Ještě dvě glosy
Válka je za námi, zase bude dobře. Dalmácie 1996. Foto autor

Ještě dvě glosy

30. 11. 2019

 

Ptačí koncert
 

Každý večer přiletí na strom před naším domem docela malý ptáček a začne koncertovat. Jeho melodické trylky jsou neobyčejně silné. Letí uvolněně celým sídlištěm, postupně zrychlují a zase zpomalují a určitě jsou slyšet až nahoře na louce, vedoucí k návrší Bílých strání. Pokoušel jsem se s ním komunikovat jeho jazykem. Pískal jsem, co nejlépe jsem dovedl, ale asi jsme si nerozuměli. Ptáček pokaždé na malou chvíli zmlknul, poslouchal, odkud se ten neobvyklý zvuk ozývá, aby se poté jeho trylky rozletěly ještě hlasitěji sídlištěm. To by bylo, aby ho nějaký takový plagiátor přepískal!

 

* * *

 

O různé chvále stáří
 

Tak jsem v těchto dnech procházel webem a zajímal se o to, co je psáno na nejrůznějších moudrých stránkách o stáří. Měl jsem při tom pocity silně rozporuplné. A ty rozporuplné pocity výrazně zesílily poté, co se na pravé straně prohlížeče náhle objevily četné reklamy na dámské plavky.

Krásné křivky mladých modelek, zdůrazněné rafinovanými střihy, mne upozornily na fakt, že stáří nemusí být vždy tak skvělé, jak líčí římský státník a filosof Marcus Tullius Cicero ve své útlé stati o chvále stáří. O způsobu jeho myšlení vypovídá, na příklad, toto jeho konstatování:

„Ta naše zralost mi připadá tak příjemná, že si myslím, čím blíže postupuji ke smrti, že vidím před sebou jakousi pevnou zem, a že se konečně po dlouhé plavbě mám vrátit do klidného a bezpečného přístavu.“

Nebudu mu tento názor vymlouvat. Já osobně bych rád na tom konci viděl něco zcela jiného. Ani mu to vymlouvat nemohu. Ten pán je totiž už celých 2060 let po smrti.

Ten první pohled na krásné modelky v úsporných plavkách byl docela příjemný. Leč polooblečené dívky se od té doby začaly objevovat na všech stránkách, které jsem otevřel. Ať už to byly politické komentáře, či recepty správné výživy. To už tak pěkné nebylo, a musel jsem proto konstatovat, že i vnímání krásy je relativní.  A tak jsem, po nějakém čase bádání, našel na webu docela malý prográmek, který většinu reklamních bannerů na otevíraných stránkách spolehlivě zlikvidoval. Mohu ho vřele doporučit.

Nějak se mi nechce o stáří příliš často přemýšlet. Pokud ale taková situace přeci jen nastane, moje pocity bývají velmi smíšené. A hlavně musím říci, že do toho klidného a bezpečného Ciceronova přístavu se mi zatím vůbec nechce. Je to morbidní myšlenka. Spíše se ztotožňuji s  myšlenkou, kterou jsem kdysi někde objevil:

„Život je krátký. Tak běž a žij!“

Myšlení dnešního člověka je přece jen trochu jiné než myšlenky starořímského státníka a myslitele, u kterého byl první a poslední myšlenkou národ. Tyto jeho státnické myšlenky se však jen zdánlivě podobají současnému, trochu falešnému a rádoby národoveckému volání „Nic než národ“ některých našich pravicově nacionálních uskupení. Státník, filozof a rétor Cicero to tehdy myslel skutečně upřímně. A mohl si hrdě a oprávněně říkat – civis Romanus sum. Jsem římským občanem.

Trochu jsem se však vzdálil tématu stáří. Budiž mi to prominuto. Antický svět mne totiž neustále fascinuje úrovní svého myšlení a bytí. A tak si dovolím ještě jeden citát. Je z pera římského skvělého básníka Decima Iunia Iuvenalia a dostávám se jím konečně ke žhavé současnosti. 

 „Stáří se vplíží, aniž to tušíš.“

Stáří se skutečně vplížilo. A nedá se s tím vůbec nic dělat. Vplížilo se nepozorovaně a řekněme si popravdě, že většinou i proti naší vůli. No, a co! Vždyť stáří není vůbec v rozporu s onou myšlenkou – běž a žij. Nebudu proto stáří jen hanět. Občas v něm můžeme najít i určitá pozitiva. Často s ním totiž přichází i zobecněná zkušenost a mnohdy i moudrý nadhled nad událostmi současného světa.

Mnohý může namítnout, že je nám to už většinou k ničemu. Ten, ještě dříve narozený než my, k tomu může navíc sarkasticky poznamenat:

„A bude ještě hůře“.

Moudrost věku je pojem dost nejasný. S tím bych se vůbec neoháněl. Co je to vlastně moudrost věku? Na příklad oddělit moudrost od bláznovství je obecně mnohdy těžké. Jak kouli na noze s sebou vláčíme, vedle jiného, často i moudrost svého věku. A většinou si ani neklademe otázku, komu je vlastně na světě lépe. Jestli moudrému, či bláznu.

Ono zestárnout není žádné umění. Umění je vzít tento fakt na vědomí a zkusit v něm najít něco přiměřeně pozitivního. Třeba i fakt, že pokud se chceme za svým mládím a životem vůbec ohlédnout, musíme nejdřív zestárnout. To je fakt zcela nezpochybnitelný. A já se docela rád ohlížím. Pokud si tedy vzpomenu na to, na co jsem se vlastně chtěl ohlédnout. Mládí se nemá kam ohlížet. To ohlédnutí je právě jedna z výhod našeho věku. Pokud bych se ale chtěl, pro změnu, dívat příliš dopředu, musel bych uvažovat jako již zmíněný Cicero. A to zase ne.  Raději žiji. A je mi docela jedno, jestli jako moudrý, nebo blázen.

Tato stará biblická moudrost ale zapomíná na jeden fakt. Že moudrost i bláznovství jsou pouze krajní polohy života. Ta myšlenka – běž a žij – v sobě skrývá celou řadu nejrůznějších poloh. Jen si, člověče, v tomto pozdním věku vyber! A nekoukej přitom příliš na čas. Neboť, jak stáří, tak i čas, jsou pojmy velmi relativní.

To, že už nemusím zatěžovat ducha i tělo každodenní usilovnou prací, abych uživil sebe, svou rodinu a hlavně celý byrokratický státní aparát, to je nespornou výhodou stáří. Tento fakt musím ve svém věku ocenit nejvíce. Umožní mi totiž realizovat již výše zmíněnou myšlenku, a sice to běž a žij.

A tak se snažím žít. No, tedy podle možností. Někdy je to docela obtížné, ale vědomí určité svobody stáří mne vždy probudí k novému životu. Nemusím brzy ráno vstávat, abych byl na šestou v  zaměstnání, nemusím mít obavu z žádného šéfa, spíš z našeho pejska, aby to neudělal vedle postele, protože potřebuje vyvenčit, mohu si dovolit ten luxus nedělat třeba vůbec nic, jen se dívat do stropu, nebo ven z okna a naslouchat štěbetání ptáků, nebo se docela potichu vracet do dob, kdy stáří bylo pro nás pojmem zcela neznámým. A hlavně být rád, že jsem pořád na světě.

Stáří je rozporuplné. Je plné moudrosti i toho bláznovství, plné naděje i zmaru, mnohdy bohužel i intenzivního využívání „výhod“ našeho zdravotnictví, ale také víry v život a ve svobodu svého konání.

Na závěr si přeci jen ještě dovolím jeden antický citát. Úplně poslední. Jeho autorem je Lucius Annaeus Seneca, římský filozof, básník a politik:

 

„Život je jako hra. Nezáleží na tom, jak dlouho trvalo představení, ale na tom, jak dobře bylo zahráno.“

 

                                           * * *

Můj příběh
Hodnocení:
(5.2 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA