Zrcadlo nesplněných přání 17
FOTO: autor

Zrcadlo nesplněných přání 17

10. 10. 2019

Karel byl spíš tradicionalista, než aby se nějak avantgardně oblékal, či choval. I na odpolední kralupské čaje chodíval vždy společensky oblečený, to znamená v  obleku a s  kravatou. Bez ohledu na to, jak se oblékali jeho kamarádi. I tady, v  Plzni, se držel svého zvyku. Proto pokaždé, když šel do Krymu, nebo do divadla, si oblékal svůj šedomodrý tesilový oblek, který ho stál před rokem, když ještě pracoval v  Pragovce, celou výplatu. Hodně si ho cenil.  A tak, když si večer v šatně vinárny Krym odložil baloňák, vstoupil do zešeřelého prostoru sálu opět ve svém drahém obleku s  velkými jemnými kostkami a kravatou, která měla perfektně uvázaný americký uzel. Vláďa byl trochu bohém a bylo mu docela jedno, co má na sobě. Klidně by tam šel třeba ve svetru, kdyby ho Karel nepřesvědčil, aby si vzal alespoň sako. Dnešní večerní společnost jim však mimořádně dělali Vláďovi kolegové ze skupiny Vašek se Zdenou.

„Dobrý večer, pánové, ale copak? Pouze sami? Ale vidím, že dnes máte jinou společnost. Támhle v koutě je ještě volný stůl. Jestli se nemýlím, je to ten váš oblíbený, pravda?“ a servilně se uklánějící číšník je dovedl až na místo.

„Copak si dnes dáte? Zase jako vždy?“

„Tak schválně, co to bylo, pane Procházka?“ zasmál se Karel.

„Chcete mě zkoušet, pánové? Nic proti tomu. Myslím si, že to byl Zlatý hrozen, nemám pravdu?“

„Máte skutečně pravdu. Vaši paměť bych potřeboval.”

„To je jenom zkušenost. Nic víc. Dobré zákazníky by si měl člověk pamatovat, ne?”

Při této malé konverzaci s číšníkem se všichni usadili.  Karlovi dělalo dobře, že ho tady již skoro celá obsluha znala. Dělala mu dobře i ta hraná servilnost číšníka, přestože si byl vědom toho, že on takhle mluví s celou řadou dalších lidí. Přesto mu tento žoviální rozhovor navodil trochu příjemnější náladu.

Tady, v zakouřeném sále Krymu, mu bylo dobře. Tady se cítil uvolněně a hlavně zde nemusel myslet na školu. A když vyzval k tanci poblíž sedící dívku, představil si, že na malém parketu nedrží v náručí někoho zcela cizího, ale Máju. Asociace byly v tomto prostředí stále příliš silné. Jeho vztah s Káťou byl příliš krátký, než aby zapomněl na uplynulé dva měsíce.

Podvědomě si při tanci přitiskl dívku více k tělu, aniž si toho byl vědom. Ta se podívala zvědavě Karlovi do tváře, ale ten hleděl stranou, někam daleko přes její rameno.

 „Tedy, vy toho moc nenamluvíte, co?“ řekla trochu vyčítavě dívka Karlovi, když končila série ploužáků. 

„Omlouvám se, ale dneska jsem neměl zrovna den. Problémy ve škole. A tak jsem se trochu zamyslel. Můžu přijít ještě? Určitě budu hovornější.“

Příští kolo však Karel vyzval Vaškovu Zdenu.

„Tak co, líbí se vám tady?”

„Je to tu moc pěkný. Já jsem netancovala, ani nepamatuju.”

„Tak co vám v tom brání, sem občas zajít?”

„To je otázka. Jako bys nevěděl. Peníze. Nemám nic našetřeno, jako ty. A Vašek asi taky ne. Vždyť sem šel rovnou ze školy. Pokud vím, tak tys byl před peďákem ve fabrice, že jo?“

Ani nečekala na jeho odpověď.

„Jsem moc ráda, že jste nás sem dneska vytáhli. Je to přeci jen změna proti tomu jednotvárnému životu na koleji. Akorát Vašek by potřeboval od tebe pár tanečních lekcí. Je vidět, že máš praxi.”

„Třeba má jiné přednosti, ne?” zasmál se Karel. „Tancování přeci není všechno. Faktem je, že jsme tady byli s Vláďou dost často. Teď už to bude asi horší.”

„Já vím, Vašek mi už říkal, že jste se rozešli s tou tvojí holkou. Proč, prosím, tě, jestli se můžu zeptat?“

„Já se nerozešel s ní, to ona se mnou. Chytla se nějakýho Němce. Asi jí to víc imponovalo. Takový je už život.“

 Všichni nějaký čas ze svého kouta pozorují parket. Karel i Vašek ještě nějaký čas tancovali, dokonce i Vláďa se odhodlal vylézt od vína na jednu taneční sérii.  Karel se však pak definitivně posadil, vytáhl krabičku orientek, a dolil víno.

„Není to ono, co?“ podíval se na něj Vláďa. „Chybí tu naše parta. Mě to taky moc nebere. Dopijeme to a půjdeme, ne? Vašek taky říkal, že budou končit. Možná ještě chytneme poslední autobus. Ale proč jsi nevzal s sebou tu svou novou holku?“

„Máš pravdu, Vláďo, bez Máji to tu nestojí za nic. Ale Káťa mi řekla, že dneska nemůže jít. Možná, že se doma ještě přinutím podívat se na Habsburky.“

„To jsem teda zvědavý,“ zasmál se Vláďa.

 

* * *

Karel s Vláďou zamířili z  odpolední přednášky na náměstí.

„Potřeboval bych se podívat na analýzu,“ poznamenal Vláďa. „Zach nám všem sadisticky vyhrožuje. Je to rapl.“

„A já zase na biologii. Za pár dní nás přece čeká klasák.“

„Tak pojď do Bartoloměje, tam snad bude klid.”

V  prázdných lavicích sedělo pouze pár věřících, hlavy skloněné a tiše se modlili. Karel se na ně díval a najednou na něj padla až depresivní nálada. Obrovské chrámové prostory působily na něj vždycky tísnivým dojmem. Jen těžko se v této chvíli dokázal soustředit na biologii.

Oba přátelé usedli na kraj jedné prázdné řady lavic a vytáhli skripta. Karel se dívá na obrázek lidské kostry a nemůže se stále soustředit. Chrámové prostředí ho pokaždé vybízelo spíš k meditaci, než k učení. Ticho ho náhle celého objalo a on podvědomě podlehl té zvláštní, až mystické atmosféře klidu.

„Toto je stánek Boží a ne studovna, pánové. Tady se lidé modlí k  Bohu. Měli byste se jít učit někam jinam.“

 Postarší kněz se k  nim sklonil a nekompromisně je vykázal ven z kostela. Oba jen neradi sbalili skripta a odešli. Velké prostranství před kostelem bylo zalité podzimním odpoledním sluncem. Několik malých dětí si tu hrálo a s výskotem honilo malého ratlíka, který přitom štěkal vysokou fistulí. Vláďa neodolal a přidal se k nim.

„Rošťáci,“ volala na ně rozčileně starší žena a mávala do vzduchu hůlkou.

„Tak starej a je jako ty děti. Že se nestydíš,” obrátila se na Vláďu. Ten se na ní jen beze slov zašklebil.

„Jdu ještě na Lochotín,“ řekl Karel Vláďovi, kterého přestalo po chvíli bavit honění ratlíka.

„Na koleji moc klidu není. Snad se tam něco naučím.“

„Já jedu domů, mám toho už dneska dost.“

„Půjdu kus s tebou, mám to přeci při cestě,“ dodal Karel.

Kousek za zastávkou autobusu odbočil doprava kolem Mže na polní cestu, vedoucí k  Lochotínu. Celý park se rychle zbavoval svého pestrobarevného šatu a holé větve stromů čněly k obloze jak v zoufalé prosbě. Pod nohami mu šustilo spadané listí a chladná zima ho najednou až roztřásla.

Sedl si na lavičku a vyndal z  aktovky skripta. Zároveň si ale uvědomil, že si podvědomě sedl na lavičku poblíž starého altánku, na které ještě nedávno seděl s  Májou.

Skoro násilím se však přiměl k návratu do reality a otevřel skripta. Před očima se mu opět objevil obrázek lidské kostry se spoustou latinských názvů. Tibia, scapula, os frontale, os occipitale. A další a další. K čemu tohle vlastně budeme potřebovat, povzdechl si. Nejsme přeci medici. Až budu stát před třídou, tak mi to bude stejně k ničemu. A většinu toho do roka zapomenu.

Ale doktor Beránek se v latinských názvech kostry přímo vyžíval a na seminářích je zkoušel jak násobilku. A tak se Karel i přes trvající chlad ponořil do učení.

Po chvíli ho vyrušily hlasy. Dva staří lidé, muž a žena, se posadili na nedalekou lavičku a začali spolu hovořit.

„Je mi zima,“ pravila šedovlasá dáma, venčící v parku malého jezevčíka. „Nemám ráda zimu. Je hnusná.“

„Bodejť by nebyla zima, když je listopad,“ reagoval starý pán, který si vyšel na procházku s  černým pudlíkem. „Může nás ale utěšit, že po zimě přijde zase jaro. To loňské bylo moc pěkné.“

„To jo, ale co teď, v zimě?“ otřásla se dáma.

„Nějak se musíme zahřát, nic jiného nám nezbývá, když už nás nehřeje mládí,“ pokračoval starý pán. „Bylo by sice fajn, kdyby bylo v zimě kolem dvaceti, ale zázraky se nedějí.“

„Ale jděte. A co Vánoce? Děti sáňkují, z komínů se kouří. Ve dvaceti stupních by to asi nešlo.“

„Asi se moc často díváte na Ladovy obrázky? Musíte si, paní, vybrat. Buď teplo, nebo budete obdivovat poezii Vánoc a bude vám u toho mrznout nos. Co se mě týče, tak mi poezie Vánoc už moc neříká. A mládí, ani sádlo mě nehřeje.“

„Jenomže mě je zima už teď, na podzim, na což o Vánocích,“ povzdechla si stará paní.

„Nejjednodušší je, si vlézt někam ke kamnům. A tam si dát horký čaj, nebo grog. Příjemná je ovšem i druhá možnost.“

„Neříkejte, ono je těch možností víc?“

„Řekl bych, že jo. Když pominu přestěhování někam do Afriky, může se člověk zahřát třeba i teplem živočišným, tedy teplem lidského těla. To hřeje kolikrát víc jak kamna.“

„Vy jste dobrej, ale kde vzít to tělo? Já jsem už nějaký ten čas vdova. A lidi nejsou, vážený pane. V každém případě vám děkuji za radu. Taková rada je nad zlato. I když je člověku na prd.  Na jednu možnost jsem si ale přeci jen ještě vzpomněla.“

„To mě tedy poučte, na co jsem zapomněl?“

„No přeci v krematoriu se taky ohřejeme. Zcela určitě.“

„Fuj, přesto, že je to fakticky správné, je to morbidní. Na to máme ještě času dost. Doporučuji tu druhou možnost, to živočišné teplo.“

„Že to tak dobře znáte? Často se takhle ohříváte?“

„To byla pouze teoretická úvaha, paní, praxe je bohužel úplně jiná. Jak jste řekla, nejsou lidi.“ A starý pán se na chvíli odmlčel.

„Ale dostal jsem najednou takový bláznivý nápad,“ pokračoval.

„Vy nemáte lidi, já nemám lidi, co kdybychom si vzali oba lucerny a šli je spolu někam hledat?“

Stará dáma se na pána dlouze zadívala a vstala. Když se muž postavil, žena se do něj zavěsila a důvěrně řekla:

„Pojď už, když dýl stojím, je mi větší zima.“

Karel, který seděl opodál této dvojice, předstíral, že je zahloubán do učení, ale pozorně sledoval celý jejich rozhovor. Co budu asi říkat já v tomhle věku, řekl si pro sebe. Budu taky říkat, nejsou lidi? Marně však natahoval uši, aby zachytil odpověď té staré dámy. Oba však byli už příliš daleko a kráčeli spolu i se svými pejsky někam do hloubi parku. Zkusil si alespoň domyslet pointu tohoto malého příběhu, který ho zaujal. Co když se ti dva přece jen dají dohromady? Strašně by jim to přál. Podíval se za tou dvojicí. Oba staří lidé, důvěrně do sebe zavěšení, mu i s  pejsky pomalu mizeli z očí. Karel těm dvěma skoro záviděl. Ještě, než znovu otevřel skripta biologie, dlouze se zamyslel. Asi si budu muset opatřit lucernu.

                        

* * *

„Pánové, platíme,“ zahalekal na bandu studentů vrchní ve Vídeňce. „Je jedenáct. Zítra je taky den.“

Poslední autobus odjel už před půl hodinou. Karel s Vláďou a ostatními se jen neradi vydali do Zámečku pěšky.  

„Šel Mikuláš, šel po ulici, zachtělo se mu po slivovici, hej hej, hej hej,“ zanotoval najednou Petr, když vyšli z města ven.

„A Mikuláš je vožralej, hej hej, Mikuláš je vožralej,“ přidali se sborem ostatní. Seřadili se vedle sebe, dali si ruce na ramena a námořnickým krokem prošli vesnicí. Pár oken se sice otevřelo, ale místní byli na podobné obrázky již zvyklí.

„Nám to nevadí, že jsme pitomí,“ pokračoval po chvíli ve zpěvu Petr, ale už jen sám.

„Nech toho. Jsme už skoro doma. Ať nejsou problémy ve vsi,“ okřikl ho Vláďa.

„Tak jim dáme přes držku,“ nenechal se odbýt Petr.

„Už klid, kluci. Ať není zase nějaký průser. Hlavně, že jste vítězně zvládli rysy. Teď dá Rádl nějaký čas pokoj.“

„Proč bysme nemohli zpívat, co, ty nám, Karle, nemáš co zakazovat. A vůbec, trhni si nohou.“ A trochu opilý Honza Selinger pokračoval v oblíbeném malesickém popěvku.

„Nám to nevadí, že jsme pitomí.“

Karel do něj neurvale strčil.

„Drž už hubu, jsme ve vsi. Zase budou problémy. Nech už toho, jsi ožralej.“

Honza se po něm jen ohnal a zmlknul.

Karel nemohl dlouho usnout. Pokoj byl doslova nasáklý pachem piva a cigaret. Vylezl z  postele a otevřel okno, aby vyvětral.  Sedl si na parapet a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Stále viděl před očima rozesmátou tvář Máji, když se honili po lochotínských cestách. Snažil se ji omlouvat jejím ještě skoro dětským rozumem. Přemýšlel, co udělal sám špatně. Rozpor mezi tím, co hledal, co chtěl a tím, co si myslel, že dostává, mu bral i chuť do života. Strašně by si přál vědět, co přijde, co ho vlastně ještě čeká. Cítil, jak osud se jako ohyzdný pavouk k  němu blíží a spřádá kolem něho svou síť předurčenosti. Dobré a špatné nálady se v něm střídaly jak aprílové počasí. Jeho život se odvíjel jak nekonečná sinusoida. Nahoru a zase dolů. Po rozchodu s  Májou ho ovládl opět pocit skepse a marnosti nad sebou samým. Pár krátkých schůzek a pár polibků s rusovlasou Káťou z jeho skupiny mu ten pocit zatím nenahradilo. Rád by tu svou schizofrenní situaci posunul o něco dál, ale zatím to nebylo v jeho moci.

 „Zavři to, jde sem zima,“ ozvalo se z kouta pokoje.

Konečně všichni usnuli. Karel se musel v duchu zasmát, když si promítl dnešní pozdně noční diskusi. Co se vrátili z Vídeňky, byli všichni kluci k  neudržení. Probrali toho skutečně hodně. Přímo miloval podobné rozhovory, které měly neuvěřitelně široký záběr. Smysl života, černé díry ve vesmíru, první lásky, první kocovina, sex a další a další témata, vyvstávající před devatenáctiletými mladíky, tak, jak je život před ně přinášel. Témata, bez vzájemných souvislostí, většinou i bez větších znalostí o nich, ale probíraných s  náležitým entuziazmem a důrazem, podpořeným většinou i několika sklenicemi piva, vypitými zvečera v  malesické hospůdce pod Zámečkem, nebo v plzeňské Vídeňce. Jen ho mrzel jeho stále napjatý vztah s Honzou Selingerem. Ani Petr, byť byl s ním ve stejné skupině,  se s Honzou příliš nekamarádil.  

Karel se posadil jako vždy na parapet okna a dívá se ven. Po tmavém nebi přecházejí černé mraky, aby zmizely kdesi nad kouřícími komíny plzeňské Škodovky. Mezi nimi se objevuje a zase mizí zářící Orion i oba Blíženci, Kastor a Pollux. Celá ta nádhera nadcházející zimní noční oblohy. Pozdní diskuse s kamarády je zapomenuta a před očima vidí dvě tváře. Skoro dětskou ještě tvář s  černými, kudrnatými vlasy a bledou tvář dívky s červenozlatými vlasy. Černé siluety stromů v  potemnělé zámecké zahradě vrhají hrozivé stíny na širokou cestu, vedoucí k zámku a ke kostelu svatého Jiří.  Karel se zadíval směrem k  jasnému souhvězdí Orionu a před očima mu opět vyvstaly jeho první týdny na fakultě.

 

* * *

                                        

A KDYBYCH TAKOVOU VÍRU MĚL
 

 Do pracovny, obložené knihami, obrázky a starými fotografiemi, se vkrádá večerní soumrak. Karel sedí u psacího stolu a přemítá o tom, jak s  přibývajícími léty ubývají autentické zážitky a jak moc přibývá vzpomínek. Dívá se do obrazovky na rozepsaný román a vzpomíná na několik svých, tehdy velmi citově exponovaných chvil. Asi by to bylo moc jednoduché, kdyby člověk vypustil z hlavy vše, co momentálně nepotřebuje ke svému životu. Vždyť přítomnost je jen pokračováním minulosti, za kterou je těžké udělat tlustou čáru. Ta je kolikrát jak železná koule na noze, kterou jen obtížně vláčíme za sebou.

Při nedávné revizi své knihovny objevil knihu Ciceronových Rozmluv, zcela zapadlou za několika svazky antické knihovny. Úplně zapomněl, že ji před mnoha lety koupil v  jednom pražském antikvariátu. I přes výrazně starořímský mravoučný duch, který z  Ciceronových slov vanul na hony daleko, ho zaujaly zejména jeho úvahy o stáří. V tomto čase byly pro něho až příliš aktuální.

Natáhl se teď pro ni do knihovny vedle sebe a nalistoval pasáž, kde Cicero cituje pár veršů tehdejšího básníka Quintia Ennia.

„Kamže to klesl váš duch, jenž dříve se držel tak zpříma, do jakých podivných končin vás vedly bezhlavé kroky.?“

Když si znovu přečetl tento, pro něj docela výstižný citát, vzpomněl si na Cheb. Když v polovině šedesátých let sedával jako přechodný písař v kanceláři chebské radnice a koukal se z okna na špinavé a otlučené fasády domů na náměstí, strašně chtěl vědět, jak se bude jeho život vyvíjet dál. Pohled do stránek deníku nebyl příliš optimistický. Rád by tehdy zapomněl na všechno špatné, čím musel doposud projít a začal úplně znovu. Tak byl plný předsevzetí. Skutečnost však byla jiná.

Jeho další kroky životem sice nebyly tak bezhlavé, jak uvádí onen starořímský básník, ale přece jen byly hodně vzdálené všem představám, se kterými kdysi, pln očekávání, vstupoval do dveří plzeňské fakulty.

Špína a kravál časopisecké rotačky, nepovedené manželství, stresující vrcholný management ve velkých tiskárnách, stranické a odborářské funkce, smrt ženy před několika lety, zdravotní problémy, stěhování a bohužel až v závěru neklidného života příjemná, relaxační náruč přítelkyně Petry. Kdyby se jen trochu toho dávného mladistvého elánu a vitality tak mohlo vrátit, pomyslel si. Alespoň na čas. Všechno to najednou proběhlo Karlovi hlavou a on si s lítostí uvědomil, že kdyby toto vše chtěl literárně ztvárnit, neměl by na tak rozsáhlou životní ságu dostatek literárních zkušeností. A hlavně dostatek času.

Teď ale odložil Ciceronovy myšlenky o chvále stáří a otevřel opět svůj starý deník. Stále v  něm hledá inspiraci. Nalistoval stránky, týkající se jedné jeho neveselé životní chvíle. A čte si znovu a nahlas ta slova, stará více než padesát let. Svůj neveselý příběh, který uvedl tehdy citátem z Wolkera:

 

„Smrti se nebojím, smrt není zlá,

Smrt je jen kus života těžkého.“

„To asi budete znát.  A když ne, tak vězte, že je to Wolker. Napadlo mi to tak najednou. Trochu jsem si zavzpomínal. Nedostatek aktuálních zážitků vede vždycky ke vzpomínkám. Pár řádek a sbohem a podpis. I to je kus života těžkého. A jak těžkého. Rozchod. Ani se nenadějete a najednou, z ničeho nic, se ocitáte sami uprostřed šíroširého světa. Holí a bezbranní. A nemůžete přitom dělat nic. Jen se dívat. Jak námořník na bílé plachty lodí, odplouvajících někam do dáli. Dívat se na vzpomínky, které letí s nimi a zase se vracejí jak bílí rackové. Tak tohle bývá rozchod s pompou. Ale my jsme přeci tvrdí muži, ne? A tak si řekněme s Wolkerem. Je to jen kus života těžkého.“

 

Karel zavřel deník a vrátil se ke svému příběhu. Všechna jména, která do té doby prošla jeho plzeňským životem, teď před ním defiluji v zajímavé přehlídce. Už tehdy ale pochopil, že ne vždy si dokáže běh svého života určovat sám. Dokonce začal věřit na předurčenost osudu. On, který počátkem šedesátých let vstoupil do dospělého života až příliš sebevědomě a s přesvědčením, že jen on sám může určovat, jak bude jeho život vypadat. Teoreticky měl pravdu. Jenže od teorie ke skutečnosti bývá v životě hodně daleko.  A tak se postupně v jeho zápiscích objevuje slovo osud. A čím dál, tím častěji. Osud, jako taková berlička, o kterou se opíral při svých častých studijních a citových nezdarech. A stejně často se v jeho deníku i básních objevuje pro něj tehdy až magické slovo rozchod.

Karel se napil vína a stoupl si k oknu. V paměti se mu vybavily jeho druhé taneční a Milena, se kterou ho seznámila jeho kralupská teta.

Byl Silvestr a Nový rok se rychle blíží. Jeho rodiče už dávno spí, ale on dlouho stojí u okna, za kterým víří sněhové vločky. Jeho myšlenky letí daleko za řeku do osvětlených oken lobečských vilek. Ta silvestrovská noc nebyla příliš veselá. Když mu Míla dávala před Vánoci sbohem a taky pusu, nemohl tušit, že je to jejich poslední setkání. Jeho naděje nedostala příliš prostoru.

Uvědomil si, že tohle byl vlastně jeho rozchod číslo jedna. Při nedávném setkání s Milenou v Kralupech si ale uvědomil, že jejich krátký podzimní románek byl, jak v  jeho, tak i v jejím životě, jen drobnou epizodou, kterou nemá význam příliš přeceňovat. A už vůbec ne se o ní příliš rozepisovat. Byť to vše tehdy velmi intenzivně prožíval. Do svého příběhu to rozhodně zapracovávat nebude. Tak daleko nazpátek se ani vracet nechce. Daleko důležitější je pro něj jeho plzeňské působení. Zejména rozchod s  Májou pro něj tehdy, v končících podzimních dnech, znamenal výraznou životní změnu.

Karel prochází pracovnou, občas upije vína, občas se zadívá na starý globus, stojící na knihovně a protočí dokola jeho světem. Pokouší si vybavit dny, které následovaly po rozchodu s Májou.

Slovo rozchod nepříjemně zní. Aniž člověk zná jeho podobu. Ale když vás konkrétní obsah tohoto slova dostihne, najednou nevíte, jak a kam vlastně vykročit dál. Svět se hroutí, životní jistoty přestávají platit a ten obzor, který pro člověka v  euforickém rozpoložení končí někde až v  nekonečnu, je najednou striktně omezen životní realitou. Rozchod je ošklivé slovo. Ale i tyto chvíle život občas přináší. A nejde to jen tak hodit za hlavu.

Než si opět sedl k počítači, přemýšlí, co mu tehdy život skutečně vzal, ale také co by jeho hrdinovi měl ještě dát. Vždycky něco končí a něco nového začíná. I ten rozchod, beroucí člověku na nějaký čas jeho duši a víru v život, je jen začátkem něčeho zcela nového. A v  dramatickém střetu s  osudem se náhle rodí nová kvalita života.

Karel a Mája. Dva mladí milenci, ohraničení časem svého krátkého životního příběhu. Když muž došel až k těmto, zvlášť pro něj neradostným dnům, musel na nějaký čas přestat psát. Protože stejně tak, jak ho dojímalo jejich setkání, stejně tak, jak ho vzrušovalo jejich bláznivé, a nekonečné milování, tak se při jejich rozchodu v  jeho očích objevila jakási zrádná vlhkost.

Něco končí a něco nového začíná. A ten obzor, omezený na čas nepříjemným životním intermezzem, se najednou počne opět otevírat.  A tam, někde na hranici nového obzoru, začíná zcela nový příběh. Příběh hledání ztracené identity.

 

* * *

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?