Jejich rodiče se trápí a říkají tomu úspěšnému, že by měl bratrovi pomoct. Rodin, ve kterých úspěch a peníze zamotaly vztahy, je hodně.
Když dvaaosmdesátiletá Libuše ovdověla, rozhodla se, že se zbaví své chaty. Nezvládala její údržbu, a protože neřídí auto, neměla se na ni jak dostat. Vymyslela následující plán. Chatu se rozhodla předat svému staršímu synovi s tím, že jí část z její hodnoty zaplatí a ona si tak přilepší k penzi. Další část dotyčný zaplatí mladšímu bratrovi, plus ještě uhradí jeho dluh asi tři sta tisíc, který má u banky. „Starší syn je úspěšný podnikatel. Má spoustu peněz, tak mu přece nic neudělá, když za bratra zaplatí a trochu mu pomůže. Rodina je od toho, aby si pomáhala,“ tvrdí Libuše.
Jenže její starší syn to vidí jinak. Za prvé o chatu vůbec nestojí. Má velký dům, rád cestuje, chatu nepotřebuje. Nechápe, proč by tedy za ni měl dávat peníze matce a bratrovi, a už vůbec ne, proč by měl hradit bratrovy dluhy. „Takže já dostanu něco, co nechci, a ještě mám za to platit. Máma mi často vyčítá, že se mi daří, zatímco bratrovi ne. No jasně, já netrávil v devadesátých letech večery v barech, ale rozjížděl jsem firmu. Zatímco on se dvakrát rozvedl a platil alimenty na tři děti, se kterými se prakticky nevídal, my s manželkou dřeli ve firmě, budovali dům, investovali do vzdělání našich dvou dětí. Taky jsme měli krize, ale nerozvedli jsme se. Majetek nedrobíme, ale naopak ho rozšiřujeme. Dvakrát jsem bráchovi zařídil místo, pokaždé tam vydržel pár měsíců. Jednou ho štvalo, že musí sedět v kanceláři, podruhé ho štvalo, že jsem mu sehnal dělnickou práci venku,“ vypráví Libušin starší syn Martin. Navrhuje, aby se chata prodala a utržená částka rozdělila mezi matku, jeho a bratra. Matka mu na to říká: „Ale vždyť ty to nepotřebuješ, máš všeho dost.“
Majetek, úspěch či naopak dluhy a neúspěch dovedou rodinné vztahy pořádně rozbourat. Mnozí starší lidé byli zvyklí na dobu, kdy všichni měli tak nějak podobně. Jsou mnohdy překvapeni zjištěním, jak rozdílně nyní jejich děti či vnoučata žijí. „Mám pocit, že se na mě rodina dívá divně, protože nesdílím jejich způsob života. Pracuji v Praze, mám tam dobře placené místo. Když přijedu na nějaké rodinné setkání, slyším posměšné věty typu: No jo, naše manažerka. Příbuzní řeší, jaké mám auto, kam jedu na dovolenou, dokonce se mě jednou zeptali, kolik beru a kolik mám naspořeno. Připadá mi to nevkusné a jezdím za nimi čím dál méně, protože si s nimi nemám co říct,“ vypráví devětačtyřicetiletá Marcela. Její matka, která žije na severní Moravě, to ovšem vidí takto: „Ona si klidně jede někam do Karibiku, místo toho, aby pomohla sestře a její rodině, která staví barák. My byli zvyklí si pomáhat, když jsme stavěli, celá rodina přiložila ruku. Ona se stará jen o sebe, mění auta, kupuje si drahé kabelky. Všechno, co ušetřím u penze, dávám druhé dceři a taky jí odkážu barák. Nechci, aby naše pražská manažerka dostala ještě jeho půlku, když nám nepomáhá.“
Marcela je z takového přístupu své mámy a celé rodiny rozladěná. „Chápu, že dříve se žilo jinak, ale já přece nebudu trávit víkendy tím, že pojedu přes celou republiku a tam pak budu pomáhat sestře podávat cihly. Když chce stavět svépomocí, ať staví. Ale mně taky nikdo nepomáhal, když jsem přišla do Prahy a od nuly si tam budovala kariéru. Jen díky tomu, že dřu, že umím několik jazyků, mám v Praze svůj byt, můžu si dovolit cestovat, pěkně žít,“ vypráví.
Nejhorší rodinný model, ovšem poměrně častý, je ten, který známe z mnoha pohádek. Zatímco jeden ze sourozenců je šikovný, pracovitý, úspěšný, ten druhý je, mírně řečeno lempl. Bohužel, v očích rodičů a prarodičů je však spíše chudáček, který měl v životě smůlu, a za to, že má dluhy, opustila ho žena a dokonce pobyl rok ve vězení, nemůže. Prostě měl smůlu, chlapeček náš zlatý.
Dlouho neřešené neshody se obvykle projeví v plné síle, když někdo z rodičů či prarodičů zemře, zkrátka, když přijde na dědické řízení. Vychází najevo, že se někdo rozhodl jednomu ze svých potomků odkázat více, případně vše. Někdy jde právě o pocit, že ten méně úspěšný potřebuje pomoct a ten více úspěšný se o sebe nějak postará, má všeho dost.
Vydědit jednoho z potomků ovšem není zcela jednoduché, a pokud by se dotyčný bránil, je velmi pravděpodobné, že jako důvod vydědění neobstojí věta: Však on nic nepotřebuje, má všeho dost.
Pomoc v nouzi je spíše otázka morální, zákon ji samozřejmě nenařizuje, což je správné, mezilidské vztahy se zákony a nařízeními nevynutí. Pokud jde o pořízení pro případ smrti, lze pochopietlně např. v závěti odkázat více tomu potřebnějšmu. Je však třeba neopomenout nároky na část pozůstalosti u tzv. nepominutelných dědiců, což jsou potomci, kteří mají nárok na 1/4 (jsou -li zletilí) resp. na 3/4 (u nezeltilých) jejich zákonného dílu," uvádí advokátka Simona Rašková.
Vydědit potomka lze podle ní jen ze zákonných důvodů, jako je např. neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi nebo skutečnost, že potomek o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl. "Vydědění je možné učnit i součástí závěti, případně v samostatné listině. Je dobré vždy uvést konkrétní důvod pro vydědění. Vyděděný potomek pak musí v případě sporu prokázat, že uvedený důvod pro vydění neexsitoval, tedy např. že pomoc poskytl a že zájem projevil," dodává advokátka.