Když se to povede, je to fakt radost. A jak už jsem v jedné fotoreportáži psala, dělat si malé radosti je hezké, ale když si uděláte velkou radost, tak to nemá chybu. A to se nám s dcerou povedlo ve čtvrtek 17.10., kdy jsme si vyrazily na houby do Starých Splavů. Kdysi jsme tam pravidelně jezdili na podnikovou chatu na dovolenou a od té doby jsou naší srdeční záležitostí.
Už od rána to vypadalo na opravdu krásný podzimní den a to se splnilo na sto procent. Když jsme ve Splavech byly naposledy, všude bylo živo, letní sezona se sice už chýlila ke konci, ale rekreantů bylo ještě pořád dost. Tentokrát tu ale už bylo tzv. mrtvo. Nikde žádné auto, ani lidé, a tak jsme si říkaly, že jsme si prostě udělaly jen výlet. Zrovna tak osiřele to vypadalo u lesa, kde vždycky parkujeme. Nikde ani noha, což mi maximálně vyhovuje, chvíli po nás sice přijelo ještě jedno auto, ale to bylo všechno. Sebraly jsme košíky a hajdy do lesa.
No nebudu vás napínat. Houby nejen že rostly, ale bylo jich tolik, že jsme se nemohly nabažit a pět hodin jsme kličkovaly sem a tam, tam a sem a můžu vám říct, že tolik úklon už jsem hodně dlouho neudělala. Myslím, že fotka kufru auta je dost výmluvná. Než jsme odjely, šly jsme ještě pozdravit naše milované Máchovo jezero. Slunce se krásně odráželo od hladiny, nádherné ticho, rušené jen ptactvem, plný kufr hub, myslím, že k pocitu radosti a uspokojení už nic nechybělo. Bolavé nohy a záda tyto pocity nijak nenarušily, poděkovaly jsme lesu za ty dary, měla jsem trochu obavu, že mě budou muset před domem z auta páčit, ale kupodivu to dopadlo dobře.
Na zpracování hub jsme se podíleli všichni, zvládli jsme to za několik hodin, takže je nasušeno, zavařeno a zamraženo, zásoby jsou dostatečné a v zimě u dobré houbové omáčky už budeme jen tiše vzpomínat.