Sedmdesáté naroziny - to je určitě čas bilancovat. Co se Vám v životě podařilo a co naopak ne?
Toho co se podařilo, bylo určitě více. Možná to zní jako klišé, ale to nejlepší asi je, že mám prima dceru Báru a krásnou vnučku Coco. A abych nezapomněla taky hodného muže. Je skvělé, že mohu dělat práci, která mě baví a to i teď, kdy už asi patřím do kategorie “starší dáma“. Neúspěchy jsou pouze marginálie: že se mi nepovedlo mít víc LP desek a CD, nebo že jsem nikdy nevystoupala ve Zlatém slavíku výš než na čtvrté místo, nebo že jsem jako herečka nenatočila víc než pět filmů. Co si budeme povídat: Dívka na koštěti je pořád nejúspěšnější z nich.
Jak jste to oslavila? A jak se chystáte na Vánoce?
Poměrně opulentně v režii mé dcery, která slibovala, že to pro mě bude procházka růžovým sadem. No nebyla, byl to ale docela úprk, takže mě ještě čeká finální úklid mé zmatečné domácnosti, abych důstojně oslavila i Vánoce. Zatím mám všude po bytě spoustu předmětů, se kterými má můj muž v nejbližší době nějaký záměr. Tak to jako vždycky budu muset v jeho nepřítomnosti trochu uklidit. Pak teprve přijde na řadu krabice s vánoční výzdobou, jako je třeba krásná vánoční koule, kterou každý rok pověsím na lustr. A protože se s přibývajícími léty kloním k tomu, že Vánoce a dárečky jsou tu hlavně pro děti, tak můj muž dojede, jako každoročně, do severních Čech pro krásný stromeček a zaručeně šťastného kapra, který žil v čistém rybníčku jeho kamaráda. To moje vnučka ocení. Teda ten stromeček, protože kapra nejí.
Vy ale máte na štědrovečerním stole kapra. Jaké další zvyky máte ráda?
Takové ty rustikální zvyky, kromě rozkrojeného jablíčka, jestli mi vyjde hvězdička, moc neumím. O Vánocích mi jde především o naplnění kolonky „štěští“. Je to sice dost vágní kategorie, kterou každý chápe po svém, ale všichni se asi shodneme, že v této době jde především o pocit klidu a sounáležitosti se svými blízkými. Štěstí prostě není komodita, kterou můžeme za peníze pořídit a podle zásluh rozdělit mezi své okolí. Takže hurá do klidu! Ve sváteční dny také s láskou vzpomínám na ty, kteří mě už opustili.
U příležitosti vašich kulatin vám vychází kniha. O čem bude a co o vás prozradí?
Jde přesněji o fotoknihu. Takže vychází především z fotek, které jsem doma léta schraňovala. Prohledala jsem všechna šuplata a nestačila se divit. Před očima se mi znova odvíjela moje životní cesta i s milníky na které jsem dávno zapomněla. Zvlášť mě potěšily všechny rodinné fotografie, ale třeba i ty z éry divadla Semafor. Nejvíc fotek, které jsem objevila, pocházejí z doby, kdy jsem jezdila po republice s kapelou Kardinálové Zdenka Merty. To bylo moje pracovně nejzajímavější období. Taky jsem ocenila, že jsem si schovala i plakáty, třeba k filmu o Saxaně. No a pak už jen zbývalo trochu se zamyslet nad léty, ze kterých fotografie pocházely a hlavně sepsat text, který k tomuto období patřil. Naštěstí jsem si také vzpomněla na hodně zajímavých příhod, které už poněkud zavál čas.
Vaše dcera také zpívá. Potěšilo vás to? Děláte společné projekty?
To víte, že mám radost, že jde v mých stopách, ale byla bych stejně spokojená, kdyby dělala cokoli, co jí opravdu baví. Píše si hezké písničky a konečně došlo i k jedné společné vánoční písničce, kde si sólíčko zazpívala i moje vnučka. U nás se zatím láska ke zpívání dědí. Malá Olivie Coco je šikulka a občas i dabuje, na což je velice pyšná, protože má moc ráda svojí starší kamarádku Anežku Sajcovou. Když kouká na televizi, kde zrovna zpívá a dabuje, hned jí pozná a volá: Babí podˇsem, je tam Anežkáááá!
Saxana nyní zažívá comeback. Hraje se ve studiu Dva, kde se také objevíte.
Máme už za sebou premiéru a pár repríz a má to úspěch u dospělých i dětí. Já tam mám jen malou roli, ale byla jsem moc ráda, že jsem byla u toho, když se to představení rodilo. Když jsem poprvé slyšela, že se chystá divadelní podoba Saxany, nedovedla jsem si představit, jak by se vůbec dalo na divadle třeba létat na koštěti, ale pak mě uklidnilo, že režisérem je Šimon Caban, což je opravdový vizuální mág a s účastí v tomto představení jsem okamžitě souhlasila. A je to tak, že se tam opravdu lítá na koštěti, učitelé se mění na králíky, Jan Kraus, coby ředitel, má šest rukou, no prostě všechno, co z filmu známe. Dnešní děti jsou sice možná trochu náročnější na vizuální podobu příběhů, ale když je děj strhne, tak to může být i v podání „obyčejných“ loutek. A divadlo má vždycky výhodu v půvabu autentického prožitku s živými herci.
Jak se udržujete fit a jaký máte recept na dlouhověkost?
Děkuji za poklonu, snažím se. Chodím cvičit, miluji chůzi, především dlouhé procházky na chalupě v severních Čechách, kde je nádherná krajina. A taky si dávám pozor, abych se moc často nepřecpávala, protože se ráda vidím štíhlá. Jídlo ale miluju, i když sama vařím jen průměrně. Do restaurací, kde to občas umí lépe než já, raději nechodím. Vařím doma a snažím se, aby to bylo i zdravé. A s tou dlouhověkostí? Věřím tomu, že nejde o to kolika let se dožijeme, ale jak žijeme a svůj život smysluplně naplňujeme. Přála bych všem, aby si jednou mohli říct: Tak snad to dělám dobře, mojí blízcí mě mají rádi a opravdu žiju, nejen přežívám. Tak si držme palce, abychom to dokázali.
