Tato vzpomínka je stará více jak padesát let. Bydlel jsem v jedné obci, jmenovala se Kralupy u Chomutova. Naší obcí protékal potok Hutná. Byl dosti široký, asi tak 3 metry a bývalo v něm kolem půl metru vody. Po dešti jí ale bylo tolik, že se ani do koryta nevešla, a tak se potok rozlil do širokého okolí. V potoce byl doslova ráj ryb, dalo se tam chytit ledaco – dokonce tam žili racci, ondatry a různé vodní myši. V obci byl potok regulovaný, měl kamenné dno a boky byly také vystavěné z velkých kamenných kvádrů. Za obcí už se už volně linul krajinou. Celou délkou byl lemován stromy a křovinami.
S kamarády jsem tam strašně rád chodíval na ryby. Moje největší úlovky byly ryby, tak do 50 cm. Ryby jsme chytali do ruky – na prut by se tam nedalo, protože se potok všelijak kroutil a zasahovaly do něj obnažené kořeny stromů, které zároveň byly úkrytem pro veškerý život, co ve vodě byl. Do potoka vždy vlezli 3 - 4 kamarádi, ostatní byli na břehu a poponášeli ulovené ryby a oblečení těch, co lovili. V potoce se od pradávna vytvořily všelijaké tůně, které bývaly plné všelijakých ryb. Taková tůň měla také hloubku až dva metry a každý, kdo lovil, se musel potápět celý pod vodu a rukama šmátrat v kořenech stromů a hledat ryby, které tam byly schované. Tento lov vyžadoval určitou zručnost a taktiku lovce, aby rybu, kterou nahmátl, mohl vytáhnout na břeh.
Bylo třeba vydržet dlouho pod vodou s jedním nádechem. Ovšem musím také dodat, že potok byl zrádný a v kořenech stromů na lovícího číhalo mnoho nebezpečí. Taková ondatra při doteku okamžitě kousla do ruky, nebo vás štípnul klepetem rak. V několika případech se ruka nebo noha lovce zaklesla v kořenovém systému, takže muselo hned několik pomocníků skočit do vody a poskytnout rychlou záchranu. Někdy došlo i na případy, že tonoucí a záchranáři vylezli na břeh s dosti velkou dávkou vody v žaludcích, jak polykali Andělíčky. V hlubině navíc číhalo nebezpečí v podobě skla, nebo různého plechového harampádí, které tam zanesla voda. Lidé byli už tenkráte, tak jako dnes, naučeni: co nepotřebuješ, to zahoď. A už tenkrát jim bylo jedno, kam to zahodí.
Vzpomínám, jak jsme často ulovené ryby donesli s kamarádem k nim domů a jeho maminka nám udělala rybí hody. Dělávala je na kmínu, nebo smažené jako řízek. Jeho otec nám je někdy také udil. Pamatuji se, že jsme všichni snad ani nejedli, ale přímo žrali, jaká to byla dobrota.
Měl jsem mnoho kamarádů, se kterými jsem táhl za jeden provaz. Už jako kluk jsem byl naučený od starších, že poslouchat se musí a řád je nutné dodržovat. Někdy jsme chodívali na propadliny po důlní činnosti, které se zatopily vodou a byly hluboké několik metrů. Tam jsem zase chytával ryby na udičku, která byla vlastně jenom z vlasce, korkové zátky, nějakého olůvka a háčku. Byla to taková ta pytlačka. Když se mně poštěstilo a zabrala nějaká větší ryba a já ji zasekl, tak jsem byl v sedmém nebi a potom to vyprávěl kdekomu. Když to byla ryba menší, tak tím vyprávěním snad i sama povyrostla.
Jak ten čas ubíhal, tak jsem povyrostl i já a nastaly jiné starosti. Musel jsem zastat i nějakou tu domácí práci a tím pádem měl méně času. Už se mi líbily i holky, za kterými jsem brouzdal. Jednoho krásného dne přišel povolávací rozkaz a já musel moji krásnou vesničku na dlouhé dva roky opustit. Rukoval jsem na vojnu do Českých Budějovic. Když jsem se vrátil, tak už jsem neměl čas na nic. Než jsem se pořádně rozkoukal, tak jsem byl ženatý, přišly děti, starosti a nakonec ortel. Naše milá vesnička středisková, musela ustoupit těžbě uhlí. Nás přestěhovali a vesničku nám zbourali.
Kolikrát i po letech na všechno vzpomínám. Některé zážitky prožívám ještě dnes, i když uteklo více jak padesát let. Zažil jsem mnoho krásných chvil, utekla spousta vody, ale vzpomínky zůstaly. Zůstaly proto, že byly opravdu prožité. Některé jsem vyprávěl svým dětem, vnoučatům i kamarádům, které mám nyní, a věřte, že slza smutku se vždy v oku ukáže. Na celém vyprávění je zvláštní to, že člověk se tam nemůže již nikdy podívat, vrátit se, na místě zavzpomínat, obec ani okolí již neexistuje. Jsem ale velice rád, že zůstaly alespoň ty vzpomínky.
| Z archivu - náš portál obsahuje cca 2500 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli. |
