Z Teplic jsme se vydali na výlet do Drážďan. Počítali jsme s tím, že to nemůže být nic dlouhého, protože doma čekal na naše průvodce, co jeli s námi, starý pes, který prý vydrží maximálně tři hodiny (teda než se vrátíme, jinak začne vyvádět, ne že mezitím pojde, to na vysvětlenou). Poté jsme se průvodcům svěřili, neboť naplánovali tentokrát prohlídku “dvorků umělců” (Kunsthof Passage) ve čtvrti Neustadt.
Dorazili jsme kolem poledne, auta jsme nechali u nádraží, a abychom si urychlili cestu, svezli jsme se tramvají. V Drážďanech jsem byla jako rodilá tepličanda samozřejmě už párkrát, kdysi jako holka před mnoha lety a před nedávnem jsme jen projížděli. A tak mne udivila proměna města málem v pěší zónu - doprava je totiž svedena pod zem. Přímo mne fascinoval neskutečný klid. Nevím, jestli pod zemí bylo i všech 650 tisíc obyvatel Drážďan v tu dobu, kdy jsme tam byli teď my, ale skoro nikde nikdo. Přijela sáhodlouhá tramvaj a my se nemuseli cpát tělo na tělo jako v Praze, ale v podstatě jsme ji měli málem celou jen sami pro sebe! No, řekněte, kde máte sami pro sebe celou dlouhatánskou tramvaj ??? Vystoupili jsme a vpadli přímo pod vodotrysky krásné fontány. Dál jsme pokračovali pěšky jako výzkumná výprava hledající dvorky umělců. Když jsme dorazili do čtvrti (samozřejmě bez map, zato jsme stáli každou chvíli na křižovatkách a mužští čučeli do “chytrejch” s GPS, aby našli požadovanou ulici), prohlíželi jsme si všechny ty krámky a kavárničky, kolem kterých jsme procházeli. Tam lidé byli, neboť byl čas oběda.
U stánku se zeleninou vystavenou venku mne zarazil pohled na banány - aspoň doufám, že to banány byly - ale naprosto ČERNÉ, jeden jako druhý a přitom vyrovnány jak vojáci v řadě, aby si zákazník vybral ! No tohle - jaké já mám mezery ve vzdělání! Jsou ty banány už shnilé, či je vzadu upekli v troubě, nebo je snad spálilo sluníčko přímo tady na ulici? Anebo to je nějaký zvláštní druh, který mi doposud unikal? Už už jsem se chystala vniknout dovnitř, neboť nesnesu, když něco nevím. Provedu důkladný výslech prodavače černých banánů...jenže mi to nebylo dovoleno, protože jsem byla mými průvodci od studia banánů násilně odtažena kvůli časovému limitu. A tak vám neřeknu o tom novém druhu banánů nic...
A pak jsme bloudili a bloudili, nakukovali do všech možných dveří a hledali kýžené dvorky. Začínaly mne bolet nohy a taky začínalo být v těch ulicích horko. A GPS umanutě nechtěla sdělit, kde se dvorky nacházejí. A pak už jsem nervově nevydržela a vletěla do prvního butiku. Odněkud z paty jsem vyškrábla svou pět let zanedbanou angličtinu a zeptala se, což já vidím vždycky jako nejpraktičtější a nejrychlejší řešení, než někde bloudit marně po cizím městě. Dneska je to výhoda - nemusíte už (v mém případě) blekotat špatnou němčinou, ale anglicky už mladí mluví téměř všude, i v Německu, kde to ještě před lety nešlo a bez němčiny jste se zkrátka tenkrát neobešli. A tak jsme se díky prodavačce v butiku dostali velice rychle na to správné místo. Tím požadovaným místem byla ulice Goerlitzer Strasse.
Dvorky byly půvabné, tiché, příjemné. V nich malé umělecké obchůdky, kavárničky zvoucí k posezení. Jinak nevzhledné staré domy skutečně velice zajímavě a hezky ozdobené. Já se děsila, co tam spatříme za pomalované zdi sprejery, ale byla jsem velice příjemně překvapena. Mám ráda krásu, ticho, vkus, zeleň, lad a klid - a to všechno tam bylo včetně té zeleně. Ve dvou dvorcích rostly dokonce jinany dvoulaločné alias ginkgo biloby -. zástupci jednoho z nejstarších stromů na naší planetě, a to už pěkně vysoké. A dokonce jsem viděla poprvé v životě i jejich plody! Dvorky měly i nádherné, vzletné názvy - přeloženo do češtiny se tam nalézal Dvůr prvků, Nádvoří mýtických tvorů, Nádvoří světla, Dvůr metamorfóz a Farma zvířat. Večer za tmy jsou dvory osvícené a o to působivější a krásnější.
S výsledkem naší expedice “za dvorky umělců” jsem byla spokojena.
Na zpáteční cestu jsme se vydali pěšky kolem Labe až na náměstí Neumarkt -“Náměstí ticha”, jak jsem ho přejmenovala. Nejstarší tržní náměstí s kostelem panny Marie - Frauenkirche, kostela zcela zničeného a znovu postaveného. Tam jsme padli na židle, vychutnávali atmosféru a žasli, jak ve velkoměstě může být takový klid. A aby ty chvíle byly ještě příjemnější, dali jsme si obří zmrzlinové poháry a kafe. Moje spokojenost nabyla takových rozměrů, že se mi nechtělo vůbec vstát a seděla bych tam asi doteď, kdyby mi nebylo líto čekajícího psa.
Příště ovšem beru režii opět do svých rukou, protože jsme nestihli velký park, novou synagogu - velice zajímavou stavbu kostky a mešitu s minaretem, kde bych si určitě dala k tomu výhledu něco dobrého na ochutnání atd. atd. Ale co chcete stihnout, když jsme na to teď měli jen pár hodin a doma zřejmě zoufale vyl psí stařík...mimochodem - teď si vybavuji, že během našeho maratonu přes město jsem nezahlédla venčení jednoho jediného psa ! Že by Němci nebyli takovými psími nadšenci jako my ? Anebo se jejich psi venčí večer disciplinovaně sami... :-))
P.S.: Asi budete mít správnou připomínku, proč vám předkládám fotku banánů místo více fotek příslušných dvorků - vězte, že jsem moc chtěla, ale fotky se mi, nevím proč, vkládaly převráceně a já je nebyla schopna otočit, takže jsem to nakonec vzdala.
