Milí přátelé,
mám se zářijovou fotoreportáží poněkud zpoždění. Ale vím, že jste velkorysí a já nebudu bita. A nebo jste se možná těšili, že už nebude? Ale to snad ne!
Taky vám připadalo, že v té měnící se přírodě byl měsíc září poněkud krátký?
Bylo léto, horké léto a místo, aby nastal čas babího léta, kdy se příroda po ránu sice koupe ve studené rose, ale v poledne se tetelí v teplém vánku, který cuchá dětem vlásky a stařečkům vyhlazuje zimomřivé vrásky.
Čas babího léta, kdy kloboučky houbiček jsou stejně krásné jako klobouky paniček. Jedna do kavárny, jiná do lesa. Srdce oběma stejně zaplesá.
Ale jak povídám, září bylo prostě krátké. Po ránu trochu mlhy, nemálo dešťových slziček a školy plné dětiček.
Ale nechám už planých řečí a nabídnu vám to, co viděly moje oči a můj fotoaparát zastavil čas v těch jedinečných a mnohdy už neopakovatelných okamžicích. Neboť každý okamžik, každá chvilka našeho žití je originál, bez možnosti opravy.
Na konec září mám pro vás tentokrát lehounkou hádanku. A kdybyste přesto neuhodli, poslední fotografie ve fotoreportáži vám dá odpověď.
Co je to?
Moudrá příroda,
co létu vzala,
podzimu vrchovatě dala.
Tak a teď musíte vydržet až do konce! To jsem to na vás pěkně vymyslela.