Realita, se kterou se prarodiče po narození vnoučete nejčastěji setkávají, se dá shrnout do několika bodů a popsat následujícími situacemi.
1. Ten drobeček sice bude roztomilý, ale jen někdy a zpravidla ne tehdy, když budou prarodiče přítomni. Pokud bude přinesen na návštěvu k nim nebo se prarodiče dostaví na návštěvu k němu, na devadesát devět procent zrovna nebude mít náladu.
„Nevíme, čím to je, normálně tak nekřičí.“
„Hm, doufám, že tím nechcete říct, že křičí proto, že nás vidí.“
„Nebuďte vztahovační, no tak na vás není zvyklý, no.“
„No bodejť by byl, když k nám nechodíte, a když ho chceme vidět, musíme se přímo vnutit.“
2. Rodinné vztahy se neutuží. Vyhrotí se ještě více, než byly vyhroceny. Objeví se totiž nová témata, která všechny zainteresované ještě více rozdělí.
„A přibírá tak, jak má? Zdá se mi nějaký drobný.“
„Má ideální váhu.“
„Ale Madlenka od Horáků je buclatější. Říkala jsem ti, Péťo, že Jarka Horáková má Madlenku? Ta ti je hezká. Celá jako Jarka. No, vidíš, já si vždycky myslela, že jestli jednou budeš mít dítě, budeš ho mít s Jarkou.“
„Mami, já nechtěl dítě s Jarkou, mám dítě s Janou a připadá mi nevhodné takhle před Janou mluvit.“
„Ale já jen chtěla říct, že se mi malý zdá být ve srovnání s tou jejich malou nějaký hubenější.“
„Ano, dělám vše pro to, aby z něho nebyl buřtík. Všichni víme, že k tomu bude mít sklony, takže je třeba držet to už od mala.“
„A proč by k tomu měl mít sklony?“
„Protože ve vaší rodině máte k obezitě sklony všichni.“
„No tak to snad nemyslíš vážně. Tak proč jsi si našeho Péťu brala, když ti připadá obézní?“
3. Vnouče občas potřebuje pohlídat. Vše, co se týká hlídání vnoučete, je rizikové. V jedné rodině například první fáze hlídání probíhá tak, že otec tříletého kluka pokaždé předtím, než ho přiveze své mámě, projde její dům a otevře topení na plno. Prstem přejede nábytek – kontrola prachu. Nahlédne do koupelny – kontrola čistoty. Pak jede pro syna. Jeho matka mezitím stáhne topení na minimum a říká sousedce: „Zase proběhla příprava před příjezdem malého prince. Oni si myslí, že když bude žít v naprosto čistém prostředí vytopeném tak, že je pořád zpocený, bude mu dobře. Realita je taková, že pořád nemocný. Oni si pořád stěžují, že špatně spí. U mě spí jako špalek, protože tu není vedro. Jenže oni si nedají říct.“
Po návratu domů je malý princ vždy omyt dezinfekčním roztokem. Trvá na tom jeho maminka, která je přesvědčena, že u tchyně je nejen zima, ale i nedostatečně čisto. Celá akce je zpravidla zakončena větou: „A doufám, že ho nenechala hrát si na tom pískovišti za domem, kde jsme minule našli hovínko toho jejího pudla.“
4. Vnoučátko se bude rok od roku měnit, a proto s ním bude rok od roku obtížnější najít společnou řeč. Na dobu, kdy jen křičelo, budou prarodiče vzpomínat jako na čas plný klidu a pohody.
„Eliška říkala, že jí u vás minule nechutnalo, tak jsem jí zabalila na víkend jídlo, které má ráda. Tady je.“
„Nechutnalo? Nic neříkala. Copak ti u nás nechutnalo, Eliško?“
„Je slušně vychovaná, takže vám to neříkala, ale doma se mi svěřila. Vy jíte smetanové jogurty, ale ona jí jen nízkotučné.“
„Ona to pozná?“
„Tak si to už přece umí přečíst, ne? Ví, co to znamená. Taky ví, co znamenají éčka a podobná svinstva. My jíme zdravě.“
„No dobře, stačí říct. Ale připadá mi trochu divné, že si sedmiletá holka diktuje, jaký chce jíst jogurt.“
„To je ale správné. My ji vedeme k tomu, ať v každé situaci projeví svůj názor.“
5. Doba je taková, že mnoho lidí podléhá pocitu, že je stále třeba kupovat někomu nějaké dárky. Když je v rodině vnouče, chuť kupovat dárky narůstá do gigantických rozměrů. Ne vždy se však snaha potěšit setká s úspěchem.
„Tady jsme něco Martínkovi přinesli.“
„Jé, to jste hodní, ale přesně tuto stavebnici už Martínek má.“
Za dva měsíce, Martínek má narozeniny.
„Tady máš dárek od babičky a dědečka, Martínku.“
Papír je rozerván, plyšák leží na zemi.
„No víte, my mu nedávno vysvětlili, že už žádné plyšáky nebude dostávat, že jich má hodně a že je všechny dáme do dětského domova. Chceme v něm pěstovat dobrý vkus, takže jsme mu namluvili, že plyšáci jsou fuj. Takže se, prosím, příště zeptejte, jaký dárek je vhodný. Že jsou plyšáci fuj, Martínku?“
Podobných či lehce odlišných situací se v životě prarodiče vyskytne hodně. Útěchou budiž, že čím více vnoučat v rodině je, tím se prarodiče stávají zkušenějšími a tudíž otrlejšími. Ovšem na první setkání s realitou je dobré se připravit. Kdo je připraven, nebývá překvapen. Může pak být překvapen jedině příjemně. Ono se totiž může stát i to, že vnouče nekřičí, jí cokoli, z dárků má radost a k babičce a dědečkovi se těší.
