V letošním suchém létě i ty borůvky dřív uschly, než dozrály, kdepak houby! Dojedli jsme dušené houby z mrazáku a já si říkala, že letos budeme na houby tak leda vzpomínat. Když koncem srpna začaly u nás houby růst, byla jsem zrovna na druhém konci republiky u vnoučat.
Kamarádka mi nabídla, že mi dá loni usušené houby, protože její muž začal nosit letošní úrodu. Ráda jsem si ty houby vzala. I ze sušených hub se dá uvařit spousta dobrot.
A pak jsme s touto kamarádkou zkusily hledat jen kousek za vsí. A vida, brzy jsme se radovaly z nalezených hub! Povzbudilo nás to k tomu, abychom se podívaly na vzdálenější místo, kde kamarádka našla houby už dřív. Dobře jsme udělaly! Takové záhony klouzků jsem ještě neviděla a hned tak neuvidím! Vracely jsme se s úlovkem, který se docela pronesl, ale který už bude v zimě znát. A to ještě nebyl poslední nález.
Týden nato jsem se vydala na procházku. V neděli odpoledne jsem popojela do vedlejší obce a po turistické značce se vracela domů. Bylo to pět kilometrů a já čekala spíš davy turistů, než nějaké houby. Turisty jsem nepotkala, zato houby na mne čekaly! Já těch 5 km šla tři hodiny, hub jsem zase přinesla tolik, že jsem se divila a na konci své výpravy už jsem vyhlížela spíš divočáky, protože na houby už vidět skoro nebylo. Domů jsem dorazila o půl sedmé večer a celý večer měla co zavařovat...
Na té samé trase se příští týden konal svatováclavský pochod. Ani mne nepřekvapilo, že sotva naše početná skupina turistů dorazila do lesa, každý našel nějakou houbu. Co mne překvapilo víc, byl fakt, že i když jsem se díky pátrání po houbách brzo ocitla na samém konci pelotonu, hub jsem našla tolik, že jsem měla co nést! Na štěstí octa mám dost a sklenice se také našly. A tak můj muž se mohl znova radovat z toho, kolik hub v octě zase přibylo.
A protože počasí v říjnu i dál lákalo k procházkám, vyrazila jsem do lesa ještě několikrát. Někdy ve všední den, jindy v neděli. Dokud nezačalo mrznout, je třeba to využít, ne? Co když je to letos naposled? V sobotu 26.10. jsem se zase odhodlala být odpoledne v lese. Buď něco najdu, nebo se provětrám na zdravém vzduchu. A přinesla jsem dva velké hříbky, ze kterých bylo tolik řízků, že jsme si s mužem pochutnali do sytosti. Zbytek hub, které jsem našla, jsem mohla podusit na jindy. V neděli 27.10 jsem vyrazila zase na výpravu. Tentokrát jsem našla pár kousků, stačily do bramboračky.
Než v pondělí 28.10 přijela návštěva, stačila jsem uvařit oběd a uklidit byt, na kterém začalo být patrno, že jsem buď v lese, nebo zavařuju. Státní svátek jsem strávila hodováním a odpočinkem. Až se ochladí, už to na houby nebude. Jen nevím, jestli se v listopadu donutím ke sportovním výkonům, které mi při hledání hub nebyly zatěžko. Ale předvánoční úklid je také náročný sportovní výkon.
