Marta si užívala plnými doušky krásné podzimní dny. Na fotografickém kurzu našla spřízněné duše Hanku a Lídu. Nejdřív je sblížilo to, že všechny měly velmi podobné zrcadlovky od Nikonu. Při praktických cvičeních během kurzu tak logicky patřily do skupiny „nikoňaček“. Později zjistily, že všechny bydlí ve stejné části města, a tak vyrážely i na společná focení do okolní přírody. Fotografických úkolů měly dost a dost, takže fotily a fotily. Naoko se předháněly, která z nich bude mít nejlepší fotky, ale také stíhaly štěbetat o běžných ženských věcech. Marta si v duchu musela přiznat, že jí takové povídání v poslední době hodně chybělo, a tak se i ona v tom tak trochu vyžívala. Ostatně všechny tři si byly blízké věkem i zájmy, takže námětů k probírání měly dostatek. A po takové dlouhé a vyčerpávající vycházce většinou společně poseděly u voňavé kávy či u sklenky vína. Martu občas napadlo, zda to ženské povídání není pro vlastně důležitější než celé focení. Ale večer, když si stáhla fotky do počítače a prohlížela si je, její pochybnosti mizely. Focení ji bavilo, viděla, jaké dělá pokroky. Ale zároveň hodnotila své fotky dost kriticky, sama na nich viděla spoustu nedostatků. A s odstupem času odplouvalo i nadšení, se kterým ten konkrétní snímek dělala. Nechápala, proč stále opakuje stejné chyby. A ze svých úlovků velmi těžko vybírala ty, které bude na příští fotografické lekci prezentovat.
Nejvíce ji však omezovalo, že si fotky nemůže vytisknout sama doma. Vždycky je musí kvůli tisku dopravit do nějakého fotolabu.To jde naštěstí mailem, ale pak se musí pro vytištěné fotky zastavit a vyzvednout je. Už se sice rozhodla, že si koupí tiskárnu, ale zdrželo se to tím, že si neuměla vybrat z široké nabídky a čekala na doporučení od syna. Naštěstí včera dorazila její nová tiskárna z e-shopu do místní výdejny a stačí si ji jen vyzvednout. Vlastně nestačí, bude ji muset sama zapojit a „rozchodit“, a to asi bude pro ni trochu oříšek. Zkusí se pro ni zastavit ještě dnes odpoledne.
Z práce odešla o trochu dřív než obvykle a podařilo se jí dopravit velkou krabici s tiskárnou domů docela bez problémů. Místo na pracovním stole měla pro tiskárnu už připravené. Když krabici rozbalovala, přepadly ji trochu obavy, zda bude vůbec schopná to dát dohromady. Většinou tyhle technické věci řešila se synem, přesněji řečeno je syn udělal sám, ale dnes nemá na vybranou. Pokud chce tisknout, musí se do toho pustit. Snad to nebude zase tak složité, k tiskárně jsou pouze dvě šňůry. Jedna logicky patří do elektrické zásuvky, druhá musí propojit tiskárnu s počítačem. Ostatně přesně tato myšlenka je graficky znázorněna a česky popsána i v návodu. Uf. Podle návodu vpravila do vnitřku tiskárny i inkoustové náplně. Uf. Je to docela divné, že jí to šlo tak hladce. Odvážně tiskárnu zapnula. A tiskárna si začala žít svým životem. Trochu mručela, pak napsala, že si něco instaluje, občas blikla. Marta v sobě hýčkala naději, že už pokrok postoupil tak daleko, že se tiskárna obslouží sama. S nadějí si připravila papíry pro zkušební tisk. Už měla dokonce vybranou fotku, kterou si vytiskne jako první. Ale jak asi tušíte, cosi se v tom nadějném procesu zadrhlo. A Marta si s tím přes usilovnou snahu prostě neporadila. I když se snažila najít řešení problému jak v návodu k tiskárně, tak i vygooglit na internetu. Asi po dvou hodinách nejrůznějších pokusů to musela vzdát. A hodně ji to rozhodilo. Špatně snášela, když se jí něco nedařilo. A to i v situaci, kdy se to dalo očekávat. Nakonec rozmrzele opustila bojiště ve své pracovně. Teď pozdě večer už nikomu volat nebude. Zítra se zkusí někoho zeptat. A jako první pomyslela na Petra.
Za Petrem do kanceláře zašla hned po ránu. Ale dřív, než začala o tiskárně, zahrnul ji pracovními záležitostmi. Opožděně prý přišla pozvánka na prezentaci nového stroje na úklid podlah, a pokud to chtějí stihnout, musí odjet během hodiny. Marta se rozhodla rychle, pojedou oba, protože další podobná příležitost je v nedohlednu. Na dnešek nemá naplánováno nic, co by se nedalo odložit. Nakonec vyrazili Martiným osobním autem, protože všechna firemní byla obsazená. Martě to nevadilo, řídila ráda a její autíčko jí vyhovovalo. Cítila se v něm jaksi svobodně. Prezentaci stihli v pohodě, teď už jen zbývá se rozhodnout, zda něco takového stojí za to do firmy pořídit.
Na zpáteční cestě si Marta vzpomněla i na svou neposlušnou tiskárnu a snažila se Petrovi vysvětlit, co se s ní dělo. A také zjistit, co by měla udělat, aby jí tiskla. Ale asi to neuměla vyjádřit dost přesně. Po chvíli rozpaků Petr prohlásil, že bude nejlepší, když se na to podívá na místě. A na místě se mu to také rozchodit podařilo. Stačilo změnit nějaká nastavení či co. Marta si blaženě vytiskla svou první fotografii. Ale koutkem oka si všimla, jak si Petr se zájmem prohlíží její další fotografie na obrazovce počítače. Měla pocit, že nejsou moc povedené, a trochu se za ně styděla. Ale Petr se kupodivu rozpovídal. A tak dlouho ho ještě mluvit neslyšela. Také prý kdysi fotil, ale nechal toho a už mnoho let neměl fotoaparát v ruce. Ale teď mu to ten minulý čas připomnělo. Marta si uvědomila, že o něm vlastně nic z jeho života mimo práci neví. A určitě by se to ráda dozvěděla. Teď alespoň tuší, na jaké téma začít společnou řeč.
Hned po návratu do práce si Marta začala zjišťovat další informace a hodnocení zhlédnutého úklidového stroje na internetu. Nikdy to nebývá ztráta času zjistit si i názory ostatních. Hodnocení nebylo mnoho, ale byla veskrze příznivá. Marta se tedy ponořila do kalkulace předpokládaných nákladů a výnosů, i tady byl výsledek jednoznačně pozitivní. Takže už zbývá jen jedna maličkost. Zjistit, zda má k dispozici i dostatek peněz. Při důkladnějším pohledu na firemní účty jí nejdříve cosi zarazilo a vzápětí si uvědomila, co. Stav prostředků na účtech byl výrazně nižší než obvykle. Snažila se tomu přijít na kloub, prováděla různá porovnání, kontrolovala platby a faktury. Ale čím hlouběji se do účetnictví firmy nořila, tím rychleji ztrácela naději, že se nic neděje. Během své nemoci neměla chod firmy pod detailním dohledem a někdo toho využil. Objevila fiktivní faktury a k nim náležející platby, všechny provedené v době, kdy byla nemocná. A uvědomila si, že kromě ní mají přístup do firemního účetnictví jen dva další lidé. Petr a hlavní účetní. Odmítala tomu uvěřit, ale každé další zjištění bylo protikladem jejího přání. Svou účetní znala víc než dvacet let, mohla se v ní tak splést? Mohla tak špatně odhadnout Petra? Vždyť po celou dobu na ni působil spolehlivě a zodpovědně. Ale o jeho minulosti víc o něm nevěděla. Jen si vzpomněla na jakousi šuškandu, že z předcházející firmy odešel za podivných okolností.
Cítila se prabídně. Cítila se hodně podvedená, i když nevěděla, kým z těch dvou. Cítila se zrazená mnohem více než okradená. A naštvaná. Na sebe, na svou důvěřivost. Na všechny. Nevěděla, co má dělat, a tak se jen bezradně dívala z okna kanceláře na setmělý dvůr. Měla pocit, že si to nezaslouží. A také ji poprvé napadlo, že by se mohla firmy zbavit. Že na to už nemá. Do takového stavu se neměla dostat. S posledními zbytky rozhodnosti zablokovala přístup obou podezřelých osob do firemního účetnictví. Čeká ji těžká noc a ještě náročnější ráno.
A v tomto místě dnešní pokračování příběhu končí. Já mám pokračování už vymyšlené, ale jak to bude dál, prozradím až příště. Vy zatím můžete zkusit navrhnout, jak by měla Marta postupovat, aby zjistila, kdo peníze zpronevěřil. Nebo jen odhadnout, co se stalo.
