A ta tvář je najednou pryč, zmizela
Je pozdě odpoledne a město se pomalu noří do večerního šera. Blížící se zima dává definitivně sbohem teplému podzimu. Na ulicích se objevily šusťáky a zimní kabáty a chladná zima se plíživě vkrádá do těl, zhýčkaných doposud neobvykle teplým podzimem.
Karel vystoupil z autobusu a ponořil se do ztichlých ulic. Za malou chvíli přešel most přes Mži a zamířil úzkou alejí do kopce směrem k Lochotínu. Jak se přibližoval k těm známým místům, ruch města zvolna slábl. V parku už bylo jen slyšet, jak lehký větřík honí sem a tam spadané listí.
Ta místa, která tak důvěrně za necelé dva měsíce poznal, ho stále přitahují jak magnet. Jenže tyto končící podzimní dny nebyly úplně podle jeho představ. Pohoda, se kterou doposud procházel svým krátkým studentským životem, byla pryč. Odešla náhle, s těmi teplými říjnovými dny, odešla zároveň s křikem ptáků, kteří jednoho dne vzlétli nad koruny lochotínských stromů, aby zamířili někam daleko, do teplejšího světa. Karel byl najednou nucený vymanit se, ze dne na den, ze svého pobláznění tou drobnou, pihovatou dívkou. Opět se musel vrátit zpátky na zem a smířit se s každodenním stereotypem studentského života. S nekonečným, stále se opakujícím koloběhem povinností. Škola, přednášky, semináře. Jakoby se mu najednou zhroutil celý svět. Těžko se tomuto režimu přizpůsoboval. V noci místo spaní sedával na parapetu okna a hleděl bezcílně do noci. S obavami pozoroval, že se z něj stává skoro blázen. Byl nervózní, všechno ho rozčilovalo, chodil po pokoji sem a tam a ruce se mu třásly. V noci ho přepadaly záchvaty filosofování a povídal by si třeba až do rána. Uvědomoval si, že musí lézt ostatním na nervy, ale sám nevěděl, jak se z tohoto stavu dostat.
Na Lochotíně se stmívalo. Na chvíli se posadil na lavičku, která dokola obtáčela mohutný kmen starého kaštanu.
„Proč se to muselo všechno takhle posrat?“
Skoro ta slova až vykřikl a honem se rozhlédl kolem, jestli ho nikdo neslyší. Dívá se dolů směrem k městu, na hlavu mu padají uschlé listy kaštanu, a přemýšlí o své víře v život, která je právě nevalná. Zvláštní stav rozčarování a skepse ho zcela ovládl.
V jeskyni, skryté v malém pahorku na okraji parku, dohořívají poslední svíce. Odpolední slavnost pomalu končí. Pár opozdilců si v této improvizované vinárně vychutnává poslední doušky vína. Proč se tomu vlastně říká poustevna, pomyslel si při pohledu na masivní mříž, nyní ještě otevřenou dokořán. Možná tu žil kdysi poustevník. Kdo ví? Uvědomil si, že jako nastávající historik vlastně plzeňskou historii skoro nezná.
Nechal však zbytečných úvah a kolem poustevny zamířil k amfiteátru. S notnou mírou smutku se teď dívá dolů na město, které se s blížící se nocí postupně rozsvěcuje. Červená, výstražná světla na vrcholu škodováckých komínů už dávno září. Pomalu se rozžíhá i tovární čtvrť pod svahem. Tento pohled se mu vryl nesmazatelně do paměti.
Snaží se proniknout zrakem houstnoucí tmu. Posadil se na poslední lavici amfiteátru a otevřel dlaň, ve které svíral prsten. Obyčejný, stříbrný prsten s drobným, modrým kamínkem, koupený nedávno v malém zlatnictví kousek od náměstí. S těžko potlačovaným smutkem se dívá na ten drobný předmět, který mu připomíná uplynulé týdny s Májou. Zavřel dlaň a jeho myšlenky se rozletěly ve zrychleném kaleidoskopu zpátky proti proudu času.
Starý altánek s rozvrzanými, polo shnilými prkny, světla Škodovky dole pod kopcem i malý domek s oprýskanou omítkou v zaprášené tovární čtvrti. A schody do patra a milování v malé mansardě, ze které bylo vidět ulici, vedoucí k vrátnici fabriky. Jeho krátký milostný příběh se mu teď promítá před očima ve smutném vědomí současné reality. Když se poprvé vkradl do Májina malého domku, připadal si jako zloděj. Byla noc a jeho černovlasá víla se usmívala. Její úsměv však naplnil jeho naděje jen z části. Při vzpomínce na to se pousmál.
Ale ta šestnáctiletá tvář s drobnými pihami kolem nosíku a černými, kudrnatými vlasy, ta tvář je najednou pryč. Zmizela nadobro z jeho života a žije teď jiný příběh. A ten příběh už není jeho příběhem. A v zakouřeném kolejním pokoji, pečlivě ukrytý na dně starého ošoupaného kufru, zůstal ještě jeden list papíru, vytržený ze školního sešitu. Docela malý kousek papíru, na kterém bylo tužkou napsáno pár vět. Několik vět, které ho drsně srazily z jeho velkého snu zpátky do reality všedních dnů.
„Karlí! Nezlob se, nesmím chodit nikam. Mami říkala, že jsem na to ještě příliš mladá. Jestli prý chceš čekat, až budu starší. A taky ti vracím ten modrý prstýnek, co jsi mi koupil. Nezlob se na mne. Mája.“
Ten den koncem října byl mimořádně krásný a slunečný. Karel seděl v autobusu, bradu ve dlaních, šedivá tovární zeď Škodovky se rychle vzdalovala a na té ulici v prachu zůstalo ležet vše, čím dosud žil. A svět kolem něho jak by umíral.
Počkej si třeba rok, dva a pak se uvidí. Blbost. Kdo by tomu věřil! Určitě je za tím něco jinýho. Když jsme leželi nahatí v parku pod starým altánkem, byla jsi v té chvíli až příliš dospělá. Tak mi neříkej takové hovadiny.
V prvním návalu emocí chtěl ten její dopis roztrhat. Zničit. Ale pak se přeci jen uklidnil a schoval ho na dno svého kufru.
Osvětlená věž kostela uprostřed města teď září do tmy jako maják. Karel se dívá na světla, která se dole pod ním rozsvěcují a zase zhasínají, chvíli je mu do breku a hned má zase na Máju i na jejího kamaráda Jardu vztek.
Vstal a sešel pomalu dolů po schodech amfiteátru.
„Věř a odpouštěj,” řekl mu krátce po rozchodu s Májou starý farář v pološeru svatého Bartoloměje, kde tak trochu bezradně seděl v lavici nad skripty a chvíli se s knězem bavil.
„Co ale dělat, když víra není a rozum někam uletěl? Čemu mám vlastně věřit?”
Karel tehdy opouštěl kostel s neurčitým pocitem viny. Když na to budu pořád myslet, tak co nejdříve zblbnu, pomyslel si.
Hlasitá hudba najednou až drsně přerušila jeho neveselé úvahy. Podíval se na pódium. Objevilo se tam pár chlapců a děvčat, kteří ještě zůstali po odpolední slavnosti. Při malém tranzistoráku začali všichni, za svitu měsíce, tančit na jakýsi rockový rytmus. Karel se otráveně zvedl a zamířil ven z parku.
Najednou si uvědomil, že právě dnes přítel Jiří i většina jeho spolužáků ze vsi rukuje na vojnu. Vůbec jim to nezáviděl. Sám se na to hraní na vojáky vůbec netěšil. Pokládal to za ztracený čas. To, co slyšel od starších kamarádů, ho zcela zbavilo iluzí. Mazáctví a buzerace. A k čemu vlastně. Kdejakého blbce poslouchat. Ani si to nechtěl představovat. Ale sobotní oslava, předcházející odjezdu nastávajících bažantů, byla u nich ve vsi náramná. Karel měl dojem, že se v hospůdce u starého Janáče sešla snad polovina vsi. Pochopitelně, že takovouto oslavu si čerství odvedenci náležitě užili. Když se za hlasitého zpěvu před půlnocí rozcházeli, byl rád, že se dostal bez úhony do postele.
„Teda, ty zase vypadáš,“ přivítala ho přísným hlasem matka. „To si se musel takhle zřídit?“
Ale Karel jen mávnul rukou a zalezl do svého pokoje.
Teď ale, ještě plný vzpomínek na schůzky s Májou, sestupuje strmou stezkou z lochotínského parku dolů do města. Ještě se naposled ohlédl. Měl dojem, že tam, mezi stromy, zanechává notný kus svého života. A také si uvědomil, že stále drží v ruce ten prstýnek. Zastrčil ho do kapsy a jakoby se tím pohybem zbavil nesmírné tíhy, ležící mu na srdci. Ponechal za sebou i Májin malý domek, přilepený pod oprýskanou tovární zdí, i malou podkrovní mansardu se sluncem v rozzářených očích a s kovovou postelí, přikrytou květovaným přehozem a nostalgickými vzpomínkami. Dole ho pohltily rušné a pulzující ulice. A čas, který se znovu rozeběhl. Škodovka už zářila všemi světly a Karel si najednou uvědomil, že ho koncem týdne čeká zápočet u Čepeláka.
* * *
Repetitio mater studiorum, je to špatné, vážený pane, říkával s oblibou starý profesor Čepelák, když vyhazoval studenta od zkoušky. Když však už toto rčení musel použít, říkával popravdě spíš, vážená dámo, neboť v Karlově češtinářsko-dějepisné skupině byli chlapci jen dva. On a plzeňák Honza Oulický. Ke cti profesora budiž řečeno, že toto latinské rčení užíval sice dost často, ale nikoli s jízlivostí v hlase, kterou se vyznačovali někteří jeho kolegové. Říkal to se zcela zřejmým smutkem, neboť jen nerad působil svým posluchačům újmu tím, že je nutil učit se jednu a tutéž látku znovu a znovu. Profesor byl sice přísný examinátor, ale jinak starý dobrák.
„Co je to s vámi, Karle?“ pravil s účastí starý pán poté, co mu s tímto nežádoucím citátem podal jeho index.
„Semináře vám jdou dobře, ale na tento zápočet jste přišel hanebně nepřipravený.“
Karel se na profesora chvíli zadíval a poté mu s trochu nuceným úsměvem odpověděl:
„Když latina, tak latina, pane profesore. Varium et mutabile semper femina.“
Přeci mu nebude povídat o svých nekonečných toulkách nočním městem a o rozchodu s Májou. A že v tom hektickém vzepětí smyslů mnohdy nezbude na učení čas.
Profesor se zasmál.
„Varium et mutabile semper femina. To je Vergilius. Aeneida. Myslel jsem si to. Žena je skutečně nestálý a měnlivý tvor. Znám to. I když už dnes jinak než vy. Však vy tento problém časem určitě zvládnete. Ale, snad nečtete Vergilia v originále, Karle?“
„To ne, pane profesore. Takový frajer zase nejsem. Chtěl jsem se jen trochu před vámi vytáhnout. Nic víc. Po tom dnešním propadáku. Narazil jsem na tento citát náhodou v jedné knize. A vidíte. Teď se mi právě hodil.“
„No, ve vašem věku vám nemohu říkat, abyste nechal dívky i ženy raději na pokoji. Spíše vám radím, zařadit do těchto, pro vás zajisté zajímavých aktivit, také občas i trochu historie. Zejména té české. Je zajímavá a bude vám za to vděčná. A já konečně také. Až budete stát před celou třídou, tak se jen těžko budete moci zaštítit tímto Vergiliovým citátem. Ale nevěště hlavu a přijďte se ukázat dvacátého pátého listopadu. A hlavně, v lepší náladě.“
Karel vyšel z kabinetu jak schlíplá slepice. Děvčata, která šla na zkoušku po něm, se na něj sesypala.
„Tak co, jaký je profesor? Jakou má náladu?“
„Je to špatný, holky, opravák. Mám dnes mizerný den.“
„Ježíšmarjá, holky, já jdu pryč. Když vyletěl Karel, tak já jsem bez šance.“ A rusovlasé Kátě naskočily na bledé tváři červené skvrny od nervozity.
Nebylo mu vůbec jasné, jak přišel k té nezasloužené pověsti šprta. Neměl tyto dny vůbec chuť do učení. Rozchod s Májou na něm pořád ležel jak balvan.
„Já jdu taky, holky,“ přidala se Alice.
„Tak kdo vlastně ještě jde pryč? Pojďte alespoň na kafe, ať to trochu spláchneme,“ ozval se Karel.
„Příště se to snad už povede. Jo, a víte někdo, jak bude probíhat výlet? Když je dvoudenní, tak to budeme asi někde spát, ne?“ ozvala se Věra.
„Nikdo nic neví. Snad nám to Čepelák řekne včas,” řekla Alice poté, co se usadili v Krymu. Karel se posadil vedle Káti. Něco ho k té rusovlasé dívce stále přitahovalo a tak mezi přednáškami podvědomě vyhledával její společnost.
„Neprocvičíme si zase kurent, Katko, když jsme tady takhle pěkně spolu?“ zasmál se a otočil se k dívce.
„Hele, nech mně v klidu dopít kafe, jo? Nebo ti ho hodím na hlavu. Tu hatmatilku nechci už ani vidět. Ty dvě tvoje lekce mi úplně stačily. Na tu trojku to teď snad zvládnu.“
„Copak jste to měli spolu s kurentem? Jaký lekce?“ zajímala se Marta.
„Ale, Karel napsal krátký text v těch hnusných hieroglyfech a tady v Krymu to mně a Kátě pracně vtloukal do hlavy, že jo, Karlíku. Díky němu to snad při klasáku zvládneme,“ a Věra se natáhla přes stůl a pohladila ho po vlasech.
„To je pěkný, a co my?“ ohradila se Marta. „Na nás si se vykašlal.“
„Není problém to napravit. Můžeme si dát rande v klubu. Máte to tam kousek. Ale takovej expert na kurent zase nejsem. Versálky si třeba moc nepamatuju.“
Pokoj na koleji byl ještě prázdný. Karel se natáhl na postel v bláhové naději, že zaspí všechny myšlenky, které se mu honily hlavou. Ale odpočinek musel odložit na neurčito. Na chodbě se náhle ozvaly hlasy jeho spolubydlících, vracejících se z Plzně. Zvedl se z postele a pro jistotu se podíval do peněženky. No, na pivo tam ještě je, řekl si pro sebe.
* * *
Stříbro, Přimda, Horšovský Týn, Domažlice, Klatovy. Dvoudenní historická exkurze po západních Čechách byla časově docela náročná. Starý profesor, který většinu svého profesního života věnoval historii Západních Čech, byl ve svém živlu. Karel se snažil něco si z jeho výkladu zaznamenat, ale brzy to vzdal. Informace se na patnáctičlenný hlouček studentů valily jak lavina a ti nebyli vůbec schopni všechno najednou vnímat.
Docela se na výlet těšil. Po rozchodu s Májou vítal jakoukoli změnu v každodenním stereotypu. Celý první den se držel ale spíš kolegy Oulického, než děvčat. Honza byl docela zábavný společník a školou zatím procházel bez větších problémů.
Když všichni vyšli na nevelkou travnatou plochu před zříceninou hradu Přimda, opřel se do nich plnou silou vítr. Chvíli poslouchali profesora, který zeširoka vykládal historii hradu. Když skončil, všichni se rozešli, aby si zříceninu blíže prohlédli.
Karel viděl, jak Káťa vylezla na malou skalku před hradem. Nešťastně si držela své dlouhé vlasy, které jí vítr rozevlál na všechny strany. Chvíli se na ni s úsměvem díval.
„Takhle vypadáš úplně kouzelně. Stejně tě vítr zase rozcuchá. Vypadáš na té skále jak antická bohyně. Chybí ti jen ta bílá říza.“
Káťa se na něj podívala. „Hele, radši mi pomoz dolů, ty kecko. Já mám tady závrať.“
„Ještě chvíli počkej, napadla mě jedna už hodně stará básnička. Musím ti ji přednést, dokud jsi nahoře. Je od středověkého básníka Weckherlina.“
A Karel začal deklamovat:
„V té chvilince, kdy oslněn
jsem spatřil zázrak Vaší krásy,
já oněměl a jako sen
mne zaplavily vaše vlasy.“
Vylezl nahoru a podal jí ruku. Při slézání se dívka trochu smekla po kameni a Karel ji dole zachytil do náruče. Než ji pustil, zašeptal jí do ucha:
„Zůstaň ještě chvíli. Takhle je to moc příjemný.“
Dívka se mu ale se smíchem vysmekla.
„Nevěděla jsem, že jsi na básničky.“
„Ale je moc pěkná,“ řekla ještě a utekla k ostatním děvčatům. Karel ji nechtěl dál provokovat a raději přešel opět k Honzovi.
Pocit prázdné samoty po rozchodu s Májou byl pro něj až nesnesitelný. Možná i proto si Káti všímal daleko víc než ostatních děvčat. Zejména od té doby, co spolu probírali taje středověkého kurentu. Aniž nad tím příliš přemýšlel, vnímal příjemně její blízkost. A její dlouhé rusé vlasy byly pro něj jako maják na širém moři.
Když večer skončili v jednom malém hotýlku na Chodsku, byli všichni, snad kromě profesora, docela unavení. Karel si v poklidu po večeři vychutnával kávu, když se na chvíli zahleděl na Káťu, sedící u dlouhého stolu několik míst od něho. Její vlasy byly opět perfektně upravené a splývaly v dlouhých zrzavých pletencích kolem její tváře skoro až na ramena.
V Karlovi se cosi najednou zlomilo. Jeho stálá maska klidu, kterou zakrýval časté zmatky své duše, byla náhle ta tam. Se stoupající nervozitou cítil, že musí právě teď něco udělat. Vstal, a aniž příliš uvažoval o tom, co vlastně dělá, naklonil se ke Kátě a chytil ji za ruku.
„Pojď, prosím tě, na chvíli ven. Jen na chvíli.“ A táhl ji ke dveřím. Sotva si oba stačili vzít kabáty. Zastavili se až v malém lesíku, kousek od hotelu.
„Co je, co blbneš?“ zeptala se trochu nejistě dívka.
„Promiň, ale když já tě chci jen políbit. Skutečně. Nic víc. Obejmout a políbit.“
Dívka se na něj chvíli nechápavě dívala, ale pak se nahlas rozesmála.
„Ty jsi normální cvok, to snad není pravda.“
Nenechal ji ani domluvit, přitiskl ji k sobě a políbil. Káťa se chvíli bránila, ale najednou se uvolnila a objala ho kolem ramenou. Když se po chvíli vraceli, drželi se už za ruce.
„Tedy, takhle originální vyznání jsem ještě nezažila,“ řekla mu před dveřmi hotelu.
Když vešli do jídelny, oči všech dívek se na ně dost nechápavě obrátily. Oba si beze slova sedli opět na svá místa a Karel se vrátil ke své nedopité sklenici kávy.
* * *
Když Karel s Vláďou vyšli odpoledne z mensy, zamířili rovnou do Vídeňky. Posadili se na svá místa poblíž kamen, která v tento podzimní čas příjemně hřála. Vláďa vyndal z kapsy krabičku zápalek.
„Dáme si krabičky?“
„Neblbni, nemáme moc času. Za hodinu začíná seminář. Vypijeme jedno a jdeme. Nech to na večer. Teď je čas tak akorát na jednu cigaretu.“
„Co Mája? To už je definitivní konec?“ zeptal se Vláďa
„Je konec. Je to ale docela zajímavý příběh. Před časem se tady ocitli dva kluci z Německa. Doma měli rukovat do Bundeswehru. Těžko říct, co za tím je. Moc nevěřím tomu, že utekli. A z Německa k tomu. Kdo by vůbec z Německa k nám utíkal. Určitě je v tom politika. Oba tu dostali azyl. V Kufru se dostali do kontaktu s Májou a její matkou, které tam byly tancovat. A Mája se zblbla do jednoho z nich. Moc dlouho to tedy se mnou nevydržela. Akorát vím, že se jmenoval Sigi. Sigismund, nějakej německej Zikmund. Ať jdou všichni Zikmundi do hajzlu. Mája mi nedávno poslala dopis po Jardovi, kde tenhle svůj příběh vylíčila. Takže konec. Já jsem tušil, že to nebylo tím, že jí to matka zakazovala. A Jardovi bych moc nevěřil. Určitě má v tom prsty.“
„Ta má co zakazovat. Říkal si přece, že se sama tahá s nějakým mladým frajerem, ne? Nemáš čeho litovat. Dřív, nebo později by ti to Mája stejně udělala.“
„Tak ten frajer, co o něm mluvíš, Máju znásilnil, když jí bylo třináct a půl. Teprve nedávno mi to řekla. Dostal dva roky a sedí od léta na Borech. Přesto ho Májina matka pořád chce.“
„Tedy, to je příběh! Už jsem ti před časem říkal, že je to nějaká divná rodina. Máma nechá šestnáctiletou holku lítat po nocích po městě a popíjet v kavárně. Vždyť to není normální. Já jsem si stejně vždycky myslel, že Mája není čistá Češka. Její tvář je taková zvláštní. Vypadá spíš na Maďarku. Pusť to z hlavy. Ve škole je to samá baba. Máš přeci na výběr.“
„Já vím. Zdá se, že jsem si snad i vybral. Na tom výletě s Čepelákem. Je to jedna holka z naší skupiny. Necháme už radši ženský. Moc jsi mne tedy neutěšil. Je to všechno ještě moc čerstvý. Jak Mája, tak i Káťa ze skupiny. Když Mája byla docela milá. A hloupá vůbec nebyla. Na průmce jí to docela šlo. Její matka je prý Němka. Máš ale asi pravdu, Mája vypadá spíš na Maďarku, nebo cikánku.“
„Když ty to s holkama bereš nějak moc rychle.”
„Jo, kamaráde, třeba mě po prvním semestru vylejou a ani si nic neužiju. To víš, že jo. Ale nemluv o tom s klukama. Je to jen mezi námi. A je to skutečně až moc čerstvý.”
Vyšli z kavárny a kolem velké synagogy zamířili třídou Prvního Máje nahoru k budově pedagogické fakulty. Listopadové odpoledne bylo studené a nevlídné. Narazili si hlouběji do čela své zbrusu nové tyroláky a zrychlili krok.
Najednou Karel šťouchl do Vládi.
„Hele Čepelák, a přímo proti nám. Zdravíme, jo.“
„Co je to prosím tě, za dědka. Já ho vůbec neznám.“
„Já zase neznám třeba tvýho Rádla. To máš přeci jedno. Tohle je profesor Čepelák, nedávno mě vyhodil z klasáku.“
„Dobrý den, pane profesore,“ ozvali se oba hoši, když profesor došel až k nim.
„Dobrý den,“ odpověděl starý pán. „Na moment, hoši. Dlouho vás nezdržím,“ a přidržel si Karla za ruku.
„To je nějaká nová móda, tyhle tyroláky? Ve škole je má skoro každý student.“
„Vypadá to tak, pane profesore, jdeme s davem.“
„No jo, s davem. Máte pravdu. S davem je třeba jít. Dav je, jak Karle jistě víte jako historik, také i dějinotvorný prvek. A u nás je od jisté doby i módní záležitostí. Ale pokud máte na hlavě klobouk, a je úplně jedno, jestli je to tyrolák, nebo klasický klobouk, je společensky žádoucí ho při pozdravu smeknout. Já vám to nezazlívám, hoši, neboť pravidla společenského chování od Gutha-Jarkovského pravděpodobně neznáte. Nicméně, rád vás to v krátkosti naučím. Půjčte mi na chvíli váš klobouk, Karle. Ale vašeho přítele neznám.“
„To je Vláďa, pane profesore. Nemůžete ho znát. Dělá něco jinýho. Já jdu na seminář z biologie a Vláďa na matiku.”
„Tak to jo. Matematika je krásná věda, ale nějak na mne zanevřela. Přiznám se, že mi moc nešla.“
„Mně bohužel taky ne, pane profesore,“ reagoval Vláďa.
„Co se ale dá dělat,“ povzdechl si.
„Studovat, chlapče, studovat. Měl jste si vybrat historii. Jako tady Karel. To je ta správná věda. Ale abych vás oba dlouho nezdržoval. Dívejte se!“
Profesor ustoupil pár metrů zpět, když si před tím nasadil Karlův tyrolák na hlavu. Když byl metr před nimi, nadzvedl ležérně klobouk mírně nad hlavu a s malou úklonou k oběma hochům pravil:
„Dobrý den, pánové.“
„Tak takhle nějak to má vypadat,“ pokračoval profesor, když k nim zase přistoupil.
„Vezměte si svůj klobouk, Karle a teď si to zkuste vy.”
Karel s Vláďou se na sebe podívali. Nicméně, oba se vrátili o několik metrů zpět a celý pozdrav po profesoru opakovali.
„Ale takhle ne,“ skoro vykřikl profesor. „Vláďo, vy s tím kloboukem máváte, jako byste zdravil tribunu na Prvního máje. Lehce nadzvednout a mírnou úklonu. Ještě jednou.“
Podruhé už byl starý profesor spokojený.
„No vidíte, už vám to docela pěkně jde. Ale spěchejte, ať nezmeškáte začátek semináře. A ne abyste to na mě řekli, když přeci jen přijdete pozdě. Doktor Beránek by se na mě zlobil.“
„Není ten Čepelák nějakej divnej?“ zeptal se Vláďa Karla, když se blížili k budově fakulty.
„No, trochu jo,“ zasmál se Karel. „Je ale moc fajn. Když jsme byli na výletě po kraji, tak pořád povídal a povídal. Nevěřil bys, jak má celou historii kraje zmáknutou.“
„Asi proto je taky profesorem, ne?“ uzavřel diskusi Vláďa.
Do semináře zbývalo ještě čtvrt hodiny. Karel se posadil k piánu, využívanému skupinou hudebky a začal vyťukávat pár úvodních taktů z Larga Dvořákovy Novosvětské. Už se v tom zdokonalil natolik, že ani nedělal ve svém přednesu chyby. Docela dobře se to naučil v Zámečku. Jeho produkce vzbudila pozornost jak Honzy Oulického, tak i několika děvčat ze skupiny.
„Nevěděl jsem, že taky hraješ na piáno,“ řekl Honza. „Ale ta melodie je mi povědomá, co to je, prosím tě?“
„Houby hraju,“ zasmál se Karel. „Já jsem na sto procent hudební analfabet. Ale mám rád Dvořáka a tak jsem se tady naučil pár taktů z jeho Novosvětské. Largo je něco nádhernýho a uklidňujícího. Bohužel umím jen ten začátek. Žádnej virtuos ze mě určitě nebude.“
„Jak si přišel k Dvořákovi, prosím tě,“ zajímala se Věra.
„Docela jednoduše a logicky. Rád poslouchám vážnou hudbu. Ale žádnou moderní divočinu. Mám rád Dvořáka a taky barokní hudbu, Mozarta a Vivaldiho. Možná nejsem normální, ale je to tak. Mám doma pár desek, které občas poslouchám. Ale ten hlavní důvod je zřejmě fakt, že bydlím v jeho rodném domě v Nelahozevsi. Dole je Památník a nad ním bydlíme my. A občas jsou tam koncerty jeho hudby.“
„Karle, ty mě pořád překvapuješ. Je vidět, že se všichni ještě pořádně neznáme. Máš u mě jeden plusový bod.“ A Káťa přejela rukou klaviaturu piána.
„Pojďte si ale sednout. Doktor je tady.“
* * *