před jedním domem objevil velký shluk lidí. Fanouš srocení obešel a klidně pokračoval svou cestou. To, že před domem zemřel před několika minutami na infarkt pan Janík, dověděl se vojín až z dopisu rodičů! Když jednou míjel dvě drbny, tři hodiny postávající venku za drobného deště, utrousil:
"Postarám se o to, aby Místní Národní Výbor nechal po celém obvodu obce postavit malé přístřešky, aby na vás nepršelo!“
Fanouš je podruhé rozveden. V parném létě je Na kopečku nedostatek vody. Z tohoto prostého důvodu je nutno občas uchopit mlékařskou konev a sejít o několik domků níže. Synovec Bohouš má vody dostatek. Bydlí diagonálou přes ulici. Fanouš je právě v polovině zastižen drbnou z největších.
"Kam jdeš?“ zajímá se sousedka.
"Ale chodím tajně za manželkou svého synovce. No abych se nedostal do řečí, nosím sebou konev!“
Jednoho krásného odpoledne potkal Fanouš největší drbnu na mostě před potok. Zastavil ji pověděl od plic:"Vážená paní. Jsem zdejší rodák a dobře vás znám takových sto padesát let. Pokud vím, nebyla jste nikdy výlupek ctností. To, že jste zapíchnutá obden v kostelní lavici a živíte se svatými hostiemi, nestačí. Ani metrák hostií nezajistí vaše nanebevstoupení!“
Fanouš věděl o čem mluví. Jako malý hoch trávil hodně času v obchodě. Byl utajen a měl ustláno v krabici od cukru. Nasával informace z řečí dospělých. Byl svědkem dialogu svých rodičů, který mu utkvěl v mysli do dnešních časů.
"Pamatuješ tato na Konkurenční výbor?“
Maminka Štefinka zahajuje diskusi s otcem Vinckem.
"Jo, Štefi, to byl ten případ zamilovanýho kněze.“
A maminka pokračuje:"Von ten farář Krajzl byl pohledné chlap. Pracoval normálně na polu a na žebřiňáku byl jako doma. No a když byl bez košule, devčiska na polu na něm mohly oči nechat. No a teho si všimly svatý báby a žalovaly Konkurenčnímu výboru. Velebné pán na ně ovšem kašlal.“
Vincek se přidal:"Najednou ale Mařena Bartáková začala moc často chodit ke zpovědi. Pan farář ju ale nezpovídal přes mřížku, ale lezla za ním dovnitř. No a ten konkurenční výbor se domákl kde má kněz ložnicu. Byly sestaveny hlídky mravopočestnosti. Vartovaly před oknem na žebříku. Jednou je nahý kněz mále shodil i se žebříkem z druhýho patra! Velebný pán byl z farnosti vykázán“
"To si dobře pamatuju, bylo to moc dojemný,“ vzpomíná Štefinka a zatláčí slzičky v očích.
"Pan farář Krajzl šel tehdy pěšky z fary na nádraží. Celé dva kilometry jej doprovázel zástup plačících žen a dívek!“ A maminka dodává:
"Kněz prý pravil: "I pod kněžským kolárkem bije horoucí a zamilované srdce!“
Tato věta není ovšem svědecky doložena a mohla být klidně odečtena Štefinkou z Pečírkova kalendáře, nebo z Listu paní a dívek!
Korunu tomu všemu nasadil drastický humorista Vincek:
"Předsedkyní Konkurenčního výboru byla přece stará Sehnalka. Děcka neměla a její manžel si s ní užil peklo na zemi. Chodili spolu zavěšeni pravidelně do kostelíčka. Nikdy však nesměli potkat místního vandráka Honzu Habrovýho. Byla to místní figurka a člověk jednoduchý. Údajně mu Sehnalka platila, aby se jim při cestě do kostelíčka vyhýbal. On totiž jako by z oka vypadl starýmu Sehnalovi!“
Drbny jsou věčné. Tento živočišný druh prostě nevyhyne.
Frantík šel jednou na místní koupaliště zcela sám. Míjí právě rodinný domek vdané paní inženýrky. V obci je znám neobvyklý vztah důchodce s umělkyní. Její dcera stojí ve dveřích s kamarádkou.
"Kampak jde pan Rendl?“ zajímá se dívka.
"Ale má na koupališti rande s mamkou,“oznamuje dcera Terezka.
"No a ví o tom taťka?“vyzvídá sousedka.
"Jo, on tam mamku poslal. Natírá dveře a nemůže to nechat zaschnout!“
Najednou dívka pronese kouzelnou větu: "No to je teda dobrý, co my si máme teď o tom myslet?“
Generace starých drben nevyhyne.
Už mají dorost!