JE TO JEN KUS ŽIVOTA TĚŽKÉHO
Karel zaparkoval pod nelahozevským Šibeňákem v naději, že se mu podaří z té nevelké výšky zdokumentovat alespoň některé změny, kterými Ovčín jeho mládí časem prošel. Potřeboval pořídit jen pár fotografií do pokračování své vzpomínkové knihy.
Po více než padesáti letech je tu všechno pochopitelně úplně jiné. Na fotbalovém hřišti je sponzorská reklama, vjezd do údolí Ovčína zmizel a místo něj je jen rozlehlé, vysoké smetiště, porostlé břízami. Kdysi tudy jezdívaly žebřiňáky ze statku pod zámkem, tažené párem těžkých koní a vozily ženy na práci nahoru do polí. A jen o malý kousek dál, v pískovně, s Jiřím odpalovali parní rakety a skákali s okraje dolů do měkkého písku.
V potu tváře a s těžkým dechem přemlouvá své bypassy, aby ho strmou strání Šibeňáku pustily ještě kousek výš až ke spodní hranici původního, starého lesa. Prodírá se hustým borovým porostem, který na svazích kopce tehdy nebyl, aby zklamaný stanul konečně skoro nahoře, u paty stožáru vysokého napětí. Ten stožár tady sice už tenkrát byl, ale hustý porost mladých stromů, bránící lepšímu výhledu, nikoli. Ještě, že tu alespoň něco zůstalo.
Vůbec se nediví těm změnám. Jen je mu trochu líto, že už nikdy odsud neuvidí staré obrazy svého mládí. Přece jen se těšil na malou vzpomínku. Jenže svět se za uplynulých padesát let někam posunul. Nejen tato jeho víska. Zůstalo mu jen pár starých černobílých fotografií mizerné kvality, které pořídil ještě obyčejným bakelitovým Pionýrem.
Dobře si vzpomíná, jak se tehdy optimisticky zpívalo „vpřed směle soudruzi spějme“. Že k těm chimérickým zítřkům nikdy nedošli, bude asi tím, že nikdo nevěděl, kde vlastně jsou a jak by měly vypadat. Byla to jen prázdná slova a prázdná hesla.
Možná to jednou s těmi dnešními hesly dopadne stejně jako s tím tehdejším, pomyslel si Karel. Za čas se zjistí, že i toto byla jen prázdná slova bez obsahové náplně. Změna je zkrátka život. Pod nějakým praporem je třeba jít. Jen škoda, že jsou jen dvě strany. Ta levá a ta pravá. Jemu by se docela líbilo někde uprostřed toho. Ale to mne asi za krátký čas vůbec zajímat nebude, věk se až příliš nachýlil, řekl si a vykročil o kousek dál svahem.
Při pohledu na tuto část své vsi zhruba po padesáti, šedesáti letech si však s nostalgií v duši uvědomil, že obydlená kulturní krajina se ne vždy vyvíjí k tomu lepšímu stavu. Málo co je tady stejné, jako tenkrát, když si zde ještě jako děti hráli. Tady se skutečně bojovalo. Ale s přírodou. A tak si, při pohledu na tu spoušť pod sebou, položil otázku. Je vždy ten civilizační pokrok naším přítelem? Otázka přímo hamletovská. Důležité je, kdo se vlastně shora dolů dívá. Teď se dívá on a bude vždy a zatvrzele obhajovat svůj dětský svět.
Není co fotit. Fotoaparát, který byl připraven zvěčnit místa, kde kdysi dávno s přítelem Jiřím chodívali a tajně kouřili mentolky, putoval zpátky do brašny a Karel se vydal hledat vhodnější místo pro dokumentaci mládí.
Ještě se chvíli prodírá zarostlou strání, aby posléze své hledání docela vzdal. Stačilo jen pár let a původní, romantické údolí s rozlehlým ovčínem, budovou hájovny a velkou třešňovkou, zmizelo pod nánosem obrovské masy popílku, hnaného sem potrubím přes Vltavu z kralupského Kaučuku. Uvědomuje si, že to bylo s hlediska rozvoje největší kralupské firmy potřeba, ale už navždy si ponechá svůj sobecký názor, že jemu a Jirkovi tím kralupský Kaučuk zkazil kus mládí. Byl to přeci Ovčín jeho a Jirky. Od té doby nemá Kaučuk rád.
Zkouší si alespoň vybavit ty chvíle před skoro šedesáti lety. Po stráni směrem k Bažantnici běhají ovce, ovčák leží kdesi ve stínu pod lesem, vedle něj běhá veliký, chundelatý pes a dole, kousek od budovy ovčína, leží nedostatečně oděná jeho krásná, mladá žena a vystavuje své, skoro odhalené vnady slunečním paprskům. Když se oba dostatečně pokochali, tím pro puberťáky lákavým studiem ženské anatomie, schováni za boudou hlídače třešňovky, vyráží na zahradu za hájovnou, kde hajný pěstoval vynikající okurky a kedlubny.
V tomto případě Karlova, již trochu selhávající paměť stále slouží a i teď, po těch šedesáti letech cítí v prsou cosi jako náznak nostalgického pohnutí. Leč zcela přirozený běh času na jeho pohnutí zvysoka kašle a předkládá před něj zcela nové pohledy. A podzimní vítr, nahoře na Šibeňáku docela svižně vanoucí, odnáší rychle někam až za řeku jeho, až sebemrskačskou nostalgii. V hloubi duše zklamaný, prchá z této, jemu bohužel už cizí krajiny, zpět do civilizace.
Prodírá se zpátky hustým, borovým porostem na svazích Šibeňáku. Na chvíli se zastavil před nevelkým průhledem mezi stromy. Kradmý pohled vrhá na skoro opuštěný areál Védepky, na fotbalové hřiště vedle trati, na kouřící komíny Kaučuku v dáli a na domek u trati, ve kterém každou neděli s Jiřím, jeho otčímem a bratrancem Vaškem hráli desetníkový mariáš. A v dáli za tím domkem a za železniční tratí vidí řeku. Ještě, že Vltava je pořád stejná, pomyslel si. Alespoň odtud, s výše kopce. Majestátně si teče k severu, aby se pod mělnickým zámkem spojila s vodami Labe a zamířila do světa. A všechny dějinné zvraty, události dobré i ty špatné, ten přirozený i nepřirozený běh času, nic z toho se jí netýká. Alespoň ne tak, jako lidí. Ne tak jako jednoho starého blázna, který na zmizelém Ovčíně chtěl hledat svůj včerejší den. Vše odnesly vody Vltavy a Labe někam daleko až do moře.
Sestupuje konečně dolů k silnici a reálný svět současnosti, který na chvíli opustil, se opět v plné síle vrací. Ten mírně idealizovaný, imaginární svět dávno ztraceného času, zůstává někde tam nahoře, na jeho symbolické Golgotě, pod starým stožárem vysokého napětí, kde složil svůj pracně vynesený kříž.
* * *
Zklamán realitou současnosti, zastavil se Karel ještě v Marině, aby přišel na jiné myšlenky a trochu si vylepšil náladu.
Marina je pro něj stále takovým poutním místem. Minulost se mu zde organicky prolíná s přítomností a obojí v něm pokaždé navozuje příjemnou náladu. A tak tam opět zajel, aby se potěšil pohledem na reálie, které se ani za uplynulých padesát let nezměnily, a které mu těžko mohou někdy zevšednět.
Na malém parkovišti uvnitř areálu vidí pár aut a na terase nad řekou několik tváří, které mu bohužel nic neříkají. Přišlo mu až líto, že tady nikdy nezastihl někoho známého. Někoho, s kým by si mohl popovídat a trochu zavzpomínat. Pobaveně si vzpomněl na spolužáka Františka, který provozuje jen malý kousek nad Památníkem restauraci. Když se u něho před časem zastavil na kafe a kus řeči, zjistil, že ten nadšený z Mariny rozhodně není. Stala se pro něj nežádoucí konkurencí. Když se ho neprozřetelně zeptal, jestli už také Marinu navštívil, František ze sebe vychrlil záplavu slov, která se ve slušných textech obvykle vytečkovávají.
Teď však Karel relaxuje u láhve Birellu a pozoruje tváře nemnoha lidí, kteří sedí spolu s ním na terase nad řekou. Určitě se zde cítí stejně pěkně jako já, pomyslel si. I když to nejsou pamětníci. Já však pamětník jsem. Snad mi osud dopřeje ještě nějaký čas dívat se na řeku, po které odplula naše mladá léta.
Střídavě vnímá pomalu tekoucí řeku a útlou knihu drobných próz „Jedenáctý bílý kůň,“ svého oblíbeného Jana Skácela, kterou si vzal s sebou. Tyto drobné prózy, kurzivky, jak jim Skácel říkal, byly pro něj vždycky velice inspirativní. Tato kniha stála kdysi dávno i za jeho drobnými glosami a prózami, které psával ještě coby student plzeňské fakulty na malesické koleji. Čte tuto Skácelovu knihu už po několikáté a stále je pro něj tvůrčím vzorem. Když ji četl poprvé, zaujala ho neobyčejně jedna myšlenka v kurzivce, nazvané „U brady Prorokovy.“
„Naše mládí bývalo poetické, plné kravinců, trav, žebřiňáků a lokálek.“
Tento Skácelův metaforický a výstižný obraz dětství se mu vybavuje vždy, kdykoli se místům svého mládí přiblíží. Člověk pokročilého věku o tom všem určitě více přemýšlí, než dítě, procházející bezstarostně životem a beroucí okolnosti své existence úplně samozřejmě.
Při pohledu na kulisy svého dávného mládí si však Karel až se smutkem v duši připomněl, že on má vlastně za sebou už skoro celý život. A že ho žádná pomyslná světlá budoucnost nezajímá. Už se jí nedočká. Taky proč. Chtěl by jen malou chvíli prožít zas tak, jako dříve. Zas běhat s kamarádem po starém Ovčíně, potají kouřit mentolky a šmírovat ovčákovu ženu, jíst maminčinu skvělou roštěnou a ve staré hospodě U Janáče se frajeřit u sklenice dobrého kralupského Vltavanu. Kde je mu dnes konec!
Nebyl si však jist, jestli tyto bláznivé myšlenky, které ho v místech jeho mládí až příliš často přepadávají, nejsou u něj už jen náznakem počínající, plíživé demence.
Chtěl ještě navštívit Janu, průvodkyni Dvořákova památníku, ale ten je zavřený. Alespoň se na chvíli prošel po vsi, aby si oživil některé pohledy. Nikde nikdo. Jakoby se tady zastavil čas. Vinopalna, stará obecní škola a řada rodinných domků v ulici, vedoucí ke hřbitovu. Vše je tu stejné, jako před lety. Alespoň se mu tak zdá. Těžko si však všechny podrobnosti ve své staré hlavě vybavuje.
Ještě nakoukl na zámecké nádvoří a vrátil se na náves. Tady se posadil na zahrádku vinárny V Podzámčí, která zabrala prostor bývalého kina a pustil ve své paměti opět už trochu rozostřený film svých nelahozevských a kralupských školních let. Je si vědom toho, že je to v jeho věku už čirý masochizmus, ale nemůže si pomoci.
Pokaždé, když prochází světem svého mládí, nutně ho napadá, co pro něj vlastně znamená to mnohoznačné slovo domov. A je úplně jedno, jestli prochází touto, již hodně pozměněnou vesnicí, nebo sedí se spolužákem Karlem ve výletní restauraci na kralupském Hostibejku vysoko nad městem.
Slovo domov je pro něj abstraktním pojmem, který dostává u každého člověka různou konkrétní podobu. Jako dítě o tom nemusel moc přemýšlet. Domov byl pro něj vždy tam, kde byla jeho rodina. A tak obzor jeho dětského domova byl omezen budovou Dvořákova památníku, velkým lobkovickým zámkem na kopci nad železniční tratí, gotickým kostelíkem sv. Ondřeje před domem, širokým tokem Vltavy, mířícímu k veltruskému jezu a malebnými prostory Ovčína, navždy už spojenými se zesnulým přítelem Jiřím.
Ale člověk vyrůstá a jeho domov mění svou tvář. Jak člověk stárne, tak vědomí jeho domova dostává čím dál tím víc svůj abstraktní význam. Už se nedívá příliš dopředu u vědomí toho, že jeho pohled vpřed logicky nemůže být příliš optimistický, ale začíná se ohlížet zpátky za dobou, kdy o smyslu slova domov nemusel příliš přemýšlet a kdy měl vše teprve před sebou. Jeho životní hodnoty se pod vlivem prožitého života přeci jen trochu změnily.
* * *
Když přijel domů z Nelahozevsi, sedl si k počítači a otevřel svůj rozepsaný román. Inspirace, která se ho dlouhý čas pevně držela, si vybrala v této chvíli zřejmě náhradní volno a on bezmyšlenkovitě civí do obrazovky a není schopen napsat jediné slovo. Všechny možné myšlenky mu probíhají hlavou, bloudí pracovnou a ozvěnou mu buší do hlavy. Listuje stránkami svého románu a přemítá o tom, co by vlastně chtěl tímto příběhem vyjádřit. Pochopí vůbec potenciální čtenář tu nostalgii dávno minulého, kterou místy až příliš zdůrazňuje? Nevystupuje se stránek příběhu až příliš? Dokonce se přistihl při myšlence, jestli by neměl raději vše rychle smáznout, jít do nedaleké Stodoly na pivo a probrat tam s ostatními dědky spíš stav fotbalové ligy, nebo nadávat na režim.
Vstal od stolu, prošel se pracovnou a sáhl pro svůj oblíbený Portugal. Vzpomněl si přitom na nedávnou mailovou debatu s jedním svým literárním přítelem, která se týkala toho, jak neutopit čtenáře v přemíře argumentů, týkajících se pouze jediného děje. Z toho měl Karel strach. Dobře ví, že mívá k výrazové rozvláčnosti sklony. Hlavně má obavu z toho, aby se v té své, možná až příliš zdůrazňované minulosti, nakonec neutopil sám. Vždyť to nemusí být pro čtenáře tak zajímavé, jako pro něho, jako pamětníka.
Občas si píší s přítelem své názory a dokážou se u toho i pěkně pohádat. Při nedávné výměně názorů Karel argumentoval tím, že není novinář a nepíše přece fejeton do novin, ale psychologický román. Takto alespoň své, ještě syrové dílko charakterizoval. Jeho přítel mu odpověděl pouze pár slovy. Occamova břitva. Řezej!!
Karel si jen povzdechl. Jak by měl potlačit občasné záchvaty nostalgie, která ho při psaní přepadá a přitom jasně vyjádřit všechny myšlenky, které jeho hrdinu pronásledovaly a které formovaly i jeho další životní osudy. Vždyť ten příběh je i jeho vlastním příběhem.
Vždycky zastával názor, že tvůrčí svoboda je něco až posvátného. Teď si vůbec není jist tím, jaká míra této tvůrčí svobody je ještě pro čtenáře snesitelná. Kde je ona hranice? Uvědomoval si, že ta jeho, možná až příliš proklamovaná tvůrčí svoboda, musí mít někde svoje hranice. Jinak se to, co vlastně chce čtenáři sdělit, utopí v přemíře zbytečného slovního balastu. Příteli se to řekne! Occamova břitva. Řezej a řezej. Bude vůbec schopen rozeznat co ano a co ne? Nemá s touto literární formou příliš mnoho zkušeností. Něco jiného je psát povídky, kde je dějová linie jednoduchá a je zhuštěna pouze do několika stránek. Tuto formu u svého příběhu použít nemůže. Proč se vůbec pouštěl do dějů, starých pětapadesát let? Neměl by přeci jen jít raději do té hospody na pivo? Najednou začal pochybovat i sám o sobě a o své tvorbě. A tak raději zanechal psaní, nalil si další sklenici Portugalu a otevřel opět svůj starý, ohmataný deník, který je pro něj stále nenahraditelným inspiračním zdrojem.
Před očima mu znovu vyvstal zázračný svět jeho studentských představ a snů, oddělený více, než půlstoletím života. V mlhavém obraze tehdejších let se snaží vybavit si tváře přítele Jiřího i svých nemnohých životních lásek. Realita současného života mu pozvolna a nepozorovaně splývá se snem, který se postupně vynořuje z hloubi podvědomí. Nalistoval v deníku jednu poznámku, napsanou krátce po svém rozchodu s kralupskou Milenou:
„Člověk žije stále v očekávání něčeho krásného. Věří a doufá. Má naději. A já chci věřit. Chci, ale nějak mi to nejde. Chci lásku, ale kde vlastně je? Chci štěstí, ale marně ho hledám. A moje srdce věčně po něčem touží. Jak věčný Ahasver bloudím v pustinách své duše a hledám tam marně sebevědomí a ztracenou duševní rovnováhu.“
Člověk věčně po něčem touží. A je úplně jedno, jestli je mu devatenáct, nebo sedmdesát pět. Muž si uvědomil, že tenkrát byl trochu jiný, než jeho vrstevníci. Utápěl se v romantických představách a každý citový nezdar div že neobrečel. Ale to už přeci bylo. To už je pryč. Přesvědčuje teď sám sebe, že ten přecitlivělý, mírně sentimentální svět jeho deníku, dnes už není jeho světem. Cítil, že by tu přítelovu Occamovu břitvu měl nejdříve použít ve své hlavě a teprve potom při korekturách příběhu.
Dívá se do stránek deníku a znovu si vybavuje plzeňské podzimní dny a teplo Májiných rukou, hladících jeho tělo. Vidí ji, tak vzrušující ve své vyzývavé nahotě poblíž starého Chotkova altánku a cítí jemný samet jejího klína. Silueta Venuše Milóské, tyčící se proti hvězdnatému nebi. Před očima mu vyvstává i bledá tvář dívky se zvláštními červenozlatými vlasy, v jejíž náruči později hledal svůj ztracený klid.
Karel se nepřítomně dívá na stránky deníku. Mezi jeho, už zašlými řádky, mu postupně vyvstává vyznání člověka, hledajícího především sama sebe. V paměti se mu vybavují romanticky laděné básně, kterými kdysi jako mladý studentík utěšoval svou příliš dychtící duši a pošramocené sebevědomí. Mezi řádky deníku se mu zjevuje krátký příběh mládí, hledajícího své místo v životě.
Mája a lochotínský park, brýlatý a nesmělý student Karel, rusovlasá kráska Katka, to vše se teď před ním mixuje v pestrém kaleidoskopu. Co z toho je fikce a co je vlastně realitou?
Stoupl si k oknu a mezi paneláky se mu začala znovu vynořovat malesická zámecká zahrada s kostelem svatého Jiří a úvozovou cestou, vedoucí podél pole až nahoru do lesa. Sáhl znovu po sklence vína. Místo poklidného prostředí své pracovny, plné knih, fotografií a obrázků, vidí znovu, v mlze tabákového kouře kolejního pokoje, tváře svých starých přátel. Znovu se proto posadil ke klávesnici počítače, a s těžkým srdcem začal „řezat.“
Uvědomil si přitom, že ve svém příběhu možná trochu zapomíná, že v jeho životě hrálo velkou roli kromě dívek i několik velmi blízkých přátel. V mládí Jiří a později na fakultě zejména Vláďa s Petrem.
Když tehdy poznal tu mladičkou plzeňskou dívenku, přestal na nějaký čas myslet reálně. Neviděl její skoro dětský věk, neuvědomoval si vznikající problémy ve škole, ani možné problémy finanční. Emoce byly příliš silné a zcela ho tehdy ovládly. Vztah s Májou přinesl do jeho života doposud nepoznaný pocit štěstí. Dostal se do stavu, který jen těžko dokázal v tomto věku sám pragmaticky korigovat.
Velmi těžce tehdy nesl náhlý a zcela nečekaný rozchod s tím šestnáctiletým teenagerským snem. Nebyla v tom jen duševní závislost. Bylo to vše, co k takovému vztahu patří, včetně závislosti fyzické, erotické. Když se dnes, skoro na sklonku života, ohlédne zpátky, tak si uvědomuje, že později už nikdy takové vzepětí všech smyslů nezažil. Přestože měl ve svém životě ještě řadu dalších lásek.
V takové chvíli zmaru člověk právě pozná přátele, na které pro své milostné avantýry často zapomíná. Zcela pragmaticky a empaticky uvažující Vláďa vycítil tehdy jeho duševní zmatky a při občasných sedánkách ve Vídeňce ho pomalu vrátil zpět do reálného života. A Karel si přitom uvědomil, že přátelství může být i něco více, než láska. A že přítel nemusí být vždy zrcadlovým obrazem vlastního ega. Petr mu byl blízký a sympatický životním entuziazmem a optimizmem, ale Vláďa se svojí zvláštní, nekonfliktní a přátelskou povahou mu přirostl k srdci přeci jen víc. Dnes, po desítkách let od jejich prvního setkání, vzpomínají oba na tyto dávné, studentské časy s úsměvem a trochu i s nostalgií dávno minulého.
Karel s úlevou zavřel počítač a zadal na mobilu číslo Petry. S úsměvem si přitom vzpomněl, jak se vlastně před rokem spolu seznámili. Kavárnička v parku u Hvězdárny byla tehdy skoro plná. Posadil se ke stolku, kde bylo ještě místo a kde osamoceně seděla postarší žena asi v jeho věku. Po chvíli nezávazné společenské konverzace se žena rozpovídala. A Karel s údivem zjistil, jak se jejich současné osudy až neuvěřitelně podobají. Oba přišli v různém čase o své partnery a oba se potřebovali v nastalé životní situaci nějak ukotvit.
Karel jí tenkrát v rozhovoru krom jiného řekl:
„Ale, prosím vás, určitě máte fůru nějakých předností. Třeba intelektuální, nebo citové. Anebo dokonce sexuální. Stěžovat si, nemá cenu. Každý člověk je nějak zajímavý a třeba o tom ani neví. Chce to jen v sobě objevit a ve vhodné chvíli to uplatnit.“
Ani neví, jak to z něj tehdy vypadlo. Bylo to hodně troufalé. Ta žena ho však něčím přitahovala a proto se odvážil zajít až tak daleko. Toto byl počátek jejich známosti.
V Karlově mobilu se ozvala Petra.
„Moje milá, můžu přijít na chvíli na kafe? Padla na mě jakási nostalgie. Jenom na kafe, neboj. Ale musím pěšky, měl jsem víno.“
* * *
