Další básně z let dávno minulých
Večer
Když večer voní lipovým květem
a temné stíny víří kolem nás,
po nebi cáry mraků se honí,
mimoděk ztiší se v šepot tvůj hlas.
Jak moře bez konce světla jsou pod námi.
Zářivé body na černých zdech.
V záplavě starých lomených střech.
A nebe poseté hvězdami
si lehlo v náruč řeky.
Zde chtěl bych na věky
hlas zvonu daleký
slyšet, jak měří čas
Podej mi ústa svá!
Zlíbám tvůj tichý hlas.
Poslouchej, v dálce zvon
do černé noci tiše zvoní.
I stromy kolem nás
své větve tiše kloní.
A ty jsi stále blíž a blíž.
Půjdeme spolu
Půjdeme spolu brodit se trávou,
půjdeme spolu objevovat města,
poplavem éterem na sabat čarodějnic,
a budem ležet nazí vedle sebe.
Ve větru budou planout tvoje vlasy,
starý gramofon bude hrát tiché largo
a tvoje ňadra budou sentimentální jako sen.
Půjdeme spolu brodit se nadějí
a za tou nadějí bude Láska
a za Láskou dálka
a za tou dálkou už bude
jen Smrt.
Sonet o městě
Daleká světla planoucího šera
již dávají své další sbohem,
a celé město za každičkým rohem,
široce otvírá svou náruč večera.
Plápolající srdce bije jako zvony
a přístav pod námi se zvolna do tmy noří.
Podívej, červená světla majáků již hoří
a dole na nábřeží umírají stromy.
Na věži v Loretě už zase bijí zvony
a lidé spěchají a hledí na neony,
které řvou do noci
a prodávají štěstí.
A vítr prohání se po náměstí
a dlouhou ulicí vlají Tvé teskné vlasy.