Farářka Věra Lukášová: Všichni musíme toužit po tom, aby se říkala pravda
Evangelická farářka Věra Lukášová

Farářka Věra Lukášová: Všichni musíme toužit po tom, aby se říkala pravda

5. 11. 2019

Do svých šedesáti let se Věra Lukášová pohybovala u filmu. Byla také osobní asistentkou cestovatelů Zikmunda a Hanzelky. Po úmrtí manžela zaujala jeho místo v evangelickém sboru na pražském Jarově. Evangelická farářka oslavila koncem října devadesát let.

Přišli jsme Vám popřát k významnému jubileu. Má věk nějaké výhody?
I když stáří nemusí být žádná velká radost, jsou zkušenosti výhodou, že můžete porovnávat. To, co se vám zdálo být dobré, se ukáže, že nakonec dobré nebylo. A opačně, to, co bylo špatné, nakonec tak špatné není. A člověk se stále učí něco nového. Třeba teď už vím, které portské víno je kvalitní. Máme ve sboru učitelku portugalštiny a ta mě naučila, že na vinětě musí být slovo TAWNY. Tak si pojďme připít.

Vy pocházíte ze Zlína a Váš tatínek pracoval u firmy Baťa...
Já pocházím ze Zlína, potom z Gottwaldova a teď zase ze Zlína (smích). Můj tatínek byl z velmi chudých poměrů, neměl žádné školy. Ale myslím, že práce pro Tomáše Baťu a posléze pro Jana Antonína Baťu pro něj byla velmi šťastná doba. Využil plně té příležitosti, hodně četl a uměl komunikovat. Dokázal se zeptat jednou, dvakrát a i po třetí, dokud neznal jasnou odpověď. Baťa měl podnik rozdělen do jednotlivých sekcí jako byla výroba a prodej. Prodej byl systematicky organizován po celém území Československé republiky. Prodejny měly stejné uspořádání a logo, takže byly na první pohled dobře rozeznatelné. Tatínek pracoval v prodejním oddělení a pak se stal kontrolorem v té oblastí, která byla označena jako Sudety. Byl stále na cestách.

Co Vám dal tatínek do života?
Měl smysl pro humor a dokázal se družit s lidmi. Svým způsobem je přitahoval. Nebál se výzev. Například dostal vzkaz, že se má v pondělí ráno dostavit k panu Baťovi. Dobře si vyleštil boty, protože to muselo být. A Baťa mu řekl, otevírám dnes novou školu pro prodejce obuvi a Vy budete jejím ředitelem. Máme na ty lidi nějaké nároky a nikdo nám je pro tu práci nevychová. Budeme potřebovat pro celé Československo 1200 nových prodavačů. Tatínek opáčil, že není pedagog a že nemá patřičné školy. Ale když ho pan Baťa pověřil, nastoupil tentýž den do školy, kde jim řekl, že ví, jak vypadá bota a že sám dlouho prodával. Stal se prostě ředitelem.

Jaká byla atmosféra v baťovském Zlíně?
Ti baťovci měli od svého šéfa jiné návyky. Když se třeba někde něco semlelo, lidé říkali, jéminánku, co budeme dělat? A baťovci řekli, co s tím uděláme... Baťa se neptal jaké máš školy a jestli jsi komunista. Prostě tady máš úkol a splň ho. Ti komunisté se do práce moc nehrnuli, a tak u něj žádné vysoké pozice nezískávali. On měl velký přehled, věděl třeba, co Hitler chystá a daleko před válkou své židovské zaměstnance poslal do zahraničních poboček. Já si proto jako holka moc lidí, kteří by chodili po Zlíně se žlutou hvězdou, nepamatuji.

Rok 1948 jistě Vaši rodinu neblaze poznamenal...
Tatínka vyhodili od Baťi hned v únoru 1948. Já jsem maturovala v květnu 1948 na obchodní akademii, ale nikde o mě nestáli. Bydleli jsme v půldomku a naproti nám bydlel jistý pan Novotný, ředitel malého filmového studia, které Baťa založil na Kudlově ve Zlíně. Maminka šla za sousedkou paní Novotnou a pan Novotný mne přijal jako sekretářku, stala jsem se holkou pro všechno (smích).

Ale přitom asi nezůstalo...
No, osvětlovači, kulisáci a ostatní kolegové za mnou přišli, ať jim jdu dělat produkční. Měla jsem obavy, co na to maminka. Ona jim jen řekla, že na mě musí být hodní. A tak ze mě byla samostatná asistentka produkce.

Vy jste také pomáhala cestovatelům Hanzelkovi a Zikmundovi. Jak se to vlastně přihodilo?
Jednoho dne se v atelierech objevil film s velmi zmatenými záběry. Vyšlo najevo, že ho pořídili tito dva cestovatelé během své první cesty v roce 1947. Nikdo nevěděl, co s tím. Až pan Novotný řekl: Věro, pojď, napíšeme jim. Diktoval mi pokyny, jak se pracuje s kamerou, jak je třeba držet jedno téma a jak se nesmí děj i kamera rozebíhat do všech stran. Poslali jsme jim to a začali jsme se obávat, jaká bude jejich reakce. Ale byli to moudří chlapci. Poděkovali panu Novotnému a požádali ho, aby je i nadále přísně kritizoval a tím jim také pomáhal. Já jsem jim potom dělala osobní sekretářku, protože oni měli rozsáhlou korespondenci. Vždycky přinesli tašku s dopisy roztříděnou podle typů odpovědí a říkali: Tady je varianta A, B apod. Odpovídalo se všem pisatelům.

Ale každá idylka někdy končí...
Nastaly problémy a v atelierech se řešila hospodářská kriminalita, snad se tam rozmnožovaly či dokonce točily pornofilmy. A my jsme dostali nového ředitele z Barrandova pana Ouzkého. Ale byl Pražák a lidé se proti němu spikli. Bylo proti němu vzneseno obvinění, že ateliéry vede špatně a že se neplní plán. Přijela to šetřit velká komise. Já jsem byla ustanovená jako zapisovatelka. Umím totiž dobře stenografovat a používám to dodnes. Hned si zprávu odvezli do Prahy  a tam se rozhodlo, že jde o falešné obvinění. A tak když se pan Ouzký loučil, říkal, že na zlínské ateliery nebude vzpomínat v dobrém, ale já prý mám u něj dveře vždy otevřené.

Potom jste se vdala za evangelického faráře a život vás zavedl do Prahy..
Mého muže zvolili za faráře na Jarově, předtím jsme byli 15 let v Kroměříži. A pak jsme se 21.srpna 1968 přestěhovali do Prahy. Byla jsem pravá venkovanka, ale vždycky jsem milovala historii. A tak jsem každou sobotu odpoledne vzala své dva syny a šli jsme objevovat Prahu. Až klukům došla trpělivost a říkali: mami, my s Tebou půjdeme, ale už žádní husiti a žádné Národní divadlo. A pak po mnoha letech přišli s tím, mami, ty musíš našim dětem vyprávět, jak to bylo s tím Národním divadlem...

Máte velkou rodinu?
Ano mám dva syny. Mám pět vnoučat a čtyři pravnoučata.

Ale synové to jistě neměli lehké?
Ten starší Marek se jako dítě z farářské rodiny nemohl dostat ani na stavební průmyslovku. Ale já jsem vždy říkala, že komunisti kolem nás stavěli vysoký plot a v něm byly díry. A v těch se odehrávaly dramatické okamžiky. Pražský stavební podnik nám poslal dopis a nabídl Markovi zednické učení. Pokud se prokáží jeho schopnosti, pošlou ho na průmyslovku sami. A s dělnickým původem už ho na školu vzali. Mladší Petr šel stejnou cestou. Takže oni jsou oba stavební inženýři po dědečkovi, otci mého manžela.

A rodiče Vašeho muže byli evangelíci?
Ano, byla to stará evangelická rodina, jejíž členové se šli k této víře přihlásit hned po vyhlášení Tolerančního patentu v roce 1781. Jejich farář byl pan Karafiát, který napsal Broučky. Oni to evangelictví velmi přísně provozovali. Můj muž vyprávěl, že hned ráno, jak se vstalo, četli z bible a modlili se. On říkal, já jsem to tak nenáviděl. Bylo to pro něj jen obyčejné deklarování bez toho, že by lidé přemýšleli o obsahu modliteb. Proto měl potom modernější pojetí vyznávání evangelické víry.

A jak jste se vlastně stala farářkou Vy?
Muž měl takový farářský sen. Chtěl, aby ten sbor kterému kázal, žil jako jedna rodina. My jsme si vzájemně pomáhali, jezdili jsme na výlety a dělali jsme společně spoustu věcí. A to se mu podařilo a my jsme tak opravdu žili. Vzájemně. Když potom před třiceti lety zemřel, obtížně se hledala náhrada. Členové sboru tehdy přišli, abych se farářkou stala já. Profesor Bič, který byl zakládajícím členem sboru a autor učebnice o Starém zákoně,  navrhl, udělejme to tak, že si Věra udělá zkoušky jako diakonka a prozatím povede sbor ona. Nakonec jsem ho vedla šest let.

Ale to jsme přeskočili dobu, kdy jste pracovala na Barrandově...
Můj muž zavolal panu Ouzkéma a řekl mu, že přesídlíme do Prahy. A on mi vzkázal, ať se mu ozvu. Uplatňovala jsem metodu vzít to, co nikdo jiný nechce dělat. Já jsem si moc vybírat nemohla. Stala jsem se zástupcem vedoucího produkce pro hospodářské záležitosti. Jezdila jsem s filmaři po republice, vozila jsem peníze, podepisovala smlouvy, měla jsem na starosti objednávky a faktury. Prostě co vonělo korunou, to byla moje práce. Mělo to ale svou výhodu, protože peníze nemají nohy, museli mě s nimi vozit.

Blíží se 30.výročí listopadové revoluce. Co se podle Vašeho názoru změnilo ve společnosti?
No, určitě je to jinak, než jsme si představovali. Já to vidím jako rozpad něčeho, co nám připadalo samozřejmé a dnes už to samozřejmé není. Tím, že jsem celý život v církvi, otevírám často bibli, a tak mě překvapuje i nepřekvapuje, co se mi děje před očima. Většinu těch věcí si mohu právě přečíst v bibli, a to je mezi těmi situacemi několik tisíc let. My třeba máme problém s médii a tzv.falešnými zprávami. Když otevřete bibli v knize Přísloví, tak je tam malý odstavec o muži, který se jmenoval Agur. Sám o sobě říká ,já nejsem žádný vzdělanec ani chytrák, ale Panebože, o dvě věci tě prosím: Vzdal ode mne šálení a lživé slovo. Otevřete Proroka Izajáše a tam se píše: Běda těm, kdo vydávají hořké za sladké, černé za bílé a lež za pravdu. A co se nám dnes před očima děje? Neříkám následující věc s nadějí, že by jí někdo rozuměl tak jako já. Já ji tak ale chápu.
V dalším Proroctví je napsáno, že Pán Bůh sešle na zemi hlad. Ale ne hlad po chlebu a žízeň po vodě. Ale hlad právě po tom pravdivém slovu a spravedlnosti, řádu. A mě se zdá, že pokud my všichni nebudeme toužit po tom, aby se mluvila pravda, tak to moc lepší nebude. Ještě to může padnout hlouběji, až nebude jiná cesta, než nahoru, tak si vzpomeneme.

Poučení jistě najdeme v našich dějinách...

Ano,třeba Hus. Proč máme na standartě heslo Pravda vítězí ?To nevymyslel Masaryk.Husité v 15. století používali heslo Pravda Páně vítězí.A Havel potom vrátil zpět to Masarykovo Pravda vítězí.Všichni si musíme přát, ať se ty věci dějí spravedlivě a slušně.Připadá mi to,že se naopak dějí na hranici zákona.

A ještě se Vás musím zeptat,co děláte pro to, abyste ve Vašem věku byla takhle fit?
Já vlastně nevím. Nikdy jsem nesportovala. Přikládám to ale svému pozitivnímu přístupuk k životu. Mám to asi od Pána Boha. I na tom, co je špatné, se snažím najít jiskřičku dobrého a věřím, že se z ní rozhoří plamínek. Mě se ty příběhy prostě dějí. Jela jsem tramvají a když jedu delší dobu, luštím křížovku. Jen okrajově jsem si všimla muže, který nastupoval těžce o dvou berlích. Měla jsem vystupovat a nešlo mi nasadit si batoh. Ten člověk se zvedl a pomohl mi ho dát na záda. Povídám mu: !Moc Vám děkuji. To jsou ti gentlemani." On se na mě podíval a řekl:  to nemám od gentlemanů, to mám od maminky. To je přece úžasné.

osobnosti rozhovor
Hodnocení:
(5.1 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.