Výzva jménem Sedlo
Foto: autorka

Výzva jménem Sedlo

19. 11. 2019

Sedlo je se svými 726 m čtvrtou nejvyšší horou Českého středohoří a současně nejvyšší v jeho části na pravém břehu Labe. Na úvodní fotografii vidíte, jak ho vnímám na obzoru ze svého domova.

Sedlo s jeho charakteristickým tvarem vidím na obzoru doslova od narození. Navzdory tomu, že jsem se narodila a žila o hodný kus dál, respektive vlastně blíž Českému středohoří. Sedlo stojí docela osamoceně a nic nebrání pohledům na něj ze širokého kraje vůkol.

Sedlo láká k osedlání bujného oře a jeho zkrocení. Dlouho bylo jen bodem v seznamu míst, která nutně potřebuji zblízka vidět na vlastní oči. V tomto případě přímo ochodit na vlastní boty. Pohledem do jízdního řádu jsem zjistila, že je dosažitelné lépe, než jsem si kdy pomyslela. A tak přišel Den D.

Sedlo se dá zdolat turistickými trasami z několika míst. Na radu zkušené turistky jsem si vybrala tu nejjednodušší. Autobus z Litoměřic mě vysadil ve vsi Horní Týnec. Autobusovou zastávku míjí zelená turistická značka. Vede chvíli po silnici. Sebrala jsem si sladkou hrušku, potkala se s koníky na pastvě i barevnou sojkou. Zakrátko jsem vstoupila do lesa, který jsem neměla hned tak opustit.

Za krásného podzimního dne se téměř vedle lesní cesty na mě smály hnědé hlavičky, které se nutně chtěly podívat na Sedlo, a tak jsem jejich prosbě vyhověla a nahoru vynesla i osm hříbků. Raději jsem už lesní cestu neopouštěla, neb hrozilo, že bych pod houbí vahou horu nezdolala. Když lesní pěšina vyústila na zpevněnou cestu se žlutou značkou, zavelela jsem si vlevo v bok. Komu chybí skutečnost, že jsem už dlouho nezabloudila, tak teď si přijde na své. Po nějaké době pochodu jsem se ocitla na konci lesa, u silnice se závorou. O závoru se opíral chlap, u nohou koš, v koši pořádnou kudlu. Na mou otázku, kudy na Sedlo, jen pohrdavě opáčil: jo ták, Vy jste turistka! Šla jsem chvíli po silnici, než mi došlo, že přede mnou jsou Lovečkovice a tudy na Sedlo opravdu nevyjdu. Tak hajdy nazpátek, přidala jsem si dobré dva kilometry. Samozřejmě že jsem měla odbočit doprava.

Další cesta už ubíhala, jak měla a míjela jsem správně rozcestníky a střídala barvy značení podle itineráře, který jsem si připravila. Za posledním rozcestníkem, kde stálo - Sedlo, vrchol 1 km, začalo stoupání. A nepřestalo, ba co víc, bylo stále prudší. V duchu (i nahlas) jsem si lála, jestli to mám zapotřebí, nevěděla jsem, jak polezu dolů, a přesto hnána vidinou odškrtnutí Sedla na seznamu visícím doma na ledničce, hrabala jsem se vzhůru, jak to šlo. Vůbec jsem nechápala, jak tudy v sobotu mohli běhat závodníci, po nichž ještě v lese zůstaly cedule - dejte přednost závodníkům. Proti mně opatrně krok sun krok sestupovali tři chlapíci, které jsem chtěla vyzpovídat, ale po jejich pozdravu tópry den mi bylo jasné, že zbytek cesty si prozkoumám neinformovaná, hezky sama a na vlastní triko. Strom s vrcholovou značkou jsem objímala jako nejlepšího přítele. Sedla jsem si na kámen a vytáhla z batohu termosku s kávou. Musím přiznat, že radši bych tam měla jiné grády. Zavolala jsem kamarádce, s tím, že sedím na Sedle a nevím, jak z něho dolů. A byla jsi na té skalce s výhledem?, zněla odpověď. Teprve jsem se uklidnila, rozhlédla se a zjistila, že vrcholová plošinka je příjemným osvěžením. Je protkána vyšlapanými stezkami, je na ní kamenný pomník s křížkem, ohniště a kýžená vyhlídka do kraje. Je z ní vidět Úštěcko, přes modrou oblohu však nebyla nejlepší viditelnost, na obzoru seděl tmavý pruh. Něco mi říká, že někde tam je i vyhlídka jižním směrem. Přiznám se však, že už jsem ji ani nehledala, ani jsem nepokračovala dál, abych se okružní cestou vrátila do Starého Týnce. Dílem po svých nohách, dílem po obou svých půlkách, jsem se vydala zpátky dolů a ze Sedla se vyhoupla bez úhony.

Výlet jsem si protáhla ještě o návštěvu mauzolea, shlížícího z malého vršku do krajiny. Na konci 19. století jej nechal zbudovat broumovský velkopodnikatel v textilním průmyslu Josef Edler Schroll. Ten byl posledním majitelem liběšického panství a v krásně opravené hrobce spočívá spolu se členy jeho rodiny. A právě Liběšice s autobusovou zastávkou u zámku byly poté, co jsem prošla ještě Hradcem, Srdovem a Trnobrany místem, kde jsem nastoupila do autobusu, který mě dovezl zpátky domů.

Tady měl být konec článku, který jsem si sumírovala v hlavě už v autobuse cestou domů a hned ho i hodila na čistou stránku. Jenže člověk míní a počítačový pán bůh mění. Ve chvíli, kdy jsem chtěla začít připravovat k článku fotky, externí hard disk s celým mým fotoarchivem odmítl spolupráci. Synovi se podařilo domluvit mu a nějaké ty fotečky z něho vymámit. Zdaleka ne všechny, ale průběh výletu se sestavit podařilo. Sice se zpožděním, ale přece jen vám teď předkládám, jak jsem výzvu jménem Sedlo splnila.

cestování
Hodnocení:
(5.1 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 49. týden

Staré české filmy a pohádky se minulý týden líbily, a tak v nich ještě budeme pokračovat i v tomto týdnu.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Jak nákladné budou vaše letošní Vánoce - kolik zhruba utratíte za dárky, jídlo atd.?

Do 3 000 korun

21%

Mezi 3 000 - 6 000 Kč

20%

Mezi 6 000-10 000 Kč

20%

Přes 10 000 Kč

21%

Nevím, neumím to odhadnout

19%