Přesné plány týkající se života v penzi má čím dál více lidí. Ti, kteří vědí, že jde o čas, kdy není dobré spoléhat na náhody.
Příprava na penzi je pojem, o kterém se čím dál více mluví. Stárne totiž generace, která si uvědomuje, že se zřejmě dožije vyššího věku, než její rodiče a prarodiče. Navíc jde o generaci, která má vyšší nároky, než měly ty předešlé. Jde o lidi, kteří si pod pojmem penze si nepředstavují koukání na televizi, ale cestování, zábavu, vzdělávání se. Vědí, že to vše něco stojí. A děsí je představa, že se jejich životní standard v penzi výrazně sníží, což naopak jejich předci považovali za samozřejmost.
„Jsem přesvědčen, že člověk by se měl na stáří připravovat už v mládí. Že ve středním věku bývá pozdě. Správný pohled na to, jakým způsobem by se mladí lidé měli na stáří připravovat, by jim měla vtloukat jak škola, tak rodina. Zkrátka, student by si měl uvědomovat, že to, jak se celý život vzdělává, pracuje a nakládá s penězi, se odrazí v tom, jak bude žít, až bude starý,“ říká lékař Jan Pirk, přednosta kardiocentra IKEM.
Skutečnost je taková, že lidé začínají nad tím, jak budou žít v penzi, uvažovat okolo své padesátky. To je nejčastější věk, kdy lidé začnou přemýšlet nad tím, zda budou mít dost financí, jak budou bydlet, čím naplní volný čas. Podle finančních expertů je to hodně pozdě, nicméně říkají: pozdě, ale přece. V tomto věku totiž hodně lidí vidí, jak zestárli jejich rodiče a další blízcí. Mnozí se dostávají do situace, kdy jim musejí pomáhat. A uvědomují si, že i oni se jednou, třeba brzy, ocitnou v podobné pozici. Zatímco lidé třeba dvacetiletí si často ani neumí představit, že budou žít, až jim bude sedmdesát. Ne jak budou žít, ale že vůbec budou žít. Je to pro ně daleká budoucnost, ke které jejich myšlenky zatím ani nedolétnou. V podstatě vzdálený vesmír.
„Přestože jsem lékař, často lidem zdůrazňuji, že příprava na penzi je důležitá z hlediska majetku. Znám totiž případy, kdy se lidé ve stáří dostali do zoufalé situace jen proto, že si hospodaření se svým majetkem dobře nepromysleli,“ říká gerontoložka Iva Holmerová.
Má na mysli případy, kdy lidé třeba napsali dům na někoho z příbuzných s tím, že v něm dál mohou bydlet. Ale protože si vše řádně neošetřili smlouvou, nový majitel třeba dům prodal nebo o něj kvůli dluhům přišel nebo třeba zemřel. A oni ve stáří zjistili, že nemají kde bydlet.
Přesný plán, kde budu bydlet, kolik za bydlení budu platit a zda bydlení bude vhodné i v případě, že mi začnou zdravotní problémy. To je podle expertů na stárnutí zásadní otázka, kterou by si měl člověk položit minimálně ve čtyřiceti letech.
„Nedávno jsem řekla dceři, které se blíží padesátka, že až bude stará, nevyjde do svého bytu. Má tam příkré schody. Její byt je hezký, ale nachází se v podkroví starého pražského činžáku. Dívala se na mě jako na blázna a pak se smála. Říkala, že přece sportuje, zdravě jí, že je ve skvělé kondici. No to já byla taky a pak mi nemoc změnila život ze dne na den,“ vypráví pětasedmdesátiletá Zuzana. Před rokem upadla, od té doby má řadu zdravotních potíží. Ukázalo se jako velké štěstí, že pár let předtím vyměnila byt v patře za menší v přízemí, který je bezbariérově upraven. „Jako bych to tušila. Kdybych zůstala v původním bytě, byla bych vyřízená a musela bych zřejmě žádat o domov pro seniory, kam nechci a navíc v nich stejně nejsou volná místa,“ vysvětluje Zuzana. Ale chápe, že její dcera její obavy nechápe. „V padesáti si připadá mladá. No to jsem si připadala taky. Jenže pár let uběhlo a já se sotva hýbám,“ podotýká.
Kolik mám přátel, na které se můžu spolehnout, že mi pomohou? Kolik mám takových, které chci vidět, setkání s nimi mi zvedá náladu? Jak blízko jsou? Jak často se můžeme vídat? Kamarádka v Praze je fajn, ale až budeme obě staré a nemocné, těžko se budeme navštěvovat, když žiju na druhém konci země. To jsou další otázky, které je dobré si položit hodně dříve, než odejdeme do penze. Nové spolehlivé přátele si sice člověk nevytvoří, když si umane, ale přesto je i v tomto směru možné něco dělat. „Mezilidské vztahy je dobré pěstovat. Jsou staří lidé, kteří třeba nemají rodinu, ale přesto nejsou osamoceni, protože mají známé, kamarády. Jsou lidé, kteří sice velkou rodinu mají, ale nepracovali na tom, aby fungovala. Třeba se rozhádali, nedovedou udělat vstřícný krok, nestýkají se. Najednou zjistí, že jsou osamělí,“ uvedla Iva Holmerová.
Až půjdu do penze, budu mít naspořeno tolik a tolik. To je věta, kterou by se podle expertů na finance měly učit děti už v základní škole. Potíž je v tom, že lidé mají zkreslenou představu o věku svého dožití. Z různých průzkumů vyplynulo, že lidé, kterým je nyní kolem pětadvaceti, si myslí, že se dožijí osmdesáti let. Jenže věk se stále prodlužuje a podle demografů právě tuto generaci čeká život v průměru do devadesáti let. To znamená, že by měli mít naspořeno mnohem více než lidé, kteří šli do penze nyní. „Ideální cesta je odkládat pět až deset procent platu hned po nástupu do prvního zaměstnání,“ uvedl Aleš Prokop, prezident Asociace penzijních společností ČR. Jenže řekněte absolventovi školy, který se žení, zakládá rodinu, bere si hypotéku na dům a má auto na leasing, že si má odkládat deset procent platu na svůj život v penzi. Většina z nich se takovým řečem vysměje, v lepším případě řeknou, že si to zatím nemohou dovolit.
Mnozí finanční poradci, lékaři, demografové a psychologové se shodují, že další vývoj ve společnosti zřejmě časem ukáže, že kdo přípravu na penzi podcenil, bude ve velmi znevýhodněné pozici. A vůbec nepůjde jen o peníze, ale, jak už bylo řečeno, i o bydlení, o přátele, o přístup k životu. Možná to začne být vidět a výsledkem bude, že stejně jako se děti učí ve škole informační či finanční gramotnost, budou se učit i to, jak se připravit na stáří.
