Senioři dobrovolníci. Vzácný a málo ceněný druh
Ilustrační foto: ingimage.com

Senioři dobrovolníci. Vzácný a málo ceněný druh

30. 11. 2019

Chodí číst nemocným. Berou na vycházky handicapované. Věnují se dětem, které nemají rodiny. To vše dělají někteří lidé v penzi. Mezi seniory je řada těch, kteří se věnují dobrovolnické práci. A často se setkávají s údivem i nepochopením.

Šestašedesátiletá Jana z Prahy chodívá předčítat jedné paní, která téměř přišla o zrak. Seznámila se s ní náhodou, v čekárně u lékaře. Daly se do řeči a osmdesátiletá dáma Janě vyprávěla, jak obtížné je pro ni zařídit si dříve běžné věci. Když je objednána k lékaři, musí si zařídit službu, která lidi k lékařům doprovází. Musí si nechávat přinášet nákup. Má pocit, že obtěžuje, takže si vlastně objednává jen základní potraviny. Je bezradná, bezmocná, čeká na místo v domově pro seniory, jenže čeká už rok. Její jediná dcera zemřela, vnučka žije v Německu, je sama. „Došlo mi, že v situaci, v jaké se ocitla ta paní, se může ocitnout každý. Představila jsem si, jaké to je být najednou odkázána jen na život v bytě, vidět jen částečně na jedno oko, nemoct jít sama ven, nemoct číst, dívat se na televizi,“ říká Jana. Začala za paní docházet, nakupovat jí. Předčítá jí, občas si vyjdou na procházku. „Manžel zpočátku nechápal, proč to dělám. Pak začal vozit nákupy autem, občas tam se mnou zašel. Teď už tam chodíme oba. Známí se diví, proč. Nevím, prostě je nám s ní dobře, je chytrá, sečtělá, zábavná. Stali se z nás přátelé, neberu to jako nějakou dobročinnost nebo tak něco,“ vysvětluje Jana.

Většina lidí se jí diví, protože život v penzi berou jako dobu, kdy mají konečně čas věnovat se sami sobě, svým zálibám, cestování nebo vnoučatům. U mnohých se navíc začínají projevovat nemoci, různá omezení způsobená věkem, zhoršujícím se zdravím. Zkrátka, člověk má co dělat sám se sebou, tak nač se ještě starat o druhé, že?

Jenže někteří lidé uvažují jinak. Být užitečný a dokázat pomoci jsou věci, které berou jako přirozenou součást svých životů.

Od roku 2012 například chodí mnohé dámy číst dětem do nemocnic. Projekt s názvem Počteníčko s babičkou, díky kterému se postupně vžil pojem ‚čtecí babičky‘, rozjel Ivan Sekanina, který se zabývá již řadu let pořádáním akcí, které mají za cíl propojovat generace. Má ve svém týmu i seniorky, které si chodí povídat do domovů pro seniory, zpříjemňují tamním lidem čas čtením, vycházkami v zahradě, rozmlouváním. „Lidé, kteří se věnují starým, nemocným a osamělým seniorům, přestože se už sami dostali nebo dostávají do seniorského věku, jsou obdivuhodní. Není to nic jednoduchého. Často jde o psychicky náročné situace, když žena, které je přes šedesát, přijde do domova pro seniory jako dobrovolnice a setká se tam třeba s lidmi ze svého okolí, které donedávna potkávala nebo znala dříve, když byli zdraví, mladší. Není pro ni příjemné vidět, jak zestárli, jak jsou odkázáni na pomoc druhých. Ne každý to zvládá,“ říká Ivan Sekanina, jehož  projekty mají úspěch a fungují už v řadě míst České republiky. „V seniorech je obrovský potenciál, který se dá využít. Dá se ukázat, že jsou potřební a užiteční,“ říká.

Dobrovolnická činnost ve vyššímu věku vzbuzuje rozporuplné reakce. Některý senior se za ni setká s obdivem, jiný slyší: ‚Babi, co blázníš, ty jdeš zase číst dětem do nemocnice? Sama máš co dělat se sebou, tak se neunavuj. To se ti chce, jet přes půl města autobusem? Hm, ale když pak voláme, že potřebujeme pohlídat malou, tak věčně nemáš čas.‘

Zjišťováním postoje českých seniorů k dobrovolnické činnosti se zabýval i průzkum sociologa Oldřicha Čepelky, který zjišťoval jaké mají senioři aktivity, postoj ke stárnutí a k životu vůbec. V hodnocení toho, co senioři o sobě sdělovali, přišla řeč i na to, že senioři tvoří značně různorodou skupinu, přičemž nyní převažuje obraz seniora, který chodí z jedné akce na druhou, sportuje, vzdělává se. Někteří odborníci však tvrdí, že je svět seniorů líčen v příliš růžových barvách a zapomíná se na to, že v této věkové kategorii je i spousta lidí smutných, nemocných, osamělých.

„Podle kritiků jsou upozaďováni či diskriminováni senioři, kteří jsou nemocní, chudí či jinak hendikepovaní a po horách a řekách se prohánět nemohou. Například v USA se někteří autoři pozastavují nad tím, že senioři jsou takto tlačeni do dobrovolnické práce a jiných občansky prospěšných aktivit, i když se jich účastnit nemohou nebo nechtějí,“ uvedl Oldřich Čepelka. On sám však je přesvědčen, že právě v Česku je občanská aktivita seniorů, včetně dobrovolnické práce mnohem nižší než například v Nizozemsku nebo ve Spojených státech. „Potřebovali bychom naopak, aby se více starších lidí, kteří jsou dostatečně zdraví a ochotní, angažovalo ve veřejném životě. Samozřejmě zcela dobrovolně, nejde o žádné povinné sobotní brigády, jak tomu bylo v šedesátých letech,“ uvedl Oldřich Čepelka.

Ve vyhodnocení průzkumu uváděl různé příklady, jak se senioři do dobrovolnické práce zapojují. „Lidé v důchodovém věku chodí číst knihy starým lidem v domovech pro nemohoucí seniory, ale i dětem v mateřských školách a pacientům v nemocnicích. Co k tomu potřebujete? Pouze umět číst a být ochotni zvednout se a pomoci jiným. Zvláště, když v důchodu můžete se svým časem nakládat, jak chcete,“ připomíná sociolog.

Zmínil, že se objevují případy, kdy senioři například jednou za dva týdny chodí za mladistvými, kterým končí pobyt v dětských domovech a pokouší se je seznamovat s nejrůznějšími problémy, jaké jim přinese samostatný život. „Nijak mladistvého neškolí, ale vezme ho na oběd, na fotbal, na procházku nebo si čtou v inzerátech, které nabízejí práci. Zkrátka, dělá to, co by měl dělat otec nebo matka. Prostě trochu pomáhá připravit mladého člověka do života,“ uvedl Oldřich Čepelka.

Možností, jak se člověk může realizovat a zároveň tím někomu pomoct, když má v penzi pocit, že má hodně volného času, je mnoho. Nikdy jich nebylo tolik jako nyní. Samozřejmě, že dobrovolnická práce není pro každého. Někdo si prostě pod pojmem penze představuje výhradně odpočinek či věnování se sám sobě. Někdo však trpí pocitem, že už o něj není zájem, že by chtěl ještě něco dělat. Právě pro tyto typy je práce, která někomu jinému udělá radost, ideálním řešením. Hlavní je předem hodit za hlavu řeči, se kterými se pak ale určitě setká: ‚Proč to děláš? Proč si neodpočineš? Že se ti chce?‘

Hodnocení:
(5.1 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Mužíková
Většina z vás zná moji dobrovolnickou činnost, pomoc pejskům v útulku. Již jsem o tom napsala několik článků, proto se rozepisovat nebudu. Jsem moc ráda, že mohu být takto užitečná....
Oldřich Čepelka
Z těch praktických úkonů jsem si vybral návštěvy osamělých seniorů. Posledně jsem byl za paní 72 let, která mne překvapila tím, že k ní chodí na střídačku tak 2x týdně dvě pečovatelky, které tam už chodit nemusí (chodili za jejím manželem, když byl těžce nemocen). "A hned ve dveřích mě obejmou," řekla mi. "Nevěřil byste tomu, ale já to cítím ještě další dva dny.“ Víte, docela mě to dojalo. A píšu to, abych vyvážil negativní zkušenost s pečovatelkami od Jitky H.
Helenka Červenka
Jsem hrdá, že patřím do Počteníčka a tu hodinku týdně věnuji paní, která už nemá vůbec nikoho...jen mne :-)
Elena Valeriánová
Do PD jsem začala chodit číst v červnu 2016. Mám svůj okruh posluchačů asi tak 6-7 lidiček. Přečetla jsem jim už bezmála dvacet knížek. Na včerejším čtení bylo deset posluchačů, nevím jestli ti noví přijdou i příště. Nečekám za to žádné ocenění, žádné díky. Nezačala jsem čtení z toho důvodu, že bych "trpěla pocitem, že už o mě není zájem". Ráda čtu a když vím, že jiní mě rádi poslouchají, tak proč ne. Je to jen hodinka týdně. A mí posluchači rozhodně nejsou nemohoucí stařenky a stařečci. Rádi si spolu povídáme a je dobrý pocit vědět, že se na čtení těší. A nemyslete si, nečteme jen nějaké knížky pro pamětníky. Každý to máme v sobě nějak nastavené, no a já to mám takto.
Jitka Hašková
Dobrovolnické práci fandím. Je ale třebas být obezřetný. Jednu moji kamarádku málem připravila pečovatelská služba o byt při úmrtí jejího manžela. Naštěstí jí to dobře myslí i ve vysokém věku a pomohla ji právnička. Je to smutné, že oficiálně posílané pečovatelky je nutné hlídat. Na Praze 5 to platí stoprocentně.
Marie Seitlová
Lidé v domovech jsou rádi když za nimi někdo přijde. Já jsem dobrovolnice a paní za kterou chodím, se vždy těší na pondělí. Jedeme spolu nakoupit a pak si povídáme. Měla jsem obavy, zda to zvládnu, ale ano a už do Jistoty chodím více jak rok.
Jana Šenbergerová
Všem schopným a ochotným pomáhat fandím. Potřebných je víc než dost. Nicméně si myslím, že to si opravdu musí rozhodnout každý sám za sebe. Poslední odstavec plně koresponduje s tím, jak to vidím já.