Malými okénky do časů minulých
Pohlednice ze světa jsou taková malá okna do našich vzpomínek. Obsahují mnoho a mnoho příběhů. Příběhů většinou příjemných, prostoupených nostalgií uplynulého času, provoněných třeba i šuměním moře, které je pro nás, středoevropany, vyhledávaným fenoménem, nebo svěžím vzduchem alpských velikánů. Zkrátka, takové dovolenkové vybočení z reality všedních, pracovních dnů, se člověku obvykle vynoří, když si doma u kafe, nebo dvojky vína, znovu vytáhne památeční snímky, nebo zakoupené pohlednice a spolu se svými blízkými se ponoří do příjemného vzpomínání.
Nemusí to však být jen krásné pohlednice a fotografie z našich oblíbených dovolenkových destinací. Nemusí to být ani naše vlastní vzpomínky, naše vlastní emoce a přesto si člověk při pohledu na některé staré obrazy a pohlednice uvědomí, že naše životy jsou jen pokračováním životů těch, kteří nás zrodili, těch, kteří prožívali podobné emoce, jako my, kteří se milovali stejně, jako my, kteří prožívali stejně jako my běžné, denní problémy. Člověk si utváří svůj svět, aby ho zanechal, pokud možno, se svou nesmazatelnou stopou těm, co přijdou po nás. I o tom nám staré pohlednice vypráví.
Pokaždé, když otevřu svou, poměrně velkou sbírku starých pohlednic, nevidím proto jen mizející, nostalgický svět starých časů, ale pohlednici i otočím, abych se alespoň na chvíli ponořil do života těch, kteří měli v té době potřebu někomu cosi sdělit, pozdravit ho, nebo mu třeba vyjádřit lásku. A zvláště, pokud jsou těmi pisateli naši nejbližší. Rodiče, či blízcí příbuzní.
„Holešov na Mor. 20/VIII.35
Milčo,
Dík za Tvůj dopis, který mě nevýslovně potěšil! Stýská se mi nesmírně po Tobě a každá zpráva od Tebe jest mi vzácností. Jsem právě na revizí v Holešově, myšlenkami jsem však neustále u Tebe. V dopise více! Líbá tě Jenda“.
Tak tento pozdrav, například, psal otec mojí matce ze své služební cesty za obchodem v roce 1935.
Dnes, na rozdíl od časů našich rodičů i prarodičů, je prostor pro vzájemnou komunikaci díky internetu a nejrůznějším sociálním sítím daleko rozsáhlejší a rychlejší.
I ten sebelepší mail se ale může časem, nebo třeba i omylem smazat. Dnešní módní virtuální svět sociálních sítí slouží většinou k nejrůznějším a hlavně neosobním společenským aktivitám. Z pohlednice, na které je napsáno – stýská se mi po tobě – však člověk přímo cítí až teplo lidské ruky, která toto vyznání před mnoha a mnoha lety napsala.
Nemohu říct, jestli je moje sbírka starých meziválečných pohlednic velká, nebo malá. Nejsem sběratel a tak nemám ani potřebné srovnání. Ostatně, není to ani moje sbírka. Největší část z asi sedmi set pohlednic mi zůstala po mém otci.
Když si pročítám mnohdy až intimní korespondenci mých nejbližších, cítím to až jako svatokrádež, když procházím jejich životem. Ale také při tom přemýšlím, co jsem vlastně po nich geneticky zdědil. Vzpomněl jsem si na to i minulý pátek, na malém dejvickém hřbitově, pár dní před dnem, kdy vzpomínáme památky našich nejbližších zemřelých.
Oba rodiče tam leží vedle sebe, a já jsem mohl při pohledu na jejich náhrobek a i dnes při pohledu na jejich obsáhlou korespondenci, jim jenom takto, do té pomyslné věčnosti, za vše poděkovat.
Následující milý pozdrav byl napsán mou matkou a adresovaný otci. Přesně za čtrnáct dní po uvedeném datu se v Praze narodila moje sestra. Já jsem měl v té době na svůj první novorozenecký křik ještě pět a půl roku času.
V té sbírce starých pohlednic je možné nalézt i jiné příběhy. Anebo informace. Třeba jak vypadal ústecký Střekov na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Proti současnému stavu je to skutečně rozdíl.
Pohlednice válečné už tak optimisticky a nostalgicky nepůsobí. Spíše depresivně. Štýrské okresní město Leoben působí na obrázku klidným, spořádaným dojmem. V prosinci roku 1915 však toto město prožívalo starosti válečné. Jakýsi kadet aspirant Karel píše svému českému příteli do Vídně:
„Milý příteli!
Psal jsem Ti asi 2 x, avšak odpovědi jsem od Tebe nedostal, nebo já Tvoje, anebo jsi na mně zapomněl. Psal jsem Ti z Mürzzuschlagu, kde jsem se setkal se spolužákem Kostkou t. č. Zugsführou. Odejel ke kádru, jako já, jenže já byl zase transferirován ke Lir 4 do Leoben. Pojedu nejspíše o svátcích aneb hned po nich do pole. Jsem tu já a ještě 1 Čech mezi samými Němci. Raději bych zůstal u 3. Tam bych šel se svými lidmi do pole ale tak mi to bude přec mnohem horší. Náladu mám však ucházející. Piš mi též jak se máš. Srdečně Tě zdraví věrný přítel Karel kadettasp. Lir. 4, 2. Komp. Leoben, Steiermark“.
Jestli se vánočních svátků roku 1915 dožil, to už nikdo nezjistí. Pravděpodobně ho pohltila ta nesmyslná válka.
Ale zcela určitě se konce první světové války nedožil děda Bauer z matčiny strany. V červnu 1916 píše svému příteli Matějíčkovi do Lkáně u Klapého, kde měli moji prarodiče malé hospodářství:
„Drazí přátelé!
Já vás mnohokrát pozdravuji. Zasílám Vám na ukázku moji podobenku na památku válečné doby z roku 1916.“
Děda se pádu Rakouska-Uherska a nové republiky nedočkal. Padl kdesi daleko na haličské frontě. A určitě ani nevěděl, za co vlastně bojuje. Moje matka si otce příliš neužila. Když válka začala, bylo jí pouhých šest let.
Ale vraťme se do, o něco více pohodových let první republiky. Některé informace a pozdravy na zadních stranách pohlednic jsou často docela úsměvné.
V srpnu 1942 dostal „Ctěný pan Jan Zelenka, poštovní úředník Budyň n/Ohř.“ tento zajímavý pozdrav od své sestry, která byla na dovolené v Luhačovicích:
„Co děláte a jak se máte? Co dělá malá Olinka, já vím, že už je velká.“
Těch příběhů, pozdravů a setkání je v té sedmistovce starých pohlednic více, než dost. Běžné pozdravy z výletů, stýskání, milostné výlevy, nejrůznější informace. Zkrátka, taková malá okna, nikoli ovšem do mých vzpomínek, ale do života těch, kteří mi můj vlastní život dali.
* * *
