Střípky ze školních let
Foto: autorka

Střípky ze školních let

8. 9. 2019

Šla jsem od zápisu do mateřské školy. Bylo mi necelých pět let. Vedle maminky jsem radostně seskakovala ze schodů a pod vlivem pohádky Sůl nad zlato jsem řekla: „Maminko, já se sem těším jako sůl!“.

10. července roku 1960 mi bylo šest let a v září jsem měla jít do první třídy. O den později měla narozeniny moje maminka. Téhož dne, 11. 7. 1960, vyhlásil prezident Antonín Novotný Československou socialistickou republiku. (Proto si toto významné datum dobře pamatuji.)

Chodila jsem do první třídy. Bylo krátce před Vánoci, všechny děti jsme se převlékaly v šatně na hodinu tělocviku. Spolužák Jirka řekl: „Já se těším na Ježíška“. Ostatní se začali hlasitě smát: „Jé, on ještě věří na Ježíška!“ Přidala jsem se k nim a říkala si: „Tak on Ježíšek neexistuje?“.

Učitel matematiky v základní škole užíval při vyučování zvláštní metodu. Měl asi metr dlouhou dřevěnou tyč čtvercového průměru, které říkal urychlovač. V nepravidelných intervalech s ní žákům třískal o dřevěné lavice ve snaze přimět je k lepším výkonům. Jinak byl ale docela fajn.

Myslím, že to byl také on, kdo asi v šesté třídě dovlekl spolužačku, která přišla do školy namalovaná, k umývadlu a začal jí obličej přes její protesty mýt.

Třídního učitele, staršího pána, jsme měli na češtinu a nepovinnou němčinu. Měl jednu zvláštní výchovnou metodu. Museli jsme mu napsat, které předměty se od kdy do kdy doma učíme, a on nás chodil kontrolovat. Jednou jsem přišla domů z oběda od babičky, která bydlela o patro výš, asi o pět minut později a za dveřmi jsem našla lísteček se slovy: „Učila ses podle rozvrhu? Při kontrole nebyl nikdo doma“. Toto provinění pak mělo nepříjemnou dohru ještě ve škole. Ale dal mi dobré základy němčiny.

Uměla jsem dobře ruštinu. Proto jsem musela při politických výročích chodit na slavnostní schůze do různých závodů a recitovat básničku. V transliteraci uvádím její první a poslední sloku. Achmed Jerikejev: Narodu russkomu privet, i naša bratskaja ljubov. Dlja nas odin sijajet svet, v serdcach odna i ta že krov… I v celom svetě sily nět, čtob´ naš razrušiť obščij dom. Dorogoj slavy i pobed my vmestě s russkimi iďom!. Jako plaché dívce mi tato povinnost nepřinášela žádné potěšení.

Na gymnáziu nám na začátku sedmdesátých let paní profesorka, kterou jsme měli na dějepis, „odvyprávěla“ podle osnov učivo z moderních dějin a poté pravila: „A teď vám řeknu, jak to bylo doopravdy“. Již tehdy jsme dokázali její odvahu ocenit.

Se spolužačkou, s níž jsme seděly vedle sebe, jsme mívaly strach z písemek z fyziky. Abychom si připomněly, že jiní lidé jsou na tom hůř než my, o přestávce před očekávanou nepříjemností jsme si říkaly: „Desítky lidí umírají ve Vietnamu, stovky lidí umírají ve Vietnamu, tisíce lidí umírají ve Vietnamu…“. Tak, jak se krátila doba a rostl náš strach, jsme zvyšovaly počty lidí. Uvědomovaly jsme si, že to od nás není hezké, ale trochu nám to pomáhalo.

Při několika výletech do Německa jsme se snažily kamuflovat svoji nedostatečnou jazykovou vybavenost před rodilými mluvčími tím, že jsme na sebe mluvily zcela jinými jazyky. Jiná spolužačka, která chodila na španělštinu, nás naučila dvě krátké věty v tomto jazyce. Další jsme si vybraly z latiny. Nejčastěji jsme si říkaly: „Ciconia in ripas rivi ambulat et ranas captare laborat“, tedy: „Čáp chodí po břehu rybníka a snaží se chytit žáby“. Když jsme se po mnoha letech s Marcelou sešly a začaly spolu občas chodit do kavárny Adrie, chtěla jsem se jí několikrát zeptat, zda si na to pamatuje, ale pokaždé jsem zapomněla. Bohužel už se jí nezeptám…

Ve čtvrtém ročníku, v roce 1973, byli vybráni spolužáci na natáčení filmu Otakara Vávry Dny zrady. Po prvním dnu přišli do školy ostříhaní hodně na krátko. Celé natáčení si pak náramně užívali a měli z něj legraci.

Už nevím, jak se mi podařilo nevstoupit na gymnáziu do SSM  a bez členství v této organizaci být přijata na vysokou školu. Tam už jsem tomu ale neunikla. Naše skupinová učitelka nás čtyři nečleny prosila, ať do SSM vstoupíme, aby z toho neměla nepříjemnost. Čtyři roky studia dvou cizích jazyků na vysoké škole patří k nejhezčím obdobím mého života.

 

 

 

Hodnocení:
(5.1 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Parádní průřez dětstvím až ke studentským letům.
Věra Ježková
Moc děkuji vám dalším. Vybrala jsem vzpomínky vesměs příjemné až zábavné. Jinak bohužel převažují ty špatné. Tomu, s čím jsem se setkávala ve škole (kromě VŠ) na vlastní duši, se dnes říká šikana.
Jana Šenbergerová
Věrko, to bych nedala. Při své paměti bych vše tak popletla a zamotala, že bych se v tom sama nevyznala. Občas na srazech koukám, co všechno jsme ve škole zažívali. Kupodivu si pamatuji jména učitelek z první a druhé třídy, ale hlavně proto, že nebyly zrovna vlídné. Ve třetí třídě jsme měli pana učitele. Hrál na housle a docela nemilosrdně usměrňoval smyčcem ty, kteří zlobili, nebo se jim zrovna nedařilo. Další v pořadí už v mé paměti nejsou. A nejen v paměti ... :-)
Jan Zelenka
Je to moc pěkné vzpomínání Věrko. Já jsem to četl už včera, ale jak jsem roztěkaný, tak jsem nic nenapsal, ani nedal hvězdy. Já mám problém s krátkodobou pamětí, takže mé texty se hodně často vracejí daleko zpátky a pokouším se tyto své dávné dojmy vpravit do svých knih. To, co píšeš u tehdejších učitelích, to by dnes asi nebylo možné. Vzhledem k dnešnímu způsobu uvažování a pokřivenému výkladu lidských práv, by takový učitel asi brzy skončil někde ve fabrice. Těší mne, že bych ještě dnes asi zvládl i částečně ruštinu, pořád si čtu Lermontova v originále. Věrko, vrátila jsi mně zase o kus zpátky a byl to pohled příjemný. Díky.
Blanka Macháčková
Máme to všichni asi podobné. Jen já chuť vzdělávat se dostala až ve třiceti. Škoda, že to nepřišlo už v té první třídě. Krásný nápad.
Libor Farský
Věrko, mám radost !!!
Zdenka Jírová
Také mám řadu střípků ze školy, dokonce písemně, psali jsme si v 8. třídě "časopisů, kam jsme každý něco legračního , co se přihodilo při vyučování, napsal.
Věra Ježková
Děkuji vám. :-) Ivanko, o čem psát mít budu. Mám pár textů a reportáží z výstav v zásobě, nové nápady přicházejí. Střípky jsem zveřejnila před dvěma lety v Národní kronice SenSen. Připomněl mi je nedávno Libor svou OD.
Jitka Hašková
Zajímavé vzpomínky. Já si ze základní školy nepamatuji skoro nic.
Eva Mužíková
Hezká procházka od prvňačku až po vysokoškolačku. Věrko Ty ať píšeš o čemkoliv, ráda si přečtu.
Naděžda Špásová
Věrko, myslím, že je nás víc, kdo prožíval něco podobného. Já určitě, kromě té VŠ, občas si taky vzpomenu. :-)
Hana Nováková
Věro, pěkný článek ze školních lavic, dobré hlášky. Přenesla jsem se taky hodně let zpět a zavzpomínala na nějaké vtípky ze školy a že jich nebylo málo. Dostala mě Ježíšek a mytí zmalovaného obličeje, což se u mě ve třídě stalo v 8. ročníku. Díky za článek a vzpomínání
Zdenka Soukupová
Krásné střípky. Taky pár takových mám a při čtení článku mi tak nějak naskočily (a trochu mi zvlhly oči).
ivana kosťunová
No ty ses tedy rozjela- a hned od základky po vysokou školu- šetři témata, děvče, za chvíli nebudeš mít o čem psát. Moc pěkné :))
Anna Potůčková
Také mně článek vrátil do školních lavic - díky!
Marcela Broumová
Zasmála, zasnila a souzněla jsem s :"Tak on Ježíšek neexistuje?!
Zuzana Pivcová
Moc jsem si zavzpomínala a za "střípky" Ti děkuji, Sama jsem už psala o škole a spolužácích i kantorech v tematickém týdnu "Škola" před několika lety, bohužel si už nepamatuji názvy a v článcích na mém profilu opravdu není snadné se orientovat. :-D
Dana Puchalská
Věro, při čtení Tvého článku jsem si i já tak trošku zavzpomínala na školní roky. Děkuju Ti za něj.