Cesta podzimními lesy k Velízu je krásná. Nahoru vede dost příkrá úzká silnice, takže obvykle jezdíme oklikou lesní cestou a příkrou silnicí dolů pak zpátky (každoročně na dušičky).
V lesích na Velízu zajali podle Kosmovy kroniky zrádní Vršovci přemyslovského knížete Jaromíra (r.1003), mučili ho a pak ho přivázali k velkému pařezu a skákali přes něj s koňmi a strefovali se do něj šípy. Byl zachráněn svou družinou a posléze nechal na vrcholu kopce postavit kapli sv. Jana Křtitele. Jinak tam bývala i malá osada, klášter a probošství. Za husitských válek byl ovšem klášter vypálen. Tolik obecně známá historie.
Letos jsme měli možnost si prohlédnout i vnitřek kaple, kde se v současné době konají občas koncerty. Pověstný pařez, na kterém byl zneuctěn Jaromír, měl být zazděn za oltářem podle vzpomínek místních, ovšem v odkryté díře byla tma, žádný pařez jsme neviděli, takže nejspíš už zetlel - aby ne, po tolika letech…
Zato malbou prosvítají ještě semtam fresky a zajímavé je neobvyklé ztvárnění křížové cesty akademického sochaře Karla Stádníka.
A vloni jsme na Velízu dokonce měli možnost si prohlédnout i vnitřek historické chaloupky, ve které žila v minulých stoletích rodina starající se o místní hřbitov, a v chaloupce zachovalou tzv. černou kuchyni. Nejenom ta vyhřívala dříve chaloupku – ale i přilehlá místnost k ní, ve které se chovala dobytčata, jak bylo zvykem.
V Kublově nikdy nemineme jen tak ještě jednu chaloupku, a sice tu J. L. Zvonaře, místního rodáka a českého hudebního skladatele (jeho píseň Čechy krásné, Čechy mé měla být původně naší hymnou, ale zvítězil F.J. Škroup svou písní Kde domov můj). Dovnitř ani teď nemusíme, i když se tam chystáme. Důvod je ten, že víme, jak chaloupka uvnitř vypadá, tedy vypadala, než přešla do majetku místního úřadu, protože byla donedávna obydlená. Teď by tam ovšem mělo být vytvořeno Zvonařovo muzeum. Pro zajímavost ještě sdělím, že chaloupka hrála v našem českém oscarovém filmu Zdeňka Svěráka Kolja.
Z různých vyprávění pamětníků z tohoto kraje mne zaujalo jedno – o tajemném „hvízdavém hadu“ – hvízdákovi, který se měl v těchto končinách vyskytovat, a sice konkrétně u Úpořského potoka, který pod tajemnými rozvalinami hradu Týřov ústí ve Skryjích do Berounky. Není to pověst, ale skutečnost, protože tohoto hada lidé viděli na vlastní oči a bylo to zaznamenáno i v rodinných kronikách.
Očitá svědkyně prý vyprávěla, jak v mládí, někdy kolem roku 1900, žala trávu v Úpoři a neustále slyšela kolem sebe podivné hvízdání fijú, fijú.. domnívala se, že na ni takto hvízdají lesní dělníci. Když potom zdvihla oči, strnula…na větvi mladého dubu byl stočen velký had tlustý jak paže. Na nic nečekala a pádila pryč do protějšího svahu, kde pracovali dělníci. Náhodou byl přítomen i hajný, který se vydal na popsané místo a hada zastřelil. Had hvízdák se prý u nás ale skutečně vyskytuje a není to žádná pověst – i když o něm pověsti šly – hlavně ta, že se jedná o hadího krále, který láká poutníky do své jeskyně a tam mu prý pak musí sloužit.
Naštěstí jsme žádného „hvízdáka“ na Velízu, ani ve Skryjích a nikde jinde nikdy nepotkali a nebyli jsme tak donuceni mu sloužit, protože to bych asi nepřežila.
