Výprava do ztraceného času 6
FOTO: archiv autora

Výprava do ztraceného času 6

19. 11. 2019

Staré housle

Až stydlivě skryté všetečným zrakům návštěvníků visí za dveřmi mé pracovny staré housle. Visí tam už léta, hned vedle mosazného gongu, který krásně zazvoní pokaždé, když do něj nechtěně bouchnu otevřenými dveřmi.

Vůbec nepotřebuji, aby housle někdo okukoval. Jsou památeční. Staré a odřené, ze smyčce vlaje utržená žíně a uvnitř, na dně svého těla, mají věkem omšelý štítek, na kterém je napsáno - fecit Jindřich Štumpf, Lovosice, Anno 1924.

Když si je otec kupoval, bylo mu jeden a dvacet let. Možná si je ani nekupoval, ale dostal je od svého třebenického otce, který byl odborníkem v místní likérce fy. Kraupner, známé tehdy po celé Evropě. Já vlastně ani nevím, kdy se otec začal na housle učit.  Moc toho o jeho mládí nevím. Je zajímavé, že se děti většinou o mládí a minulost svých rodičů nezajímají. Nelze jim to ale vyčítat. Mají jiné starosti, úměrné jejich věku. Žijí své životy, jako všechny děti a dívají se kupředu. Co bylo, to je příliš nezajímá. Nelze jim to vyčítat.

Dodnes vidím otce, jak sedí na stoličce poblíž kamen, na hlavě starou rádiovku a hledí na nás. Vidím jeho oči, bloudící po kuchyni. Stačilo málo. Zeptat se. Určitě by o svém mládí rád vyprávěl. Té otázky se však nikdy nedočkal. Nikdy nás nenapadlo, že taky jednou zestárneme a budeme někde sedět a koukat, jak nám ubíhají léta. Žili jsme současností a budoucností jako všechny děti.

Když pootevřu dveře své pracovny, vidím ty staré housle. A pokaždé ve mně vzbudí nějaké asociace. Už asi nikdy hrát nebudou. Neměl jsem nikdy ty správné ambice, ale ani schopnosti hrát na nějaký hudební nástroj. Spíš jsem vždycky obdivoval ty, kteří to uměli. Kteří hráli na klavír, na kytaru, nebo na housle. Nebo na cokoli jiného.

Obdivoval jsem lešanského Vlastíka Fenclů, který každý večer koncem srpna, když v naší škole přespávaly chmelařky, brnkal na návsi pod zámkem na kytaře trampské písničky a my kluci jsme spolu s chmelařkami hulákali na celou vesnici. Obdivoval jsem ho a taky mu tu schopnost hrát a bavit tím holky záviděl.

Obdivoval jsem i otce, který hrával housle v místním šramlu na hasičských a baráčnických bálech, pod bradou měl kapesník a s přivřenýma očima sledoval své houslové noty. Po půlnoci dědkové v podvlékačkách občas vylezli na stoly a šraml pořád hrál a hrál a dědkové rozjařeně tancovali na stole s půllitrem piva v ruce.

Já i otec jsme měli každý svůj jedinečný vnitřní svět. Nikdy nás nenapadlo, že by se tyto naše světy mohli třeba v nějakém bodě i střetnout. On byl ponořený do svého mládí, do svého deníku, který před námi úzkostlivě schovával, možná, že stále ještě do svých dávných tužeb a myšlenek, já byl ponořený do své budoucnosti a svých romantických představ a snů. I otec měl určitě své romantické představy, se kterými vstupoval do života. A já jsem se na ně nikdy nezeptal. Mohu o nich dnes jen soudit podle poznámek v jeho deníku. Možná, že naše představy a myšlenky byly podobné. Jen posazené do různého času. Možná bychom mu tehdy ani nerozuměli. Je paradoxní, že dnes si myslím, že mu už konečně rozumím.

Ty staré housle vypovídají mnohé. A každé Vánoce mi neslyšně přehrávají starou vánoční píseň „Nesem vám noviny.“ Otec nikdy nezahrál tu píseň celou. Vždy jen její část. Přesto to byla nezbytná součást Štědrého večera. Občas se do té notoricky známé melodie vloudil i falešný tón. Jak šla léta, tak těch falešných tónů přibývalo, ale mně bylo úplně jedno, jestli je ta melodie falešná, nebo ne a netrpělivě jsem pod stromkem očekával svou další verneovku. A otec hrával „Nesem vám noviny“, jako neměnný symbol vánočních večerů, i když jsem byl už velký a i když jsem byl už ženatý. A já jsem věděl, že dokud bude z pokoje z jeho houslí znít tato vánoční melodie, je všechno v pořádku, a že život běží tak, jak běžet má.

Historie se stále jen a jen opakuje. Staré housle, visící na stěně za dveřmi mé pracovny, se staly pro mne jakýmsi symbolem ubíhajícího času. A také mementem. Nemá cenu vyčítat dětem, že se málo zajímají o mládí svých rodičů, o jejich sny a jejich představy o životě. Žijí své životy a je to tak určitě dobře.  Až do nějaké doby, kdy se ocitnou sami na prahu času a začnou se také ohlížet zpět jako kdysi jejich rodiče a oprašovat své staré myšlenky a třeba i své deníky a staré fotografie.

Docela mne mrzí, že člověk musí nejdříve zestárnout, aby toto vše pochopil. Ale bohužel, v tom čase je už pozdě se na cokoli rodičů ptát.

                           

 

*

 

O jaru a o Kozihorkách

Až bude jednou zase jaro a vyjde slunce, půjdu se na ně podívat s vrcholku Kozihorek. Tedy, spíše s  vrcholků, neboť Kozihorky mají vrcholky dva. Slunce bude vylézat odněkud zprava, z křivoklátských lesů, a bude pomalu stoupat po obloze a ohřívat miliony květů na kvetoucích stromech, začnou lítat chrousti a bzučet včely a já se budu dívat na malou planinu pod Košťálovem, jestli se tam už nechystá slavnost květů, tak jako každým rokem.

Pode mnou se budou probouzet Třebenice, děda se bude procházet po zahrádce a kontrolovat, jestli je všechno v pořádku a strýc František si vezme na záda malířský stojan, barvy a paletu, do batohu svačinu a vyrazí někam za inspirací. Možná, že zamíří sem, na Kozihorky, aby namaloval červené střechy  dlažkovických  stavení, vykukujících z  moře bílých květů jabloní, možná, že zamíří na člověkem ohlodaný Vršetín, aby už alespoň po sté zvěčnil na malířském plátně to neopakovatelně krásné panorama kopců, kopečků i vesniček na jejich úpatí. Možná, že si svůj stojan postaví na svazích Raškovce hned kousek nad městem, aby namaloval Chodoulice, obklopené širokým obloukem vinic a jabloňových sadů. A možná, že nebude vůbec nic malovat, jen si lehne do trávy a bude vdechovat vůni květů a jara.

A já sejdu dolů k fotbalovému hřišti, na zahradě u strýce Františka bude u malého stolku sedět otec se svojí sestrou Ančou, budou popíjet kafe a hádat se o politice.

 *

O třebenické babičce

Mít dědečka a babičku je docela normální. Na tom není nic divného. Dědečka i babičku měl, nebo ještě má každý. Dokonce ve dvojím vydání. Moji třebeničtí prarodiče byli bohužel jen v  jednom vydání. Jako dítě jsem to vždycky cítil jako křivdu. Osud mě vlastně o tu druhou babičku a druhého dědečka okradl. Když jsem byl o něco větší, dozvěděl jsem se, že tohoto dědečka neznala pořádně ani moje matka, protože jeho život zhasl kdesi na haličské frontě první světové války.  V každé válce se za něco, nebo za někoho bojuje a umírá. A většinou zcela zbytečně. A dědeček bojoval a umřel za císaře pána. Měl jsem už jako dítě proto na stařičkého mocnáře Franze Josefa vztek, protože mně připravil o dědečka. Dodnes ho nemám rád, i když je tomu už celých sto let, co tenhle můj dědeček odešel na věčnost.

To třebenickou babičku, tedy babičku se strany otcovy, jsem si užil do sytosti. Byla to krásná a moc stará babička.  Měla skoro bílé vlasy hladce sčesané dozadu, pruhovanou šatovou zástěru a květovanou jupku. Sedávala s  dědečkem na zahrádce na lavici pod meruňkou a usmívala se. Tedy alespoň, pokud jsme u babičky a u dědy byli na návštěvě. Jestli se usmívala i potom, to už nevím. Ale asi ano, protože to byla moc hodná babička. A podobala se paní Terezii Brzkové, která byla snad nejkrásnější filmovou babičkou, kterou jsem kdy viděl.

Třebenická babička pekla na tálkách starého kuchyňského sporáku vynikající vdolky a mazala je svojí meruňkovou zavařeninou, kterou dělala z meruněk, sklízených každoročně dědečkem na zahradě za domem. A chalupa byla přitom celá rozvoněně meruňková a já jsem jedl vdolky ještě horké.

Děda býval ve městě váženou osobou. Jako jeden z  mála znal všechny tajné receptury všech možných likérových specialit, které jako znalec míchal v  proslavené třebenické likérce Ferdinanda Kraupnera a které byly ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století známé po celých Čechách. Když se z Kraupnerovy továrny stala po válce Fruta, bylo po slávě. Ale tak už tomu bohužel v té době bylo.

„Pojedeme domů.“ Tohle říkal můj otec pokaždé, když jsme se chystali vyrazit za dědečkem a babičkou a strýcem Horou, známým malířem, do Třebenic. Matku to pokaždé dožralo a říkala otci, doma jsi přeci tady. Ale otec jí odpovídal, že doma bude vždycky tam, kde žije jeho matka. A kde on sám vyrůstal. Tenkrát jsem otcova slova ještě nepochopil.

Ubíhala léta a dědeček, který vášnivě rád luštit křížovky, při jednom takovém luštění usnul a už se neprobudil.  A uběhlo zase pár let a to zase usnula babička a mě se pak moc stýskalo po jejím pěkném úsměvu a po vdolkách s  meruňkovou zavařeninou. A taky po jejich voňavém starém domku s malou zahradou, kde rostly meruňky a zlaté renety a odkud jsme mohli koukat na vysoký kužel Košťálova se zříceninou hradu nahoře.

Nevím, jestli dnes ještě někde existují staré babičky v pruhovaných šatových zástěrách a v květovaných jupkách, které se pořád usmívají a jsou moc hodné. A které umí taky dělat dobré vdolky. Nevím, ale pochybuji o tom. Pokud bych nějakou takovou babičku ještě někde potkal, docela rád by ji adoptoval. Taková babička mi moc chybí.

 

 

Přišel jsem, viděl, ale nezvítězil

Když Gaius Julius Caesar po bleskovém potlačení vzpoury pontského krále Farnaka hlásil sebevědomě lidu Říma kdysi už hodně dávno to nám známé - veni, vidi, vici, dobře v tu chvíli věděl, co dělá. Měl úspěch. A úspěch rychlý. Dodnes je tato sentence synonymem snadného a rychlého úspěchu.

Caesar byl vůbec úspěšný vládce. Jenže když prohlašoval, přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem, asi si neuvědomil, že žádná sláva neroste až do nebe. Že má svůj začátek, svůj, často až omamný průběh, ale bohužel také i svůj konec.

Když stál s vavřínovým věncem na hlavě na Fóru a kynul jásajícímu davu po oné vítězné bitvě, tradiční volání určeného otroka – memento mori – vnímal spíš jako takové běžné klišé. Římskou tradici. Připomenutí toho, že jen neodvratná smrt, která v blíže neurčeném čase přijde, může vést člověka k plnému prožitku pozemských radostí. A Caesar tyto pozemské radosti využíval vrchovatou měrou. Nemohl v tu chvíli, obklopen aureolou úspěšného vojevůdce a vládce tušit, co se stane jen pouhé tři roky po tomto jeho triumfu.

Kolikrát bychom tak rádi zvolali – zvítězili jsme. Vyřešili jsme úspěšně nějaký problém. Vyhráli jsme v loterii. Zažili jsme mimořádný úspěch v práci. Splnili jsme si své dětské sny. Teoreticky vzato, je to vlastně jednoduché.

Člověk si kolikrát myslí, že se s nějakým problémem vypořádal, ale ten se často zas a zas vrací, jak hrozivé memento. Myslí si, že něčeho dosáhl, ale hranice lidského poznání se neustále posouvají dál a dál. Že stojí už na vrcholu, ale zapomíná, že k propasti je to jen malý krok.

Když jsem poprvé stál na Ponte Rialto, pod sebou benátský Canal Grande a kolem sebe autentický středověk, skoro bych, byť jen v duchu, však plný emocí, volal to cézarovské  – přišel jsem, viděl jsem a zvítězil jsem. Tedy, spíše, než zvítězil jsem, mohl bych říci, že jsem si splnil jeden ze svých dětských snů.

Ale stoje na tom ikonickém symbolu Benátek s pomyslným vavřínovým věncem na hlavě a unášeje se pohledem na svůj dětský sen, jsem pod vlivem emocí už neslyšel ta varovná slova římského otroka – memento mori. Člověče, pamatuj i na smrt. Kdo by se však v takové chvíli zaobíral smrtí!

Ale ona přišla. Náhle a nečekaně, právě v těch chvílích, plných euforie a pohody. Triumfální pochod nad jedním snem se obratem změnil na průvod smuteční. To vše mi znovu a znovu proběhlo hlavou právě v těchto dnech, kdyby syn slavil své čtyřicátiny.

Přišel jsem, viděl jsem, ale je docela těžké dodat – zvítězil jsem. Tak jednoduše to nevidím. Musím přiznat, že se spíš bojím dalších vítězství.

 

                             Civitanova, region Marche, střední Itálie

 

 

Honzík
 

Ani jsi nestačil nikomu říci sbohem

Stokrát se vytrácíš a zjevuješ se znova

Když denně hledáme Tě za každičkým rohem

A v dlani šklebí se jen lebka Jorikova

 

Ani si nestačil nikomu říci sbohem

Když cestu k poznání Ti osvítila zář

Život se přetáčí bláznivým zpětným chodem

Když svírám ve dlaních marně Tvou chladnou tvář

 

Od moře nese vítr pozdrav létu

Prach padá na cestu a voní obilí

Zrcadlo osudu jsme v střepy rozbili

A anděl strážný zlomil křídla v letu

 

Když denně vidím Tě snad za každičkým rohem

Jak marnou výčitku jak nevyřčená slova

Která jak memento se krutě vrací znova

Ani si nestačil nikomu říci sbohem

 

        

 

   Ponte rialto
 

Po Ponte Rialto jdou nekonečné davy

Tvá ruka se schodů teď kyne mi a zdraví

Vítr od moře Ti zajel do vlasů

Dychtivým pohledem se díváš na krásu

 

Věžičky paláců polední slunce taví

V kafeterii v podloubí se zřejmě něco slaví

Slunce se po moři rozběhlo do dáli

Davem se prodírám a cítím kanály

 

Po břehu kanálu jdeš davem znavený

Na schodech usedáš na staré kameny

K slunci jsi hlavu zdvih a tiše nasloucháš

 

Jak v dáli mizí zvon a jak se zase vrací

Na Ponte Rialto se bezhlavý dav ztrácí

Ještě jsi s námi ještě se usmíváš

                                                                                              *

PÁR SLOV NA ZÁVĚR

Putování krajem vzpomínek je u konce. Je to vždycky dlouhá cesta. Na jarní mezi pod nelahozevskou bažantnicí pořád stejně voní mateřídouška a na kopci nad utopeným ovčínem se stále ve větru vlní tráva. A někde tam dole, úplně na dně zatopeného údolí, zůstaly i naše první lásky, kamarádi i naše bláhové představy o životě. A na kralupském hřbitově zůstal i Jiří, přítel mi nejbližší, jako připomínka našeho společného mládí.

Přiznám se, že jsem si po zkompletování této poslední části knihy docela oddechl. Ten ponor do minulosti nebývá vždy jen příjemnou procházkou, ale mnohdy až masochistickým sebemrskačstvím. Obvykle spatřujeme krajinu, prozářenou sluncem a obrazem domova. Krajinu, možná i trochu zidealizovanou a vybájenou. Jenže dnes je bohužel na hodně vzdáleném břehu, od kterého nás dělí čas. A proto nám nezbývá, než jen postesknout si nad mládím, které nám ukázalo záda, mnohdy i nad odcházejícím zdravím, ale pak se rychle vrátit zpět na zem. Do současné reality.

Co se vlastně splnilo z našich bláhových představ mládí? Můžeme dnes s jistotou tvrdit, že jsme chtěli to, nebo ono? Co vlastně způsobilo, že jsme dnes takoví a ne úplně jiní? Uzavřelo se mnoho kapitol, které vyblédají a pomalu stárnou. Kapitoly, které jsou poznamenané entuziazmem i afektovaností mládí. Jsou poznamenány problémy dozrávání i starostmi blížící se dospělosti. Ne každý se dokáže od své minulosti zcela odstřihnout. Přiznám se, že mně to příliš nejde. Vždyť minulost je nedílnou součástí naší osobnosti. I když nás osud jakýmkoli způsobem nasměroval a vedl, ve svém nitru zůstáváme většinou stále stejní.

*

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?