Na setkání s Františkem jsem byla velmi zvědavá. Znala jsem pouze jeho virtuální podobu - tj.fotografii muže s přísným výrazem, na kterém si zřejmě dle svých občasných bonmotů zakládal, ale hlavně jako účastníka nesčetných diskusí o politice a životě kolem nás. Diskutoval vždy věcně, pomocí argumentů, kterých měl díky svým rozsáhlým encyklopedickým znalostem vždy velkou zásobu. Nikdy nikoho agresivně nenapadal. Jeho zbraní, nejen v diskusi, byl humor, a zvláště k ženám se choval gentlemansky. Pro svoji pevnost a určitou neústupnost v názorech mi připomínal strom s kořeny pevně vrostlými do země, který se pod náporem vichřice maličko ohne, ale vzápětí narovná a dál pevně stojí na místě.
Pozvání na schůzku v Praze zprostředkovala bývalá íčkařka, se kterou jsem se v té době přátelila. Velmi ráda jsem její pozvání přijala, zvláště, když jsem se dozvěděla, že přijede také František. A tak se stalo, že jednoho všedního dne jsme stály v hale Hlavního nádraží a vyhlížely Františka.
„To je on!“ Vykřikla jsem vteřinu před tím, než ho rozpoznala moje kolegyně.
A byl to opravdu ten strom, kterého jsem si představovala. Větve sice maličko pokroucené, ale i tak z něj vyzařovala určitá nezdolnost. Přestože se snažil zachovat nehybný výraz, podařilo se nám ho rozesmát, když jsme ho uvítaly chlebem a solí. Jeho rozesmáté fotografie v úvodu tohoto článku si proto velmi cením.
Prožili jsme příjemné odpoledne při procházce Prahou a následným posezením U Pinkasů.
František se rozpovídal a svým vtipným způsobem glosoval dění kolem, po chvíli si získal i další posluchače, kteří se zapojili do diskuse s ním, a zanedlouho bavil celou hospodu.
Když se před časem odmlčel, po návratu na portál i60 přiznal menší zdravotní indispozici. Tehdy jsem si říkala - František je silný, on to zvládne. Zvláště když po rekonvalescenci opět přiznal, že si našel přivýdělek na vrátnici.
Zpráva o jeho úmrtí na mne proto zapůsobila jako blesk z čistého nebe. Stromy přece neumírají.
Ale ano – stromy umírají vstoje.
Kniha s názvem „Alma matěra", kterou mi František tehdy věnoval, mi vždy připomene jeho podobu, kterou jsme znali – vtipného, přemýšlivého, noblesního člověka.
Ráda bych mu na jeho poslední cestě zamávala, ale myslím, že on by podobným melodramatickým gestům nebyl příliš nakloněn.
Tak alespoň posílám tuto píseň "starého Vody":
