Výprava do ztraceného času 1
Rodinné album

Výprava do ztraceného času 1

31. 10. 2019

Prolog
 

Život je prevít. Pořád na nás chce, abychom byli aktivní, abychom se pořád o něco starali, abychom se vzdělávali a také pracovali. Očekával jsem od života trochu přívětivější tvář. Ale on mne stále k něčemu nutil.

Ve věku jinošském jsem na příklad očekával, že mi budou děvčata padat sama do náruče. Tady jsem se ovšem zklamal, když jsem musel v potu tváře dobývat jejich srdce a následně i jejich separé. Pocit vítěze mi po úspěšném dobytí zteče však přinesl náležité sebevědomí a satisfakci nad faktem, že moje námaha byla přece jen dílčím způsobem odměněna.

Zkažen některými sladkobolnými romány Červené knihovny a prvorepublikovými filmy mizerné kvality jsem při vstupu do reálného života očekával nějakou milou, hodnou dívenku z vesnické chaloupky a románek á la Mrštíkův příběh Pohádka máje. Ale ouha. Tady jsem narazil neobyčejně tvrdě.

Život je skutečně prevít. Neupozornil mne včas, že takové milé dívenky existují jen v pohádkách a v těch již zmíněných filmech nebo knihách, a hodil mne rovnýma nohama do tvrdé reality až příliš emancipované skutečnosti. Trvalo pěkných pár let, než jsem se z toho bludného kruhu nepřízně života vymanil.

A tak jsem ze střípků života postupně skládal mozaiku nejen toho, co už bylo, ale i toho, co možná ještě bude, toho, co mne čeká, abych byl schopen tomu neznámému životnímu osudu v budoucnu vůbec čelit.

Skepse mne snad nakonec naučila i žít. A možná i díky tomu, že život byl prevít a nedal mi vůbec nic zadarmo. Ale abych tomu životu zase tolik nekřivdil. Přes všechna splněná i nesplněná očekávání přinesl občas i nějakou tu nadhodnotu, která očekávaná nebyla a která v dostatečné míře kompenzovala ostatní stinné stránky mojí stávající existence.

Životní mozaika se i dnes stále plní drobnými střípky a je jen otázkou času, kdy se její rámec zcela vyplní. Ale než ten okamžik nastane, očekával bych od života přeci jen trochu jemnější zacházení.

Nemusel by mne a mé nejbližší tak usilovně stíhat nejrůznějšími zdravotními problémy, a příjmové položky na běžném účtu v místech, kde figuruje správa sociálního zabezpečení, by se mohly posunout do podstatně vyšších čísel, abych mohl konečně naplnit některá očekávání, která se mi honila hlavou ještě v dobách dávného mládí a která mi život dosud odepřel.

Co vlastně ještě od života čekat? Stýskat si nad tím, že většina našich životních plánů nebyla naplněna? To nám příliš nepomůže. Já však ještě nechci bilancovat. V té životní mozaice je totiž ještě kousek volného místa. Pořád věřím tomu, že život mi ještě, alespoň na malou chvíli, ukáže svou příjemnější tvář.

 

* * *

Na břehu Oharky

 

Když otevřu okno, cítím až žár, který proniká dovnitř z rozpáleného vzduchu. Trochu atypicky teplé jaro přešlo plynule v horké léto. Takové teplo se daleko lépe snáší někde u moře. Vítr, vanoucí od moře k pevnině, příjemně ochlazuje horké klima a udržuje teplotu vody na přijatelném a osvěžujícím stupni. Ale přiznám se, že horké klima jsem vždy snášel daleko lépe, než mráz a sníh. Kdysi jsme do takového příjemného klimatu každým rokem jezdívali a užívali si relaxační mořské lázně. Kdysi. Před lety. Už nejezdíme. Jen ze setrvačnosti si občas prohlédnu nabídky cestovních kanceláří a představuji si nemožné.

Teď se ale dívám z okna. Na hřišti před domem si hrají děti. Některé si hrají s míčem, jiné lezou po jakési zvláštní konstrukci. A všechny komunikují mezi sebou podstatně hlasitěji, než by bylo třeba. Překřikují jeden druhého a jejich křik až nepříjemně vpadá do mé dopolední prázdninové siesty. Raději jsem opět zavřel okno, aby do pokoje nešel ten hluk a žhavý venkovní vzduch.

Na stole přede mnou leží staré rodinné album. Nebylo příliš používané. Jeho plátěné, světle hnědé desky jsou docela zachovalé. Přemýšlím, jaké bylo asi srpnové klima před pětasedmdesáti lety, když se z okna rodinného domku na pokraji Budyně ozval křik právě narozeného dítěte. Rodička i porodní bába, asistující u domácího porodu, si určitě oddechly a šťastně se rozesmály. Bohužel, nejsem schopen si tuto, pro mne tak důležitou událost, vybavit. Ani dlouhé procházky s maminkou po břehu Oharky. Přes boudu starého proutěného kočárku jsem toho moc neviděl. A i kdybych viděl, ještě jsem svět kolem sebe příliš nevnímal.

Teď si však prohlížím staré, zažloutlé fotografie řeky, dětský kočárek s velkou boudou, matku v letních květovaných šatech a otce, který mne zvedá vysoko nad hlavu. Je tam i sestra, která zvědavě nakukuje do kočárku a uvědomuje si, že už nebude jedináčkem.

Jednotlivé obrazy dávných dějů mi teď vyvstávají před očima jako jakási zvláštní výpravná feérie. Vůbec nerespektují chronologii života, objevují se přede mnou v nevyzpytatelném sledu, aby vzápětí na to mizely a uvolnily místo obrazům dalším. A já se bláhově pokouším těm pomíjivým obrazům dát v následujících řádcích nějaký smysl a řád.

Alba starých fotografií vypráví dávné příběhy. Některé z nich mají své pokračování v současnosti, jiné jsou bohužel již dávno uzavřené. Ten současný příběh se do alba teprve ukládá. Jaká bude asi jeho konečná podoba?

 

                             * * * 

 

                         Fotografie jsou v galerii

Můj příběh
Hodnocení:
(5.2 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 49. týden

Staré české filmy a pohádky se minulý týden líbily, a tak v nich ještě budeme pokračovat i v tomto týdnu.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Jak nákladné budou vaše letošní Vánoce - kolik zhruba utratíte za dárky, jídlo atd.?

Do 3 000 korun

21%

Mezi 3 000 - 6 000 Kč

20%

Mezi 6 000-10 000 Kč

20%

Přes 10 000 Kč

21%

Nevím, neumím to odhadnout

18%