Vstupuji do archivu své Hlavy a pokusím se pozotvírat některé šuplíčky posledních třiceti let. Najednou zjišťuji, že nejde otvírat jen šuplíčky posledních třiceti let. Bylo by to příliš schematické. Musím otevřít i šuplíčky, které do archivu mé Hlavy vstoupily už dříve. Je nutná konfrontace, abych si naplno uvědomila význam posledních svých třiceti let. A to ještě v různých liniích svého žití.
Tak třeba mé děti. Narodily se o pár let dříve než před třiceti lety, ale až posledních třicet let jim dalo schopnost "roztáhnout křídla a letět". Záleží jen na nich kam doletí. Na jejich aktivitě, schopnostech, vkladu z výchovy, prioritách...ony jsou aktivními strůjci své budoucnosti. Hned se mi do myšlenek vloudí " Mých prvních třicet ( +4) let". Let, kdy jsem zdánlivě měla právo snad na všechno, ale ve skutečnosti na nic. Let, kdy jse nemohla vystudovat to, na co v hlavě i rukou byly nejlepší předpoklady. Nepochopitelné mrhání lidský potenciálem. Let, kdy jsem se ztráty snažila nahrazovat nálezy v rodině, přátelích, dětech... Izolovat od marastu zdravé jádro!
Mám pokračovat? Teď už musím a vlastně i chci! Dál se mi do hlavy vloudí práce. Či zaměstnání? Rozdíl mezi těmito slovy je těžko uchopitelný, ale kdo chce, uchopí. Pracuji ve zdravotnictví. Ve virologické laboratoři v mých prvních třiceti letech ( +4) kolovalo rčení..." Při dodání virologického výsledku je pacient zdráv, nebo mrtev". Ano ano, čtete dobře. I já se otřesu, kdyč slova čtu. K nám se v mých prvních třiceti letech nedostaly technologie, které v té samé době rozvíjelo zdravotnictví v západní Evropě. A my jsme to věděli. Frustrující situace, kdy si člověk uvedomuje, že jeho práce je nesmyslně bržděná a naprosto zkresluje vklad lidí, kteří by chtěli, ale nemají potřebné podmínky. V posledních deseti letech do zdravotnictví vstoupily technologie, které jsou pro zdravotnické pracovníky výzva a sami se zapojují do jejich rozvíjení.
V naší zemi je velmi velký a tak trochu i nedoceněný potenciál ve schopnostech lidí. Zdravotníkům narovnané možnosti daly trochu opožděně křídla a uspokojení z práce.
Kde pokračovat? Zkusím širokospektrý přístup k tomu, co nás obklopuje. Jsem plzeňská náplava. Už dlouho. Musela jsem si k Plzni získat vstah a ten dál rozvíjet. V mých prvních třiceti letech byla Plzeň šedivé město na pokraji rozkladu. V sedmdesátých letech se uvažovalo o zbourání starých domů v centru města. Domů zdobených freskami z maleb Mikoláše Alše. Nebyly peníze na opravy. To, proč nebyly, vím. Příčina? Všichni, ať jsme dávali nebo brali, jsme měli právo na všechno. Na práci ( ať jsme pracovali či ne), na zdravotnictví ( ať jsme byli nemocní či ne).... a státní kasa není a nebyla bezedná! Není a nebyla! Moc dobře si uvědomuji, že ne vše, co se dnes odehrává, je tak, jak by si většina z nás obyvatel ČR přála. Lidé a jejich mnohotvárnost nesou i své trpké plody. Bohužel!
Všichni v naší zemi bychom si měli položit otázku " Kdo jsme a kam chceme dojít" a tu naplnit při volbách. Při nejbližších volbách. V neposlední řadě i dívat se kolem sebe s otevřenýma očima. V každé chvíli svého života. To proto, abychom byli schopni hodnotit " prvních třicet let" a srovnat je s "druhými třiceti léty" svého života. A jen tak na okraj... zkuste se pro jednou soustředit na celek. Ne pouze na své "já"!
Hodně dobrého na cestě dalších, třetích "třiceti let"!