Cestou do ráje
Karel Červenka sedí s přítelkyní Petrou odpoledne v zahradní kavárně. Příjemné prostředí zahradní kavárny vylákalo dnes k jarnímu posezení mnoho lidí. Venkovní stolky jsou zcela obsazené. Karel příjemně vnímá teplé jarní slunce, které ho celého až milenecky objímá, a přemýšlí o tom, jaké je to fajn, že něco na tom našem světě funguje tak, jak fungovat má. Že po zimě přichází teplo, že po dešti a zamračené obloze konečně vychází slunce a že tato malá kavárna v bývalé klášterní zahradě po zimní pauze opět otevřela. A že dívka, která tu obsluhuje, obsluhovala tady již loni a dnes, zhruba po půl roce, se na něj při příchodu usmála a zeptala se – bude to preso, jako vždycky?
Taková kontinuita času potěší. Zima jako by vůbec neexistovala a krásný podzim plynule přešel do stejně krásného jara a obsluhující dívka se ptá - bude to jako vždycky? Ta její otázka ho vlastně posouvá do příjemné pozice štamgasta. To slovo štamgast, nemá v tomto případě ani trochu pejorativní nádech. Je to pozice vážená, neboť to znamená něco trvalého, něco co člověka určuje k nějakému místu.
A tak si sedl, příjemně naladěn a ponořil se do lenivého nicnedělání. Povídá si s Petrou, popíjí kávu a rozhlíží se po parku. Po malé chvíli mu to však nedalo a přeci jen začal s určitou nostalgií přemýšlet o tom, že kolem něj jsou samé cizí tváře a že takové posezení je dobré trávit občas ve větším kruhu přátel. Co nejpříjemněji si užít ještě ten čas, který mu zbývá. A že to může vést až k mnoha závažným úvahám, které se mu právě teď honí hlavou. Třeba o tom, kam nás vlastně čas směruje.
Kyvadlo času pracuje neúprosně a každým dnem nás posunuje o kousek dál, někoho k moudrosti, jiného k demenci, a všechny bez výjimky až k tomu nepříjemnému konci. To kyvadlo sice nic nezastaví, ale při posezení s přáteli ho člověk vnímá přeci jen o něco lépe.
Karel si přitom připomněl jednu pasáž z biblického Kazatele, kterou si ještě v malesické koleji zapsal do deníku. Starou kralickou bibli, kterou kdysi koupil v malém antikvariátu na plzeňském náměstí, do dneška uchovává ve své knihovně a rád si ji pročítá. Byť nevěřící, neustále musí obdivovat moudrost starověkých mudrců.
„Všeliká věc má jistý čas a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli. Jest čas rození i čas umírání, čas pláče i čas smíchu, čas smutku i čas proskakování, čas hledání a čas ztracení.“
Ano, vše má svůj čas. I život i smrt, i radost i bolest. Odpolední slunce a vedle sedící přítelkyně však Karla dnes svádí spíše k optimizmu než k nostalgii. I houf dětí, který pobíhá po trávnících kolem, je plný energie a smíchu a má právě teď onen čas proskakování. Tedy, spíše poskakování a hraní. Ani mu jejich křik nevadí. A milenci, co posedávají porůznu po parku, mají zase čas objímání a naděje a také čas milování. Přemýšlí, jaký čas má právě teď on. Je to čas naděje, čas hledání, nebo čas nesplněných přání?
Při pohledu na hrající si děti však v koutku duše přeci jen cítí smutek. A má pocit křivdy. Vždycky si přál mít vnoučka. Ale osud, který mu umožnil překonat doposud všechny životní trable, mu vnoučka prostě odepřel.
„Co ta tvoje kniha,“ přerušila jeho úvahy Petra. „Nepíšeš to už nějak dlouho?“
Karel se zasmál a naklonil se k ní.
„Děvče, nepíšu přeci sloupek do novin, ale román. A navíc, při mé nezkušenosti se psaním tak rozsáhlého příběhu to chvíli trvá, než si všechny ty dávné děje vybavím a dám jim nějakou formu. Právě teď jsem u toho, jak se moji mladí hrdinové, Karel s Májou, milují v noci v parku. Je to romantické a září jim u toho podzimní nebe plné hvězd. A dole pod nimi ve městě, svítí Škodovka a věnec světel městského centra. Představil jsem si při tom jejich milování nás dva. A byla to docela příjemná představa.“
„Můj milý, to je úplná červená knihovna.“ Petra se k němu naklonila a zašeptala mu:
„Moc mě neprovokuj. Půjdeme dnes ke mně, ne? Jsem docela zvědavá na ty tvoje představy,“
„To je dobrý nápad, Péťo, proč ne? Pokud budeš ovšem šetřit moje šediny.“
Petra se zasmála a stiskla mu ruku.
„Posledně jsi tak skromný nebyl. Co že máš dneska strach? Ale dáš mi ten svůj román někdy taky přečíst? Jsem na ty tvé studentské milence docela zvědavá.“
Karel se dívá kolem sebe. Sleduje maminky s dětmi i staré penzisty, kteří si přišli popovídat o svých nemocech, nebo jen o banalitách obyčejných, všedních dnů. Každý člověk má tu potřebu občas si popovídat s někým. Je zcela jedno s kým. S někým, kdo ho chce alespoň malou chvíli poslouchat, souhlasit s ním, nebo mu třeba i odporovat a uvědomit si, že pořád ještě existuje. Že pořád žije a má své starosti, vzpomínky a třeba ještě i své touhy.
Poté, co dopil kávu, sáhl po své obvyklé sklence červeného. Dívá se kolem a přemýšlí, jak asi bude vypadat támhle ta krásná dívka s malým dítětem na klíně, až bude v jeho věku. Bude krásnou, starou ženou, nebo jí problémy života promění výrazněji tvář.
Přemýšlí, jak asi dnes vypadá tehdy šestnáctiletá Mája, ležící pod noční hvězdnou oblohou, cudně zahalená jen stříbrným svitem měsíce a svými dlouhými, černými vlasy. Jak se změnil obraz té malé bohyně lásky, vítězně vztahující ruku ke svému milenci? Před očima mu vyvstal i lochotínský altánek a jejich nesmělé noční milování v barevné paletě spadaného podzimního listí. Obraz mládí, vyháněného z ráje snění.
Vždycky míval rád podzim. Léto pomalu umíralo a barevná melancholie podzimní krajiny sentimentálně padala do duše, plné očekávání věcí příštích. Začala škola, přicházely a odcházely lásky a taneční kavárny a oči dívek slibovaly mnohé. Většina priorit se však přeci jen časem mění. I všechna očekávání od života, která jsou dnes daleko skromnější, než bývala tehdy. A tak Karel vyměnil postupně podzim za teplejší klima. I když barevná melancholie podzimní krajiny se mu pořád líbí, závěr roku mu vždy nabízí spíše nepěkné a vlezlé srovnání s právě probíhajícím podzimem jeho života. I jaro měl pochopitelně rád. Ale všechno to pěkné, co ho v životě kdysi dávno potkávalo, se událo kupodivu většinou na podzim.
V jedné své glose, psané asi před padesáti lety, se pokusil svůj vztah k jaru blíže vysvětlit:
„Kolem chodí dívky, mají sukně nad kolena a v kapse kořen života žen-šen. Smějí se a povídají si a v jejich smíchu je cosi uklidňujícího a zároveň dráždivého.“
Ani dnes nemusí Karel na této myšlence nic měnit. Jen pohledy na smějící se mladé dívky v minisukních omezil, aby nebyl za pedofila.
Dopil sklenici vína, zaplatil a vyšel s Petrou ven z parku, doprovázeje své kroky pomalým staccatem hole. Čas a pokročilá artróza mu ji už dávno vtiskly do ruky.
Proč však paměť, proč však tu, někdy až bolestně živou paměť osud člověku ponechá, když už si tak bezohledně bere jeho léta, pomyslil si Karel, když s Petrou zamířili k autobusové zastávce.
Na zcela prázdné zastávce Karel přítelkyni objal a políbil.
„Tady můžu, ne? Tady se nikdo nekouká. Takové líbání je daleko lepší, než brát prášky na nervy. A dělá se mnou divy. Pokaždé mě vrátí o nějaký ten rok zpátky. Staří Římané říkali – Carpe diem – užívej dne. Tedy, říkal to spíš básník Horatius. A ještě dodal - nevěř moc budoucnosti. Užijme si tedy řádně dneška, moje milá. Co když příště už žádné tvé separé nebude.“
* * *
Putování do zázračné krajiny snů
Když Mája přicházela k Bartoloměji, začalo se už stmívat.
„Nepůjdeme si chvíli zatancovat, Májo?”
„Tak tohle mi dvakrát říkat nemusíš.”
„Dáme si lahvičku, pár tanečků a pak půjdeme na Lochotín, ne?” skoro prosebně se na ni zadíval.
„Máš pravdu, Karlí. U altánku bude klid. Tady je blbý se líbat. Ale nejdřív ten taneček, jo? Ten ti neodpustím.”
„Máme na vás štěstí. Pokaždé, když jsme tady, nás obsluhujete vy,” oslovil Karel starého číšníka.
„A to je dobře, nebo špatně?”
„To je určitě dobře. Je příjemné vidět známou tvář. Zvlášť, když je spojená s dobrým vínem a zábavou,” zasmál se Karel.
Mája byla ten večer mimořádně milá. Když se posadili, položila si hlavu na jeho rameno. Vzala si z krabičky cigaret, ležící na stole, jednu Karlovu Orientku, zapálila si a labužnicky vyfoukla kouř Karlovi přímo do tváře. Ten vycítil změnu v jejím chování. Až z toho trochu znervózněl. Najednou mu bylo z jejího chování horko. Natáhl se také pro jednu cigaretu a zapálil si.
„Nějak se mi po tom víně točí hlava, Karlí, půjdeme, ne?” řekla Mája, když dopili.
„To bude spíš tím tancováním. Zatím nebyl žádný ploužák. Samá divočina. Ale máš pravdu, půjdeme.”
Když vyšli ven na vzduch, Karel se podíval na bezmračnou oblohu.
„Škoda, že je tu tolik světla. Hvězdy nejsou moc vidět. Trochu je nad námi ale vidět Kasiopea, podívej,” a ukázal přímo nad sebe.
„Z Lochotína budou hvězdy vidět určitě líp.”
Mája zaklonila hlavu a snažila se nad sebou najít tu nejasnou skupinu hvězd. Karel neodolal a políbil ji na krk.
„Ty jsi ale prevít, takhle mě nachytat na hvězdičky!”
Karel se rozesmál. „Vždyť to bylo jen na krk. Před kostelem to přeci jinam nejde.”
„Pojď, prosím tě, ať se odsud dostaneme.” Mája se do něj zavěsila a oba vykročili směrem k tramvaji.
Lochotín se ponořil do tmy. Sporé světlo několika lamp nedokázalo proniknout do všech zákoutí parku, ani ke starému Chotkovu altánu, silně poznamenanému časem. I zářivé světlo měsíce pouze postříbřilo koruny stromů a jen obtížně pronikalo dolů k zemi. Noc ovládla celý park a svým pláštěm cudně zahalila dva milence, ležící v trávě pod mohutným kaštanem, jen malý kousek od altánu. Město dole pod svahem zářilo do noci a občas byl slyšet Prokop na svatém Bartoloměji, jak odbíjí čas. Pro Karla ale čas neplatil. V této nádherné, teplé podzimní noci nebylo kam spěchat. Teď si jen přál zažívat co nejdéle jedinečné kouzlo tohoto zvláštního okamžiku.
Celý park voněl spadaným listím, které jako barevná řeka obtékalo jejich těla. Karel cítil její vlasy, poletující v lehkém větříku a měl strach, aby to vše nebyla opět jen prchavá chvíle jeho snu. Pomalu ji svléká a hladí a propadá se do jiného světa.
Když se však nad ní sklonil, aby se s ní spojil, chytila ho za ramena a jemně ho od sebe odstrčila.
„Asi se budeš zlobit, Karlí, ale slib mi, že se budeme milovat jenom tak, bez toho, abys to dělal tak, no, normálně. Víš, já nemůžu, někdy ti to vysvětlím, ale teď ne, prosím tě. Jen se ke mně přitiskni. Nezlob se na mě. A radši se mě na nic neptej.”
Karel zavřel oči a chvíli zůstal ve strnulé poloze nad ní. Jen malou chvíli mu trvalo, než potlačil v sobě to obrovské zklamání. Poté otevřel oči, sklonil se k ní, políbil ji a přitiskl se k ní.
„Jak chceš, Májo. Budu tě mít stejně rád.”
„Taky to bude pěkný, Karlí, uvidíš. Jen si lehni a budeme se vzájemně hladit, jo? Oba. Jenom tamto ne, prosím tě,” a Karel uviděl v jejích očích slzy.
Mája leží v trávě a ani necítí počínající noční chlad. Dívá se na Karla, který leží vedle ní a pomalu ho hladí po nahém těle. Už se uklidnila, je spokojená a nic neříká. Teď není třeba slov. Leží a jejich noční milování v ní pomalu doznívá.
„Jsem strašně ráda, Karlí, že jsi takový. Byl jsi prostě úžasný, jak si reagoval. Moc mě to mrzí, ale já ti to někdy vysvětlím. Ale teď to na mně, prosím tě, nechtěj. Pro mne to bylo takhle taky moc příjemný. Ale musíme vstát. Je už moc hodin.”
Karel stále leží a dívá se, jak se Mája obléká, jak její tělo pomalu zahalují jednotlivé části oděvu a teprve potom vstává. Až s jakousi exhibicionistickou rozkoší se postavil zcela nahý, ruce zdvihl k noční obloze a dívá se ke hvězdám.
„Tam někde nahoře bylo stejně napsáno, že se to tuhle noc stane. A když ne tuto noc, tak možná tu příští, nebo přespříští. Jednou se to určitě stane. I tak jsem hrozně šťastný, Májo. Jo, a tohle jsem pro tebe napsal.”
„Jsi jako vlna stříbropěnná,
do níž se člověk vnoří rád,
jsi jako krása beze jména
a já chci snít a naslouchat.“
Ta se jen zasmála. „Vypadáš zajímavě a moc pěkně, takhle nahatej. Jak neslušná socha. A ta nahatá socha mi v noci v parku přednáší básničku. To je skutečně originální. To může napadnout jenom takovýho blázna, jako jsi ty. Máš z tý fabriky ale pěkně vypracovaný svaly. To se mi líbí. Ale radši se už oblíkni a neprovokuj mě, nebo se odtud nedostaneme do rána.”
Přesto neodolala, přistoupila k němu a sjela mu pomalu rukama až dolů do klína.
„Ale že se mi takhle zase někdy předvedeš? Že jo? Mně se to takhle moc líbilo. A řekneš mi zase nějakou básničku. Úplně si mě tím dostal.“
Když ale pocítila jeho okamžitou, opět vzrušenou reakci, rychle ho zase pustila a podívala se na něj se smíchem.
„Podívej Karlí, takhle se nikam nedostaneme. Už je moc hodin a já musím domů. Nemůžeš přeci pořád to, no, víš co. Máš moc energie.“ A Mája se odmlčela.
„Škoda, když mně se právě tohle s tebou moc líbí.“
„Ty si hroznej, Karlí. Konec. Oblíkni se, ty nestydo, a jdeme.”
„Pojď ještě ale na chvíli k amfiteátru. Mně se moc líbí ten noční pohled na město. A na světla, která dole tak září. Chci se tam ještě podívat,” zaprosil Karel.
Přitiskl Máju k tělu a oba vykročili směrem k přírodnímu kinu. Dlouhá ústřední alej, lemovaná vysokými stromy, byla nyní jasně osvícená září měsíce a hvězd. Nespěchají. Jdou zvolna tou měkkou, barevnou řekou spadaného listí, která se dnes valí někam daleko, až za hranice času.
* * *
