Přítomnost světových hereckých jmen jako je Harvey Keitel, Stellan Skarsgaard, Udo Kier, Julian Sands nebo Barry Pepper. Uvedení ve světové premiéře v hlavní soutěži nejstaršího filmového festivalu světa v italských Benátkách, kde film získal ocenění od studentské poroty Film pro UNICEF, uvedení na festivalu v Torontu, cena pro Vladimíra Smutného za kameru na festivalu v Chicagu, získání Zlatého královského bengálského tygra za nejlepší režii na festivalu v indické Kalkatě, cena mezinárodní kritiky FIPRESCI na festivalu Camerimage a tamtéž i další cena za kameru. Za poslední desítky let nalezneme v české ale i československé kinematografii málo filmů s podobnými parametry.
O filmu Václava Marhoula Nabarvené ptáče se v některých kritikách psalo negativně v souvislosti s přemírou násilí a brutality. Ve skutečnosti a ve srovnání s jinými filmy dnešní doby je v něm násilí zobrazeno velmi uměřeně až cudně.
Na filmu jste pracovat téměř 11 let. Dnes, s jistým odstupem od jeho uvedení, naplnila se vaše očekávání?
Moje očekávání byla určitě překonána. Tak velký ohlas, jak ze strany recenzentů, tak i diváků, jsem nečekal. Určitě jsem netušil, že se dostane do Benátek, mezi tak úžasné filmy a skvělé režiséry. Byl to pro mě, mé herce a můj štáb, neskutečně ohromný zážitek. I tady v Čechách na to chodilo a stále chodí hodně lidí. Tipoval jsem, že jich přijde cca 30 tisíc. Dva měsíce po premiéře jsme měli bezmála 93 000 diváků.
O tom, že hlavní postavu v Nabarveném ptáčeti bude hrát Petr Kotlár, jste se podle vašich slov rozhodl intuitivně, moc jste to nepromýšlel. Podobně i v dalších vašich důležitých rozhodnutích jste se řídil spíše srdcem než rozumem. Jsou pro vás intuice a spontaneita důležité?
Spontaneita hraje v mém životě určitě velkou roli. Ve smyslu tvorby je pro mě nejdůležitější vůbec. Tvorba není výroba, musíte se tam opírat o pocity, o emoce. Já tomu říkám, že je ve mně ženská polovina mozku. Musíte se dokázat oddat upřímně svým citům a empatii a nestydět se za to.
Film jste připravoval 11 let. K tomu už člověk potřebuje opravdu buldočí vytrvalost. Kde jste ji získal?
Za svoje charakterové vlastnosti vděčím asi všem svým předkům. Vytrvalost nebo buldočí vůle je pravděpodobně geneticky daná a rozvíjená po celou dobu mého dosavadního života. Určitě v tomto hraje důležitou roli sport, protože i ten je hodně o vůli. Dělal jsme všechny možné sporty, denně ráno cvičím a dlouhé roky také každé ráno chodím do studené vody, na tom jsem dnes už v podstatě psychicky závislý. V zimě je to ledová sprcha doma, jakmile se trochu oteplí a naskytne se možnost, chodím třeba i do řeky, rybníka nebo potoka. V letošním roce jsem byl poprvé ve studené vodě venku 17. března. Byl jsem v Poněšicích, kde jsem měl přednášku pro studenty FAMU o producentství, a tam je úžasný a úplně ledový potok.
V jednom rozhovoru jste říkal, že nejhorší z celé přípravy filmu, bylo sehnat peníze. Že vás někteří považovali za blázna. Jak jste nakonec dokázal těch 175 milionů sehnat?
Kdyby mě brali za blázna, to by ještě nebylo to nejhorší. Většina bohatých firem a lidí považují filmaře za lúzry, za chudáky, protože se dnes všechno poměřuje penězi a majetkem a vy jste v jejich očích žebrák, který škemrá o almužnu.
Bylo to stejné v Čechách i v zahraničí?
V zahraničí to bylo jinak. To, co jsem zmiňoval, je české specifikum. V zahraničí jde samozřejmě také o peníze, ale tam to funguje tak, že koproducenti vyhodnocují, nakolik by ten film mohl nebo nemohl být úspěšný. Je pravda, že jsem mezi nimi a sebou vybudoval hodně bariér a vybudoval jsme je schválně a nechtěl jsme je bořit. Mezi ty bariéry patřil samotný příběh, to, že ho natočím černobíle, bude to neanglicky mluvený film a bude to film s velkým rozpočtem. To vše dohromady ten film v jejích očích dopředu diskreditovalo, a proto to byla opravdu těžká mise.
A čím jste je nakonec přesvědčil, respektive některé z nich?
Pochopili, v čem je síla toho filmu a nebáli se. Ale ty čtyři roky shánění peněz byly opravdu z té celé přípravy filmu nejtěžší.
Film jsem viděl a musím bohužel říci, že se v řadě věcí dost silně rozchází s tím, co o něm psali recenzenti. Především co se týká míry a otevřenosti v zobrazování násilí. Pomáhaly vám takovéto kritiky, nebo spíše škodily?
Každá mince má dvě strany. Dobře je to, že se o filmu díky tomu hodně mluví. Špatně je, že ho to obchodně poškozuje. Mám stovky reakcí z celého světa podobné té vaší. Lidé mi píší, že to není tak, jak tvrdí někteří kritici, že film je plný explicitního násilí, brutality a sexuality. Tahle kampaň proti filmu začala už v Benátkách, kdy druhý den po premiéře vyšla lživá zpráva, že se konal masivní útěk z kina, což se ale nestalo. Existuje i video, které potvrzuje opak. V tom sále bylo po skončení filmu stále 1 200 lidí, kteří ve stoje deset minut aplaudovali. Nevím přesně proč a jak tyto fámy vznikly. Novinářská senzacechtivost? Zlá vůle? Možná v tom hraje roli i jiný dost důležitý princip. Měl jsem konečně možnost shlédnout film Joker, který Benátky vyhrál. Oproti Ptáčeti je film neuvěřitelně násilný a násilí a brutality je v něm řádově mnohem víc. Přesto Ptáče provází pověst explicitně násilného filmu a Jokera ne. Já si to vysvětluji tak, že já jako režisér, jsem porušil nepsanou dohodu s divákem.
Jakou dohodu myslíte?
Dohodu o tom, že diváci říkají filmařům natočte si, co chcete, můžete krví klidně vymalovat celý palác, můžete mozky střílet do vzduchu jako vlaštovky na jaře, ale musí to být pohádka. Nesmí to být pravda. Nesmí to působit pravdivě. Pokud tuto dohodu jako režisér dodržíte, jsou diváci schopni vidět filmy, které oplývají obrovským násilím, zároveň u toho pít pivo a dávat si chlebíček. Problém Ptáčete je v tom, že násilí je v něm natočeno, troufnu si říci, poeticky, neukazuje se přímo, není na něm postavené, ale film působí celkově pravdivě. Já jsem ale věděl, že tu smlouvu porušuji a udělal jsem to vědomě. Chtěl jsem, aby můj film byl pravdivý, aby to nebyla hloupost, na kterou za minutu zapomenete.
Kromě recenzentů máte určitě hodně ohlasů také od konkrétních lidí. Ty jsou jaké?
Mám dnes možná více než sto různých reakcí od úplně cizích lidí a píší mi neuvěřitelně hezké věci. Hodně lidí také přijde neoficiálně po promítání, když někde stojím bokem a začnou se mnou o filmu mluvit. Většina reakcí je o tom, že je film přinutil přemýšlet o mnoha věcech, na které buď zapomněli nebo je radši odsunuli stranou. Píší, že je film vede k citlivosti, což vidím jako nejdůležitější. Tohle se stalo již v Benátkách, kde Ptáče dostalo cenu studentské poroty. Pro mě to bylo a je skvělé ocenění. Když vám 18 mladých lidí mezi 17 a 20 lety jednomyslně udělí cenu za nejlepší film, díky jeho humanistickému poselství a tomu, jak brání práva dětí, je to pro mě obrovská pocta. Je obdivuhodné, že takto mladí lidé ten film pochopili tímto způsobem. Pochopili, že je o naději, o lásce, o humanitě, které jsou nejvíce vnímány tehdy, když je postrádáte, když po nich strašně toužíte. To byl hlavní smysl filmu. Zatímco řada dospělých zůstala při hodnocení Ptáčete pouze na povrchu.
Řekl jste, že vás román Nabarvené ptáče od Jerzyho Kosińského, podle kterého jste film natočil, uhranul již po několika stránkách. Můžete to trochu rozvést?
Ten příběh je postavený na principu protikladu. Kdy si ceníte toho, že jste zdravý? Když jste nemocný. Kdy si ceníte toho, že žijete v míru? Když přežíváte ve válce. Kdy si ceníte, že máte, co jíst? Když víte, co je hlad. Proto je i ten hlavní slogan filmu tady v Čechách „světlo je vidět jen ve tmě“. Ve tmě je světlo tím paprskem naděje, lásky a dobra.
To je ta závěrečná scéna ve filmu? Je to ta scéna, která říká, že v hlavním hrdinovi přes všechny ty hrůzy, co prožil, zůstalo něco dobrého?
Ano, to je ta naděje. To nejdůležitější, co v životě máme, je vždycky naděje. Já jsem hluboce přesvědčen o tom, že to tak s lidmi je. Moje naděje spočívá v tom, že nic nemůže nikdy úplně zničit člověka natolik, aby zapomněl na to, co je to dobro.
Jde producentem, scénáristou a režisérem filmu v jedné osobě – necítil jste se během těch dlouhých 11 let sám a jak jste se s tím vyrovnával?
Po celou tu dobu jsem se cítil sám. I když točíte a jste obklopen štábem, těmi desítkami lidí, tak jste stejně sám. Tak to prostě je. Je to cesta osamělého vlka. Ty nejniternější věci nemůžete vůbec nikomu sdělovat. To nejde. Je to nepřenositelné. Musíte na ten štáb působit tak, že víte, co chcete, a víte, kam jdete. Pokud s vámi lomcují pochybnosti, a že jich tedy máte opravdu hodně, do toho řešíte své osobní věci, je to batoh, který si prostě táhnete sám a nemůžete se s ním o něj s nikým dělit. Mě ale obecně nevadí být sám. Jsem zvyklý žít sám se sebou. A žije se vám se se sebou lépe, pokud děláte nějakou věc, která má smysl, která je nějakým naplněním vaší potřeby, potom tu samotu zvládnete. Navíc je rozdíl být sám a být osamělý. A osamělý určitě nejsem.
I60 je portál pro lidi kolem šedesátky. Proč by oni ten film měli vidět?
Pokud mají rádi filmy, které je přinutí k tomu, aby přemýšleli, dojali se, filmy vzbuzující emoce, a nemají rádi pitomosti, tak je to film přesně pro ně.
Máte už nějaké plány na další film, až skončí kolotoč kolem Nabarveného ptáčete?
Vůbec netuším. Abych se do natáčení filmu pustil, musím mít skutečně hlubokou potřebu ho natočit. Netočím filmy jen tak. Netočím filmy jen proto, že někdo čeká, že bych je měl natočit, nebo proto, abych se tím uživil. Točím filmy, protože potřebuji to dané téma zpracovat, uchopit, přemýšlet o něm, a to se musí stát samo o sobě. Já tomu říkám láska. Musíte si buď vybrat lásku nebo sex. Já volím lásku.
