Marta se snažila být za všech okolností precizní. Někdy se to však obrátilo i proti ní. Před vánocemi přijel domů z Anglie její syn Libor s přítelkyní a jejími rodiči. Marta se tolik snažila, aby návštěva proběhla ke spokojenosti všech. Připravila pro ně zajímavý program, ale při jeho realizaci nemyslela ani trochu na sebe. A tak se jí podařilo, že si sáhla na dno svých sil.
Když se Marta ráno probudila, měla pocit, jakoby jí někdo vyzmizíkoval včerejší den. Prostě si nemohla vzpomenout, co se včera dělo. I když se cítila trochu rozlámananá, dala si svou obvyklou ranní sprchu a uvařila si čaj k snídani. Pohled do ledničky byl neveselý, asi včera nenakoupila. Namazala si zavařeninou plátek toustového chleba a zapíjela ho doušky čaje. Odpoledne bude muset něco nakoupit, usadilo se jí v hlavě.
Ve dveřích kuchyně se objevil evidentně rozespalý Libor. Ještě než se ho stačila zeptat, proč vstává, zahrnul ji spoustou otázek on. A vylíčil jí, co všechno se s ní včera večer dělo. Nejdříve poslouchala nevěřícně, ale pak se pomalu rozpomněla. Nebylo to poprvé, co se jí něco podobného stalo. Ale vždycky se z toho rychle oklepala a fungovala dál. Ostatně v dobách, kdy se sama starala o dvě děti a zároveň se snažila udržet firmu v černých číslech, nebyla o podobné situace nouze. Ale tehdy byla o nějakou tu dekádu mladší, přiznala si. Bylo by to příjemné lehnout si znovu do postele a zachumlat se pod deku. Nebo si přečíst nějakou knížku či si pustit film. Na chvíli zaváhala. A Libor využil mezeru v diskusi a přihodil ještě názor, že Petr vypadá jako prima chlap. A že je klidnější, když ví, že tu není úplně sama. V minulosti to Marta špatně snášela, když její syn hodnotil její občasné partnery. Dnes jí to nevadilo. Byla ráda, že se oba seznámili. A dokonce bez jejího přispění.
Když Marta dorazila do firmy, zamířila nejdřív do Petrovy kanceláře, ale nenašla ho tam. Vytočila jeho číslo na mobilu a dozvěděla se, že je v dílně. Našla ho nad zcela rozebraným úklidový strojem, který byl ještě v záruce. Když ho tam viděla v montérkách klečet na podlaze mezi součástkami, byla naštvaná. Evidentně se rozhodl o tak důležité věci sám, ani se s ní neporadil. A místo své práce se tady vrtá v nějaké mašině. Asi nečekal, že se Marta zmátoří a přijde dnes do práce. Kdesi uvnitř se pomalu začínala vytáčet. Ale Petr jí předešel. Jasně a stručně jí vysvětlil, že jí kvůli tomu volal už včera, ale nebrala mu telefon. A když dorazil k ní, nebyla ve stavu, aby o tom spolu mohli komunikovat. Tak se prostě rozhodl sám, jak nejlépe uměl. A veškerou zodpovědnost vzal na sebe. Ostatně problém už našel, součástku vyměnil. Teď jen potřebuje trochu času na uvedení stroje do funkčního stavu. A Marta by určitě udělala lépe, kdyby odpočívala doma.
Marta se snažila navenek být klidná a racionální, ale uvnitř dusila nedefinovatelnou nespokojenost. Rozum jí napovídal, že je všechno v pořádku. Ale její ego trpělo. Byla zvyklá na to, že ve firmě měla vždy poslední slovo. Nervózně proběhla zbytek provozu, pak se vrátila do kanceláře a na počítači zkontrolovala stav peněz na účtech a faktury. Prošla si připomínky a stížnosti zákazníků, všechno bylo v normálu. Přesvědčila sama sebe, že je rozumné jít domů. U knížky ale dlouho nevydržela, ani film, který si vybrala, ji nebavil. A tak jen tak bloumala po bytě a snažila se přijít na to, proč ji dnes ráno Petrovo rozhodnutí tak rozhodilo. To si opravdu tolik zvykla na šéfování, že těžko snáší, když za ni rozhoduje někdo jiný? Vždyť na jiných lidech tuto vlastnost přímo nenávidí! A navíc se tak zachovala vůči Petrovi. Lavinu výčitek a pochybností rozptýlil až Libor s Amy. Vrátili se z podvečerního focení na vánočních trzích. A hned se hrnuli k počítači, aby si fotky stáhli a prohlédli. Fotky byly nejen hezké, ale takové svěží, nápadité a vtipné. Pomyslela si, že tahle generace vidí svět kolem sebe zcela jinýma očima.
Uvařili si horký kořeněný čaj a povídali si. Nejen o fotkách, o fotografování a o posledních zážitcích. Poprvé se trochu víc dozvěděla o tom, jak si představují svůj společný život. Po očku je pozorovala a musela uznat, že se k sobě chovají velmi hezky. Z jejího malého Liborka vyrostl mladý, milý a samostatný muž, který ví, co chce. Laskavou rodinnou debatu přerušil telefon od Petra. Stroj je smontovaný, funkční, důkladně vyzkoušený a může vyrazit na noční směnu do největšího místního supermarketu. Marta mu poděkovala a ulevilo se jí. Od této chvíle se ale řeč automaticky stočila na Petra. Marta si chvíli připadala jako u výslechu, ale musela uznat, že to je na dlouhou dobu poslední možnost, jak si o tom se synem promluvit. A vlastně byla ráda, že se Libor o jejich vztah zajímá. Hodně ji to se synem sblížilo. Škoda, že už za dva dny odjíždí zpět do Anglie. Bude se jí po těch úpřimných rozhovorech z očí do očí stýskat.
Na poslední večer před odjezdem slíbila Marta Amy, že ji naučí, jak se zdobí perníčky. A pak musela odmítnout Petrovu nabídku, že by si mohli společně užít atmosféru vánočních trhů na starém městě. Prostě přišel se svým nápadem později. Ale bylo jí to líto, už několik dní na sebe neměli ani chvilku času. Úplně pookřála, když si Petr povzdechl, že tedy bude muset jít na trhy s malou Sofií. Napadlo ji, že by se mohli oba potom stavit u ní. Pokud s tím bude její maminka souhlasit. Třeba by si Sofinka také chtěla zdobení perníčků vyzkoušet. A Marta by ji zase ráda viděla. A vyšlo to. Amy už se zdatně realizovala na prvních kouscích perníku, když se objevil Petr se Sofií. Ta přinesla tetě Martě obrázek, který pro ni namalovala dnes ráno ve školce. Bylo na ní vidět, že se těšila. A jako správná, i když zatím malá ženská, si vyhrnula rukávy a vylezla si na židli u stolu. Za chvíli byla sice od zdobící cukrové hmoty umazaná skoro všude, ale vypadala šťastně. A dekorovala jeden kousek perníku za druhým. Jen ji trochu mátlo, že ta druhá teta mluví jinak a že jí nerozumí. I když se Amy kvůli ní snažila a sem tam roztomile prohodila i slovo česky. Něco už od Libora pochytila. Když se večer loučili, držela Sofinka v ručičkách pevně krabičku s perníčky a vypadala šťastně. Musí je ukázat mamince.
Stejně jako v minulých letech, naplánovala Marta na poslední pracovní den před vánocemi společný slavnostní oběd pro všechny trvalé zaměstnance firmy. Nechtěla pořádat vánoční večírek jako v jiných firmách, ale chtěla svým loajálním zaměstnancům poděkovat za celoroční práci a popřát jim i jejich rodinám krásné svátky. Ostatně salónek v restauraci U jabloně měla už pro tuto příležitost zamluvený dva měsíce, stejně jako velmi oblíbené zvěřinové menu. Pro Petra to bylo něco, co z minulých zaměstnání neznal. Vánočních večírků se účastnil jen sporadicky. Až na výjimky se tam cítil trapně a nepatřičně. Tady se všichni zaměstnanci na společný předvánoční oběd těšili a účast považovali za samozřejmou.
Salonek byl vkusně vánočně vyzdobený. Dlouhý stůl byl prostřený na hlavní menu a přípitek, na stolech u zdi byl k dispozici studený bufet. Marta neměla ráda dlouhé proslovy, a tak její úvodní řeč byla krátká a stručná. I když ještě není znám konečný výsledek hospodaření, z čísel je zřejmé, že se v letošním roce firmě dařilo. Díky všem, kteří se o to zasloužili. V tom se však stalo něco, co vůbec nečekala. Dispečerka vykřikla: "Pusu!" A hned se přidali ostatní a skandovali s ní. Byli tu jen dva, kteří o tomhle spiknutí nic nevěděli. Marta cítila, jak pomalu a jistě rudne. Málokdy se jí stane, že se jí nedostává slov. Obrátila se k Petrovi, který stál vedle ní a stejně jako ona mlčel. Jejich oči si v tom okamžiku vyměnily milión informací. Bylo jasné, že skrývání jejich vztahu ve firmě už skončilo. Petr ji políbil za nadšeného potlesku všech přítomných. A slavnostní oběd mohl začít.
Překvapení pro dnešní den ale ještě nebyla u konce. Petr věděl, že v sobotu Marta odjíždí na svátky za dcerou na Vysočinu. Dnes byl poslední den před vánocemi, kdy mohou být spolu. A kdy jí může dát dárek, který ukrýval v kapse kabátu. A včera dokonce dceru předem upozornil, že se může stát, že v noci nebude doma. Jen pokývala hlavou. A snad se i trochu usmála. Že by ten čas vánoční zapůsobil i na ni? Nebo v tom měla prsty Sofinka, která mamince ochotně líčila, co všechno zažila u tety Marty?
Z restaurace odcházela Marta s Petrem jako poslední. Venku se už začalo stmívat a drobně poletoval sníh. Vánočně osvětlené město v nich probouzelo vzpomínky na dětství. Šli podél řeky, drželi se za ruce a nepřestávali se divit tomu, jak si jsou jejich vzpomínky podobné. Na chvíli si připadali tak mladě! Teprve doma na světle si Petr všiml, kolik sněhových vloček má Marta ve vlasech. Rád si pohrával s jejími vlasy a tohle bylo něco úplně nového. Zabořil tvář do jejích vlasů a cítil její vůni. Marta ho objala kolem pasu. Vločky postupně tály v jejich objetí a proměňovaly se v osvěžující kapky. Nepotřebovali se domlouvat slovy. Stačila jim gesta a doteky. Teď byli konečně zase spolu jen sami dva. Milovali se vášnivě i něžně, mazlili se, povídali si nebo jen mlčeli a dotýkali se navzájem. A nakonec oba usnuli tím nejzaslouženějším spánkem.
Když se Marta ráno probudila, Petr už vedle ní neležel. Ale vnímala tekoucí vodu v koupelně. V dlani ruky, kterou měla nataženou směrem k místu, kde Petr předtím spal, uviděla malou modrou sametovou krabičku. Když pomyslela na to, co v ní může být, hrozně se vylekala. Chvíli jí trvalo, než rozechvělými prsty krabičku otevřela. Naštěstí tam byly jen náušnice s krásnými jasně modrými kamínky. "Dobré ráno, Martí. Snad se ti budou líbit. Všiml jsem si, že žádné náušnice nemáš. A barvu jsem vybral podle tvých očí." pošeptal jí Petr, když se vrátil z koupelny. Martě se opravdu líbily, zkoušela si je se zaujetím před zrcadlem. A ani se jí nezdálo divné, že není oblečená. Je přece ve své ložnici. Jen s tím drobným rozdílem, že tam není sama.
I Marta měla připravený dárek pro Petra. Dala mu ho, když se spolu loučili. S prosbou, aby ho otevřel až na Štědrý den pod stromečkem. Loučili se dlouze a připadalo jim, že od včerejška zase zestárli. Museli se vrátit do svých obyčejných životů plných povinností.
