Nedávno odezněly vánoční svátky. Co ve Vás vyvolávají Vánoce?
Jirka: Tak já vždycky, nejenom když jsou vánoce, ale vůbec čim jsem starší, tak vzpomínám na maminku, já jsem měl to štěstí, že jsem měl skvělý rodiče. Maminka se dožila požehnanýho věku osmdesáti osmi a půl roku. A ještě ve dva a osmdesáti chodila do práce, protože jí to pálilo. Nikdy do smrti nebyla ani vteřinu sklerotická, nebo že by ji jezevčíci lítali tak zvaně nízko nad zemí, prostě to se u maminky nestalo. Měla bezvadný kecy. My jsme měli baráček na Okoři. A ona si sedla k televizi, já jsem ji dal bonboniéru, protože měla ráda sladký, a ona pronesla geniální větu; „Hele až někoho zabijou, tak mě vzbuďte!“
Bea: To řekl Jirka hezky a moje babička ve Frenštátě, to dělala taky! I já jsem měla úžasný dětství, skoro jako z pohádky. Nejhodnější maminka, obě babičky i oba dědečkové. Jen tatínek odešel brzo do nebe, když mi bylo dvanáct. Tak jsem zastávala často jeho místo. Stavěla stromeček, hlídala mladší sourozence, a myslím, že nebudu vůbec přehánět, když řeknu, že s takhle úžasnou rodinou jsem si připadala, že jsou Vánoce celý rok. Měli jsme se strašně rádi.
Jak na Vás působí různé vánoční postavy přebírané z jiných krajů?
Jirka: Já nesnáším Santa Klause a Dědu Mráze. Tvrdim, že Santa Klaus je střízlivej Děda Mráz, já chci prostě Ježíška. My jsme na to od malinka byli zvyklí. Já nechci s těmadle těma cizíma figurkama nic mít společnýho. Když vidím Santa Klause, tak mě to irituje, a děda mráz taky!
Bea: Já to vidim asi stejně, ale vyjádřila bych to jinak. Do každého kraje patří to, co tam patří a k nám do Čech patří Ježíšek!
Oba jezdíte spolu, nebo i každý zvlášť zájezdová představení. Jsou o svátcích nějak zvláštní, nebo jiná, než v běžném roce?
Jirka: Měli jsme krásný představení v Semaforu a je to vánoční představení, vedený v duchu staročeských vánoc. Po představení, když odejdou diváci, sejdeme se všichni na jevišti a rozdáváme si malé dárky. Je to hrozně dojemný.
Bea: My jsme měli krásný představení pro seniory a můj syn Michal balil celou noc malé balíčky s různými druhy maličkostí, to jsme pak uložili do ošatky a během představení, když jsme zpívali koledy, tak babičky a dědečkové dostávali dárečky a s každým jsme si osobně popřáli. Někteří z nich mi na oplátku přinesli cukroví a oříšky. No řeknu Vám, že se často nepozná hranice mezi tím, kdo je cizí a kdo je Vám blízký, protože já se mezi svými posluchači cítím opravdu jako mezi svými nejbližšími a moc jim všem za to děkuju. Jste neuvěřitelní!
Jirko, Bea je zpěvačka, jaký je tvůj vztah k muzice a ke zpěvu?
Jirka: Tak můj vztah k muzice je stejnej jako byl v sedmnácti letech, protože country a rock'n'roll jsou dva žánry, který se mě líběj vpodstatě nejvíc. Jako co nenávidím je dechovka a techno. Když je dechovka někde na posvícení a lidi se cpou jitrnicema, tak to ještě vydržim, ale techno bych nevydržel ani s těma jitrnicema! Jinak jsem zpíval a natočil spoustu písniček a muzika patří neodmyslitelně i k divadlu. Ale jsem radši, když zpívá někdo jinej. Tak když jedeme s Beou, tak to zabezpečí ona, to je super.
Jirka: Beo, jaký je tvůj vztah k divadlu a filmu?
Bea: Já mám divadlo moc ráda, ať už klasiku, nebo malé formy. Já sama se ale radši vyjadřuji písničkama, které si většinou skládám sama. Měla jsem možnost si zahrát ve filmovém příběhu „Ta chvíle, ten okamžik“ – zpěvačku a například v pohádce „Zvon Lukáš“ – paní Bouři, takže mám ráda i mluvené slovo, ale hlavně mě musí příběh zaujmout. Ráda bych si vyzkoušela třeba i dabing. Jinak dodnes miluji všechny scénky ze Semaforu.
Bea: Jirko, jak ty ses dostal do Semaforu a jakou roli v tom hrál Luděk Sobota?
Jirka: Tak já se Luďkem Sobotou znám prakticky od malička. My jsme oba dva ze Žižkova, z jedný ulice a Luděk to vypráví v jednom představení, jak jsem ho připravoval na divadelní fakultu a Luděk potom zase mě. Když už ho to se Šimkem přestávalo bavit, tak mě doporučil právě Slávkovi. Lidi říkali, že jsme byli v nějaký rozepři, ale ne. Luděk mě tam naopak přivedl. No s Luďkem jsme nejenom kolegové, ale i kamarádi. A teď v Semaforu hrajeme spolu.
A jak jste se vlastně poznali, ty a Bea?
Jirka: Tak to vím přesně! Já chtěl ke mně do pořadu „Nikdo není dokonalý“ – Laca Decziho! No a Bea s ním tenkrát zpívala. A tak u mě byli oba dva! Pořad byl výbornej, děsně jsme se nasmáli, Bea i Laco byli skvělí!
Bea: No a to bylo někdy, když já jsem končila u Ivana Mládka v estrádách, asi rok 2004 nebo 2005 a od té doby se s Jirkou známe a teď spolu jezdíme zájezdy. A jsme s Jirkou i s Haničkou velcí kamarádi.
K Novému roku se všichni schází, veselí se a vypráví si různé historky, napadá tě nějaká nějaká třeba s Pepíčkem Fouskem?
Jirka: Pepíka Fouska mám hrozně rád. Tak vám řeknu takový krátký dvě historky. Vyprávěl mě jeden chlap jak před lety potkal Fouska a řiká hele Fousku, náš kocour má dneska tři roky, tak sme mu udělali dort a jdem to oslavovat, pudeš s náma? Fousek povídá, no tak půjdu. Tak šli na večírek a druhej den potkal Fouska a Fousek měl na obličeji asi dvě stě malejch náplastí. Co se ti to prosím tě stalo? A Fousek říkal- „hele já sem takovej vůl, představ si, že jak sme oslavovali toho kocoura, tak jak sem byl chycenej, jak sem ji už měl jak z praku, tak mě napad takovej nápad, že by jsme tomu kocourovi, mohli dát hobla. Dali jsme kocourovi hobla no a ten kocour mě takhle pojednal. Takže teď mám náplasti na tom obličeji. Tak to je taková jedna historka. A potom ještě druhou. Jak potkal nějakej chlap Fouska a říká, nazdar Fousku, na tebe mám dobrý vzpomínky, ty si mi před léty zachránil syna! No tak to já dělám takový dobrý skutky! Akorát teďka si nějak nemůžu vzpomenout jak sem zachránil tvýho syna? Jezdil jsi na čundr na Křivoklát? No jezdil! No tak od tý doby cos tam přestal jezdit, tak náš kluk přestal chlastat ! To je taková druhá historka s Pepíkem Fouskem, pro čtenáře k Novýmu roku.
Jirka: Beo, Ty seš jemnější a romantičtější, co bys popřála čtenářům k Novému roku ty?
Bea: Já bych vzala kousek textu z mé písničky Ciling Cink, kde jsem napsala „Ať víc se přátel schází o Vánocích a říkat měl by - kdo má tě rád“. Já jsem o spoustu svých nejbližší už přišla, ale jejich lásku budu cítit celý život. Proto prosím, ať nikdy nezapomeneme pomáhat slabším, ať nezapomeneme bojovat a pokořovat zlo, ať nezapomeneme probouzet naději a ať nezapomeneme říkat všem milým lidem – mám tě ráda – mám tě rád. Tohle přání mám nejen do nového roku 2020, ale i pro roky příští!
Jirka: Tos řekla moc hezky!
Děkuji za krásné povídání
