Dvě středomořské cesty
foto: autor

Dvě středomořské cesty

4. 12. 2019

Tyto dva krátké texty jsou malou vzpomínkou na moji ženu, velkou milovnici Středomoří, která letos v létě po dlouhé a těžké nemoci zemřela.

 

Malý kousek rhodského ráje

Začátek nekonečně dlouhé ulice Omirou se zcela ztrácí v desítkách obchodů a obchůdků a v množství lidí, pomalu se přemisťujících od jednoho krámku ke druhému, aby si nakonec stejně nic nekoupili. Nic pro mne. Ale ulice se postupně zužuje a obchůdky trochu otrávených prodejců pomalu mizí.

„Pojď dál," říkám ženě. „Tady bude určitě něco zajímavého."

Docela malý průchod. Najednou se objevil. Jen taková lepší díra ve zdi uprostřed ulice. Mám rád tajemné průchody, které vždycky někam vedou, malé dvorky plné květů i docela malé taverny, kde si může člověk odpočinout od rušného bazaru a při dobré kávě se zahloubat do mapy, která je v podmínkách starých, středověkých měst zcela nepostradatelná.

Ani nemusím ženě nic říkat. Ta díra ve zdi nás přitáhla jak magnet. Dva schůdky dolů a ocitáme se v jiném světě. Masivní zeď nás náhle oddělila od ruchu nekonečného bazaru. Malé náměstíčko Doreios ve stínu tří obrovských stromů, jejichž koruny pokrývají skoro celou plochu náměstí, tři taverny s pár stolky v jejich stínu, u nich pouhých pět, nebo šest návštěvníků, vlevo pravoslavný kostel svatého Fanouria a vpravo mírně zdevastovaná mešita Retzepa paši. A ticho a klid a lehký vánek, který se snaží proniknout pod husté koruny stromů. Kus malého rhodského ráje.

„To je nádhera," chytla mne žena za paži. „Já chci kafe. A alespoň půl hodiny klidu."

Neváháme ani chvíli a usazujeme se pod korunu rozložitého stromu hned v první taverně poblíž průchodu ve zdi. Příjemně vyhlížející černovlasý chlapík, který se okamžitě zdvihá od stolku s kávou a novinami, má zřejmě pochopení pro turisty, jako jsme my dva, a tak nad jeho maličkou hospůdkou visí velký nápis, vyvedený latinkou. Taverna Mezeklikia. Tak akorát vychlazený Mythos je na stole v malé chvíli. Naplnit sklenici výborným frappé mu trvá jen o něco málo déle. Když se muž opět posadil k vedlejšímu stolku ke své kávě a k novinám, moje žena sáhla po mém Mythosu, zdvihla půllitr do výše a připíjí na klid a mír tohoto místa. A já si uvědomuji, že právě pro takovéto chvíle stojí za to letět až na samý kraj světa.

„What is, tree,“ snaží se žena o konverzaci s majitelem a ukazuje na mohutný strom, v jehož stínu sedíme.

„Benjamin. And very old.“ odpovídá chlapík a věnuje se dál novinám. Tajemství je odhaleno. Nejsem žádný botanik, a tak musím vzít na vědomí jen informaci, že benjamín je vlastně smokvoň. Máme doma taky jednu. Není to ale benjamín, jenom docela malý benjamínek. Asi metr vysoký. Těžko nám doroste do této rhodské velikosti.

Chce se nám jen sedět a ještě sedět a ještě dlouhou chvíli vnímat lenivý poklid a atmosféru tohoto rhodského skoro orientu. Leč město čeká. Čeká na nás. Město, statisíckrát objevené a statisíckrát obdivované. Rádi přidáváme k této statistice i sebe. A proto říkáme stále osamocenému majiteli chjerete a evcharisto a vyrážíme dál za novým poznáváním.

 

Rhodos, červen 2014

 

 Barvy moře

 

 

 

Dlouhá stefanoská pláž se ke svému konci postupně zužuje a do strmého svahu vysoko nad mořem se zde zařízla rozlehlá terasa kavárny Evinos. Je to velice příjemné místo k posezení. Zejména navečer, když se slunce po své celodenní pouti noří na italské straně Otrantského průlivu do vod Jónského moře. Slunce a moře zde každý den pořádá představení, kterému chybí jen potlesk na otevřené scéně.

Ale moře je krásné v každé denní době. Od brzkého rána až do pozdní noci. Tak jak slunce stoupá nebo klesá oblohou, bude se měnit a postupně přelévat i jeho barva. Od jemně purpurové, přes zlatavou, sytě modrou, až po ohnivě purpurovou, když končí den. Při tomto představení není třeba slov. Jen mlčet a dívat se. Jakákoli jeho repríza nemůže nikdy zklamat. Ať už je kdekoli. Já, i moje žena milujeme tyto okamžiky. Chvíle, kdy s vámi zacloumají emoce a přenesou vás až někam daleko do jiného světa. Pohled na moře uklidňuje. A jeho nikdy nekončící hlas zní do uší vnímavého diváka jako nádherná hudba.

Slunce teď postupně mizí za obzorem a jeho zlatavá stopa se rozbíhá napříč Otrantským průlivem až sem k nám, na terasu Evinosu. Po čtyřicetistupňovém odpoledním žáru k večeru konečně ožíváme a sklenice ledového frappé chutná jako pohádková živá voda. A všechny problémy, které si člověk podvědomě nosí neustále s sebou, jsou najednou docela malicherné a rozplývají se v té purpurové záři na obzoru.

Každodenní večerní posezení s přáteli u kávy a sklínky Apélie je příjemným završením těchto neobyčejně žhavých letních dnů. Dámy právě probírají něco velice důležitého a já tiše sleduji pomalu tmavnoucí moře. A všichni intenzivně vnímáme tu lenivou atmosféru večerního řeckého léta.

 

Korfu, srpen 2005

Můj příběh
Hodnocení:
(5.2 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?