Martě chvíli trvalo, než se vyrovnala s následky nedávného nepříjemného zážitku. Díky svým dětem si uvědomila, jak na tom je a že se to nedá zvládnout jen vůlí. Akceptovala rady lékařů a nakonec užívala i léky, které zprvu rezolutně odmítala. Ale stejně si v koutku duše sama pro sebe vyhodnotila, že jí nejvíce pomohla práce. Hlavně ta jednoduchá fyzická práce. Během svého pobytu u dcery se jí podařilo vyčistit od plevele celou zahradu. Když se dívala na upravené a kvetoucí záhony i kouzelná zahradní zátiší, byla na sebe docela pyšná. Také si s dcerou užívaly přípravy na narození dalšího vnoučete. Anička dostala svou novou postýlku a odstěhovala se z ložnice rodičů za bráškou do dětského pokoje. Neobešlo se to bez několika slziček, ale babička se snažila dětem novou situaci zpříjemnit tím, že jim před spaním přečetla pohádku. S dcerou se jim podařilo zrenovovat i dětskou postýlku pro očekávané miminko. Nestačilo jen důkladné omytí, nakonec vybrousily a zatmelily všechny rány a nerovnosti a přetřely postýlku speciálním lakem na dětský nábytek. A Marta ušila z hebké a prodyšné bílé látky na postýlku i malá nebesa. Pro příchod malého človíčka je všechno připraveno.
Když se Marta po nemoci vrátila do práce, nikdo se jí na nic neptal. Ostatně chod firmy monitorovala z povzdálí po celou dobu. A byla ráda, že všechno klapalo tak, jak má. Firma "přežila" nejen její delší nepřítomnost, ale i odchod původního vedoucího technického úseku. Nový vedoucí se velmi rychle zapracoval, bylo vidět, že své práci rozumí a u svých podřízených má přirozený respekt. I Martu po jejím příchodu podrobně informoval o všem, co se ve firmě dělo v době její nepřítomnosti. A Marta to s klidem a se zájmem vyslechla, i když většinu informací stejně už věděla. Ale někdy je zajímavé dívat se na věci i očima jiného člověka. A nakonec se Marta přistihla, že myslí i na něco jiného, než jen na pracovní záležitosti. Přiznala si, že se jí líbí tón jeho hlasu i příjemná gestikulace. A Petr má dokonce vkusnou košili a je čerstvě ostříhaný. Překvapila sama sebe. Takhle podrobně už dlouho žádného muže nevnímala.
Ve své mailové poště našla pozvánku na kurz fotografování. Úplně zapomněla, že se na něj kdysi během léta přihlásila. V době prvotního nadšení z nové zrcadlovky. Ta teď ležela zapomenutá a nepoužívaná kdesi ve skříni. A Marta nebyla vůbec naladěna na to, aby chodila do nějakého kurzu. Nakonec tam chodit nemusí, vždyť kurz ještě ani nezaplatila. Ale po několika dnech začala své rozhodnutí přehodnocovat. Fotoaparát zase vytáhla a udělala si pár fotek. Naladila se. A uvědomila si, že se za chvíli bude podzim a zima, kdy nebude práce na zahradě. Proč by to nemohla zkusit? A proč by měla být po večerech sama doma?
Kurz se konal v jakési staré vile na druhém konci města. Marta se jen letmo podívala na mapu, než se vydala na cestu. Neměl by to být problém to místo najít. Autem tam bude za půl hodinky. Trochu však podcenila dopravní situaci ve městě v odpoledních hodinách. Díky ucpaným ulicím dorazila na poslední chvíli a musela zaparkovat dost daleko od vily. Přiběhla udýchaná k domovním dveřím, ale ty byly zamčené. Konečně se dozvonila a byla vpuštěna dovnitř. V neosvětlené chodbě ji přepadla úzkost. Teď ne, teď proboha ne, pomyslela si v duchu. Naštěstí kdosi otevřel dveře na konci chodby a zval ji dál. Učebna byla plná lidí nejrůznějšího věku. Marta se posadila na nejbližší volnou židli u dveří a snažila se zorientovat a vpravit do situace. Odhadovala, že ten mladý muž v černé mikině to tady asi bude mít na povel. Po chvíli pochopila, že i ona bude brzy na řadě, aby řekla, proč se do tohoto kurzu přihlásila. A co si slibuje od jeho absolvování. Zachvátila ji panika. Bude vůbec schopná něco souvislého říct před tolika cizími lidmi? Sama se divila, že dala dohromady pár smysluplných vět. Prozradila, že je úplná začátečnice ve fotografování se zrcadlovkou, ale chce se to dobře naučit. Tak dobře, aby do fotografií mohla ukládat okamžiky prožité s dětmi a vnoučaty, zážitky z dovolených, uchvacující pohledy na přírodu či díla lidských rukou. Nebyla v kurzu sama, podobné představy měli i někteří další účastníci. Ale tak minimální informace o svém fotoaparátu podala jen ona. Trošku se styděla, mohla si také o něm něco předem zjistit. Lektor však její rozpaky rozptýlil. Od toho je přece tady, aby se dozvěděla něco nového. Potěšilo ji také, že každá lekce bude mít část teoretickou i praktickou, takže bude mít možnost si vyzkoušet pod dohledem a s nápovědou různé fotografické techniky. Nejvíce však byla překvapená na závěr, všichni dostali domácí úkol. Nafotit několit fotografí podle zadaného tématu a svých nejlepších schopností, vytisknout a přinést je na příští lekci.
Jedné z účastnic kurzu nabídla, že ji vezme autem na nádraží, když v šatně zaslechla, že by jí mohl ujet vlak. Ostatně to měla při cestě domů. A aby řeč nestála, snažila se zjistit, co si ona slibuje od kurzu a proč se na něj přihlásila. Žena byla o něco mladší než ona. Jmenovala se Hana a pracovala v cestovní kanceláři. Podle řeči už měla s focením dost zkušeností a chtěla se prostě jen zdokonalit. Teď přes zimu bude víc doma a může tomu nějaký čas věnovat. Víc se toho Marta nedozvěděla. Vysadila ji na nádraží a zamířila domů.
Její pocity byly hodně rozporuplné. Chvílemi si myslela, že kurz je pro ni zbytečný. Že se stejně už nic nenaučí a jen se bude ztrapňovat. Ale jindy zase cítila, že by to mohlo být zajímavé. Nejen zajímavé, ale i významné pro její další život. V tomto rozpoložení ji zastihl telefon od dcery. Pochopitelně ji zajímalo, jaké to na kurzu bylo. Marta se jí se svými pochybami nesvěřila. Zmínila jen, že neví, jak nafotit a vytisknout požadované fotky. A Lada to vyřešila za ni. Přijede na víkend k nim na Vysočinu a jistě najde spoustu inspirace. A fotky si pak může vytisknout na jejich tiskárně. A bylo rozhodnuto. Marta cítila, že už nejde couvnout. A přiznala si, že je ráda.
