Karel s Vláďou se večerním autobusem vrátili zpět do města. Jarda s Evou a Májou stáli před Bartolomějem a už zdálky na ně zahalekali, až se chodci pohoršeně otočili. Číšník v Krymu je vítal skoro jako staré známé.
„Tady prosím, u parketu máte volný stůl.”
„Konečně si se také ukázal,” objala Eva Vláďu.
„Musel jsem jet domů. Máma se ségrou jsou nemocné a potřebovaly s něčím pomoct. Hlavně máma je na tom blbě. Má něco s plícema. Budu jezdit domů asi dost často.”
„Co škola? Jak se vede?” zeptal se Jarda.
„Jsme na tom s Karlem asi stejně. Zápasíme se školou a ona zase s náma. Ale zatím to jde. Na hodnocení je ještě brzy.”
Karel políbil obě děvčata. Ale jeho oči byly upřené hlavně na Máju, která přišla v krátké sukénce a své dlouhé vlasy měla sčesané dozadu a sepnuté sponou.
„Moje malá víla,” zašeptal jí do ucha. „Těším se do parku.”
Mája se usmála a šťouchla ho do žeber.
„Nevím, jestli s tebou někam půjdu. Mám z tebe strach.”
Jejich tichou konverzaci přerušil číšník, který se objevil u stolu s lahví vína.
„Budete si přát asi Zlatý hrozen, ne?”
„Čtete myšlenky. Já si ho dám určitě. A děvčata asi taky, ne?” řekl Jarda.
„Jen to tu nechte. A hned můžete přinést další. Pro pět lidí je jedna láhev jak nic,” dodal Vláďa.
„Vláďa tady nemá žádnou holku?” zeptala se Mája Karla, když se vmísili do tančících párů na parketu.
„Pravděpodobně ne, asi bych o tom věděl. On je moc fajn, jen je trochu zvláštní. Až takový nekňuba. Nedovedu si ho s holkou vůbec představit.”
„Ale říká se, že tichá voda břehy mele, ne? Aby ses nespletl.”
„To víš, že bych mu to přál. Vždyť je to nejlepší chlap, kterýho jsem tu poznal. Kámoš.“
„Chtěla bych ti dát pusu. Můžu?”
„To je otázka. Třeba deset. Žádné překážky nejsou.”
Přestala na chvíli tancovat a políbila ho. Přitiskl si ji pevně k tělu a oba tak chvíli stáli bez hnutí v objetí, uprostřed tančících dvojic.
„Ještě jednu, třeba se mi to jen zdá,“ zašeptal jí do ucha.
„Podívej se na ty dva. Ani nás nevidí,“ naklonil se Jarda k Evě, když tančili kolem nich.
„Tak jim to přej. Ty si mi tady ještě pusu nedal,“ odpověděla mu trochu vyčítavě.
„To víš, že dám. A radši hned. S tím bych šetřit neměl.“
„Jak vlastně chcete jít domů, autobus vám už žádný nejede? A nemysli si, že budeš zase spát na nádraží,” zatahala Mája Karla při tanci za rukáv.
„Půjdeme pěšky. Nic jinýho nám nezbývá. Co kdybychom šli ale nejdřív všichni na Lochotín. I s Jardou a Evou. Ještě není tolik hodin. Alespoň na chvíli. Vláďa tam stejně ještě asi nebyl. A my tam můžeme jít randit třeba zítra, nebo v sobotu. A už sami.”
„To spíš v sobotu. Zítra mě máma nepustí, když mě pustila dneska. Ale zeptáme se Jardy, jestli tam půjdou dneska s námi.”
„Ty si stejně můj malej poklad. Už se těším na to, že budeme zase chvíli spolu sami.”
„Tiše Karlí, ty mluvíš pořád strašně nahlas.”
Karel ji políbil. „Už jsem tiše. Nezlob se, ale to je ještě zvyk z fabriky. Kousek od vrtaček se kompletovaly rámy a pneumatický kladiva dělaly strašnej rámus. Museli jsme na sebe všichni řvát, abysme se slyšeli. Ještě jsem si nezvyk mluvit normálně. Ale pozítří půjdeme na Lochotín, ne? ”
Mája se zasmála. „Ty si přeci cvok. Na co pořád myslíš? Až budeme sami, tak mi to řekneš, jo?”
„Už jsem ti jednou řekl, na co myslím. Určitě na všechno možný. Ale hlavně na to, že budeme zase spolu. Myslíš, že mám myslet ještě na něco jinýho?”
Mája ho dloubla do žeber. „Máš pořád nějak moc energie.”
„Nemysli si, že tu budeš jen tak sedět a nalejvat se,” chytla Mája za ruku Vláďu při příštím tanečním kole. „Pojď, jde se tancovat.”
„Jo, kamaráde, tý neunikneš, když jde o tanec, tak se nezná,” řekl Vláďovi se smíchem Jarda, který na chvíli osaměl, když Eva vytáhla na parket Karla.
„Nepůjdeme ještě na chvíli na procházku na Lochotín?” obrátil se na Jardu Karel, když se zase všichni usadili. Alespoň vyvětráme ze sebe to víno.”
„To můžeme, ale v tom případě tady musíme skončit dřív. Já jdu ráno do práce. Rád bych byl do půlnoci doma.”
„To je fajn. Jarda nás dvě pak doprovodí domů a kluci můžou jít z Lochotína rovnou na radčickou silnici. Ale ještě půjdeme naposled tancovat, ne?” uzavřela debatu Mája.
Bylo něco před jedenáctou hodinou, když zamířili na stanici tramvaje. Noční linka je zavezla jen malý kousek od starého lochotínského altánku.
Eva se zavěsila do Jardy a všichni se vydali směrem k přírodnímu kinu. Park byl v tuto hodinu již osamělý, jen několik opozdilců ještě v tento pozdní čas pospíchalo proti nim na noční tramvaj.
Přátelé se posadili na horní lavici amfiteátru a mlčky se dívali na město pod sebou. První přerušil mlčení Vláďa.
„Tak tohle se mi líbí. Je to jako náš Petřín. A co to tam dole napravo tak svítí?”
„To je Škodovka. Skutečný gigant. Fabrika se teď sice jmenuje Závody V. I. Lenina, ale nikdo jí neřekne jinak než Škodovka. Ono se už stejně mluví o tom, že se vrátíme brzy zase ke starému jménu Škoda. Všude ve světě je jméno Škoda pořád pojem.“
„Že by jméno Škoda táhlo víc než Lenin?“ poznamenal sarkasticky Vláďa.
Jarda se na chvíli odmlčel.
„Ale musím vám říct, že tak pozdě v noci jsem tu ještě nebyl. A na rozsvícenou fabriku je skutečně pěkný pohled,” dodal po chvíli.
Eva se přitiskla k Jardovi, Mája se schoulila Karlovi do náruče a všichni se mlčky dívali na město, které hluboko pod nimi zářilo tisíci světly.
* * *
Pedagogika, filozofie, psychologie. Jedna přednáška střídá druhou. A do toho semináře. Karel nemá ani čas myslet na večerní schůzku.
„Jedeš dneska domů?” zeptal se Vládi.
„Musím, víš přeci, jak je to s mámou. A co ty?”
„Já jedu až zítra ráno. Potřebuju nutně vyprat věci. Nemůžu chodit na rande jak prase. Přeci víš, že praní na koleji je docela problém. Máma mi doma stejně vynadá, že jsem nepřijel dřív. A taky bych už konečně rád viděl kámoše od nás ze vsi. Začátkem listopadu by měl jít na vojnu. V hospodě bude velké rozloučení se svobodou. Ale zpátky pojedeme spolu, ne?”
„Určitě. Jako vždycky. Kolem sedmý z hlavního. A ještě stihneme poslední autobus do Malesic.”
Když skončily přednášky, Vláďa s ostatními zamířili do pivovarské restaurace, nedaleko od nádraží. Karel, přesto, že domů jel až druhý den ráno, se nechal přemluvit na pivovarský guláš a šel s nimi.
„Nic nezmeškáš,“ řekl mu Vláďa. „Zpátky si sedneš na tramvaj a to večerní rande stihneš bez problému.
Posezení na upravených sudech v suterénní pivovarské pivnici bylo sice trochu tvrdé, ale vše vyvážil skvělý guláš, který byl odjakživa místní chloubou. Ani dlouho nečekali.
„Tak mám takovej dojem, že budu rád, když přežiju první semestr. Mně do toho bohužel vlezly ty dva roky fabriky. Nějak jsem si na učení odvykl,” postěžoval si u piva Karel.
„Kdopak u vás tak řádí?” zajímal se Vašek.
„Češtinářka. A taky pedagogika. Ale to znáš, to máme společný. A to jsem měl na gymplu z češtiny dvojku. Všechny diktáty máme zatím za pět. Tedy nejenom já. A starej Čepelák nás zavalil takovým počtem letopočtů, že mám v hlavě akorát guláš. Tedy, ne tak dobrej jako ten, co jsme teď snědli.”
„Myslíš, že Rádl a Zach jsou lepší?” zareagoval Petr. „Semináře z analýzy jsou učiněná tragédie. Nejsme na tom o nic líp. Jo, pánové, něco jsem ale objevil. Nějakej medik na Zámečku dělal dřív v projekci a za desetikorunu je ochotnej dělat rysy. Prej si s tím docela slušně vydělává. Co vy na to? Já tedy tu desítku klidně dám. Mám totiž k rysům silně odtažitej vztah.”
„To je slušná cena. Já se klidně přidám,”připojil se Vláďa.
„To já těch deset korun radši investuju ve Vídeňce, mně rysy nevadí,” vložil se do debaty Vašek. „Ale hoši, platíme a jdeme, je už čtvrt na tři a u pokladen bude jako vždycky fronta. A ve tři nám to jede.”
Karel se vracel tramvají zpět až k autobusu do Malesic. Všechny jeho myšlenky se točily kolem večerní schůzky.
* * *
Když Honza Selinger vystoupil v pátek pozdě odpoledne na ašském nádraží, čekala ho ještě dlouhá cesta přes polovinu města. Jen nerad se do Aše vracel. Nikdy se mu tady příliš nelíbilo. Jenže rodiče nechtěli o stěhování ani slyšet. Oba zde měli zaměstnání. Otec na poště a matka v textilce. Po odsunu Němců zde bylo volných bytů hodně. A v pomalu obnovovaných textilních provozech bylo i pro nově příchozí dost práce.
„Tak co škola, Honzíku,“ zeptala se paní Selingerová syna, jakmile se posadili spolu na gauč.
„Některý předměty jsou dobrý, ale matika a rysy, to mi moc nejde. Asi jsem si měl vybrat jinou aprobaci.“
„Teď už nemůžeš přejít, co?“
„Už je pozdě, musel bych si podat žádost, skončit a znovu se přihlásit příští rok do prvního ročníku.“
„Ale to by si ztratil zbytečně rok. Koukej vydržet.“
„Když ono to ani na koleji není ideální. Je nás šest na pokoji a to je pro učení docela blbý. Šest lidí je šest povah. A tak jsou občas i hádky.“
„Podívej, vybral sis to, tak tu školu nějak dodělej. Já tě věčně finančně podporovat nemůžu. Víš přeci, že jsem na všechno sama.“
„A co táta? Kde je vlastně teď?“
„Odešel z pošty a odstěhoval se za tou svojí. Co naděláš? Nějak to my dva spolu musíme vydržet.“
„Neboj, mami, uvidíš, že všechno dobře dopadne,“ objal Honza matku. „Budu se snažit.“
„No, jen aby.“
Postavil se k oknu a kouká na ruiny kostela Nejsvětější Trojice, který před pár lety vyhořel.
„Plzeň je náhodou moc pěkný město. Tam by se to jinak žilo než tady v Sudetech.“
„Podívej, nezačínej s tím zase. Já mám tady práci, to za prvé. A na stará kolena si už nebudu nikde jinde zvykat. A možná budeš ještě rád tady na měšťance učit, až doděláš školu.“
Odešel od okna a posadil se ke stolu.
„Nevíš, mami, co budou dělat s tím vyhořelým kostelem? Je tu akorát bordel. Město to mohlo alespoň nějak upravit. To, že by se obnovil, to asi nehrozí, co?“
„To si piš, že nehrozí. V týhle době? Zatím se o tom vůbec nemluví. Ale nezajdeš za Frantou? Nedávno jsem ho potkala a ptal se po tobě.“
„To víš, že zajdu. To mi ani nemusíš připomínat. Zastavíme se ještě pro Adama a skákneme k rozhledně na jedno.“
„No jo, ty jsi vlastně teď v Plzni přímo u zdroje, co? Jen koukej, abys to skromný stipendium spíš nepropil. Já ti toho moc dát nemůžu. Něco mám sice našetřeno, kdyby se něco stalo, ale moc toho není.“
„Ale mami, já zase tolik neutrácím. Občas si zajdeme do malesický hospůdky na pivo, ale zase ne tak často. To spíš jeden kluk z našeho pokoje takhle řádí. Dělal před tím ve fabrice a má na knížce docela slušnej balík. Zatím ale akorát vymetá hospody a kavárny, na přednášky nechodí a vrací se denně do Zámečku až pozdě v noci. Táhne to s nějakou plzeňskou buchtou a ta ho stojí asi fůru peněz. Jsem zvědav, co bude dělat, až mu peníze dojdou a poletí ze školy. Moc rádi se ale nemáme. Tahá s sebou bohužel pořád Vláďu, co je se mnou ve skupině. S ostatníma se ani moc nekamarádí. Je nějakej divnej. Moc tam nepasuje.“
„Podívej, Honzíku, ty se starej především sám o sebe a s takovejma flamendrama radši nikam nechoď. Chtěla bych, abys tu školu dodělal. Od nás, ani od táty nikdo vysokou neměl. Tak se snaž.“
„Budu, ale přiznám se, že mi to tam moc nesedí. Ani nevím proč. Radši bych byl tady s tebou doma. A práci na poště bych asi taky našel.“
„Hele, nesejčkuj a uč se. Nebo tě skutečně vyhoděj.“
„Když ono to není jednoduchý, mít málo peněz a jenom se učit a učit. A koukat, jak si druhý užívají.“
Paní Selingerová přitáhla syna k sobě a utřela si slzy z očí.
„Mně uděláš největší radost, když tu školu doděláš. A tomu flamendrovi to nezáviď. Teď běž radši za klukama. Alespoň přijdeš na jiný myšlenky.“
* * *