Za svůj život jsem v Babiččině údolí byla několikrát. Poprvé jaké dítě školou povinné na školním výletě. Vzpomínám si, jak jsem tehdy žasla nad tím, jak se zhmotnily mé tehdejší představy získané četbou knížky Boženy Němcové Babička. Viděla jsem skutečný zámek, kde žila paní kněžna, i park, kde se procházela. Za pošťuchování spolužáků jsem obdivovala malou světničku na Starém bělidle vybavenou prastarým nábytkem. A také jsem poctivě naslouchala hučení splavu s nadějí, že zaslechnu Viktorčin zpěv. Moje další návštěva v době rozjásaného mládí měla zcela odlišný charakter.
Za pánského doprovodu jsem především obdivovala krásy zdejší téměř nedotčené přírody. Výlet do Babiččina údolí jsem samozřejmě absolvovala i se svými tehdy školou povinnými syny. Představovala jsem si, že jim alespoň trochu předám své vjemy a poznatky týkající se tohoto místa. Ale kluky mnohem víc zajímala čeřící se voda pod splavem, barevná céčka a jiné tretky u stánků.
V době, kdy nám děti vylétly z hnízda, jsme si také jedno nedělní odpoledně zajeli do Ratibořic s manželem na krátký výlet. Konečně jsem si v klidu vychutnala prohlídku Ratibořického zámku, procházku v zámeckém parku i kolem řeky Úpy, voňavou klobásku s pivem v Rudrově mlýně i poklidné lelkování u Viktorčina splavu.
Při své poslední návštěvě v polovině září jsem už nic nového nečekala. O to příjemněji jsem byla překvapená. Babiččino údolí v ten den jakoby ožilo. Jak? To můžete vidět na následujících fotografiích.
Tentokrát se mi zcela náhodou podařilo se dostat na mimořádnou prohlídku Ratibořického zámku v rámci Dnů evropského kuturního dědictví. Trvala dvě hodiny, v polovině se podávala káva a koláčky. Asi abychom to vydrželi. Průvodce byl fundovaný a dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí týkajících se zejména osob, které v zámku v různých obdobích pobývaly. Ale také to, že zámek není až na výjimky vybaven původním nábytkem. A bohužel nemá ani kuchyň a jiné zajímavé provozní místnosti. Ty byly při některé z přestaveb prostě zrušeny.
Paní kněžnu jsem potkala i s její schovankou Hortensií na procházce nedaleko zámku. Nezdráhaly se a nechaly se od mě vyfotografovat.
Staré bělidlo stálo spolehlivě na stejném místě – důstojné, starobylé, tak trochu romantické a s náznakem venkovské květinové zahrádky.
Také včelí úly jsou na stráni u Starého bělidla ještě vydržely. Bez včel.
Potok či spíše náhon roubený pečlivě udržovanými vrbičkami lemuje cestu ke Starému bělidlu.
Babička se od Starého bělidla zatoulala trochu dál a na stráni dětem rozdávala kousky čerstvého chleba se solí. Děti byly zvídavé a slušně vychované. Nabízený chléb neodmítaly.
Viktorčin splav najdete kousek za Starým bělidlem. Tento betonový samozřejmě není původní. Ale atmosféru vytváří dokonale.
Až tak dokonale, že přilákal dokonce čtyři Viktorky. Jednu hezčí než druhou.
A byli i takoví, co vychutnávali krásy tohoto údolí během cesty po vodě.
Cestou na zříceninu hradu Rýzmburk jsem objevila ocúnovou louku. Teda myslím si, že to byly ocúny, ale nejsem žádný botanik.
Altán u zříceniny hradu Rýzmburk nedaleko Žernova
Z altánu je krásná vyhlídka na okolní krajinu. Samozřejmě, když vám přeje počasí.
Mapa na stěně altánu – jednoduchá, výstižná, vypovídající.
Nechtělo se mi jít stejnou cestou zpátky, a tak jsem se vydala od zříceniny hradu Rýzmburk směrem na Žernov. Cestou mě upoutala hudba linoucí se z lesa. Neodolala jsem a šla za zvukem. Na čerstvě vykácené pasece ladily tři mladé ženy své hudební nástroje. Chystala se zde svatba v lese.
Cesta po naučné stezce Jakuba Míly nebyla až tak vyčerpávající, ale přesto jsem se po návratu do Babiččina údolí ráda občerstvila v Rudrově mlýně. A mlynář k mlýnu samozřejmě patří.
A co by bylo Babiččino údolí bez Sousoší babičky s dětmi a se psy? To jsem si přece musela vyfotit.
