„Tak co Karibik, Karle,“ řekl muž, když se po návštěvě hřbitova usadil s kralupským spolužákem stejného jména v příjemném prostředí výletní restaurace na Hostibejku vysoko nad městem.
Gymnaziální spolužák, známý mořeplavec a dobrodruh a hyperaktivní důchodce. To vše se skrývá v jedné osobě člověka rozložité postavy, sedícího naproti Karlovi u piva a vyprávějícího o své poslední cestě.
„Ale dobrý, to víš, Karibik. Horko, teplý moře, krásný holky, zkrátka exotika. Jenomže jachtění je dnes čím dál tím dražší. Jen jsme tahali peníze. Dříve jsme všude zakotvili bez problémů, většinou zdarma. Teď to bylo hrozný. Zakotvíme v Maríně, přihlášení, celní odbavení, poplatky, a když odjíždíme na vedlejší ostrov, zase platíme. Pořád dokola.“
„Ale snad ti to zážitky za ty tři měsíce vynahradily, ne?“
„No, to určitě. Až na to vedro. Zpočátku bylo docela příjemně. Maximálně přes den třicet stupňů. Ale pak to přišlo. Do třicítky to snesu, ale čtyřicet už bylo na mě moc.“
„To si plul přes Atlantik na plachetnici?“ zeptal se Karel naivně.
„To ne, to bych sám už nezvládl. Letěl jsem na Martinik a tam na mě čekal kamarád, který pluje kolem světa. A pak jsme brouzdali po ostrovech. Byla to nádhera.“
A Karel mořeplavec vyprávěl a vyprávěl a druhý Karel poslouchal a tiše mu záviděl. Když se viděli naposled, slíbili si podarovat své knihy. Karel vyndal z kabely svoje čtyři zatím vydané knihy a ukazuje je příteli.
„V těchto třech knihách jsou naše cesty po světě za posledních dvacet let. No a ta čtvrtá, to je taková malá vzpomínka na mládí. Ta tě asi moc zajímat nebude. Ale co tahle?“ a strká mu pod nos svůj středomořský cestopis.
„No, to je ono,“ rozzářil se mořeplavec. „To si počtu. Středomoří znám spíš z lodi.“
Na oplátku Karlovi věnoval svou knihu Z Čech až na oceán.
„Je tam celý můj jachtařský život i moje plavba do Ameriky na Kolumbovy oslavy.“
Karel příteli toto karibské dobrodružství upřímně a nakonec i hlasitě záviděl. Záviděl mu vlastně všechny jeho cesty po světových oceánech a také jeho neobyčejnou fyzickou kondici a vitalitu, se kterou vyrážel každoročně na své dobrodružné oceánské výpravy. Mořeplavec Karel na oplátku zase záviděl příteli jeho cestu Předním východem. A také knihu, kterou o této cestě napsal. A tak si byli vlastně oba kvit.
Než dopili a vyšli ven, Karel se jen ze zvědavosti přítele mořeplavce, který se nikdy neoženil, zeptal:
„Tak co, Karle, co ještě děvčata?“
Ten se na něj udiveně podíval, dopil zbytek piva, utřel si pusu a pak s lehkým úsměvem odpověděl:
„To je ale blbá otázka. Už to není, co bejvalo. Dneska, kamaráde, můžu tak akorát milovat svou vlast. Ty snad ne?“
Oba se zasmáli.
„Jo, máš pravdu, léta se zastavit nedají.“
Vyšli ven na terasu. Příjemné podzimní dny již zbavily většinu okolních stromů listoví. Průhledem mezi poloobnaženými větvemi byla vidět dole pod kopcem Vltava. A o kousek dál po proudu se nad řekou vypínala mohutná budova nelahozevského lobkovického zámku.
Karel přemýšlí, proč se vlastně do tohoto nepěkného města, které nemá žádné náměstí, pořád vrací. Ale asi to bude tím, že v Lobečku, na druhé straně řeky, poprvé políbil svou malou tanečnici Milenu, že dole ve městě je funkcionalistická budova gymnázia, kde po tři léta vítězně bojoval se zarputilým třídním Čáňou, a že tady, na místní hřbitov, už pomalu odcházejí i jeho kamarádi.
A tak se sem budu určitě ještě nějaký čas vracet, přemítá při pohledu na řeku a na město pod sebou. Pokud mi ovšem osud dopřeje ještě pár let. A možná to bude proto, že jsem tady kdysi býval doma. A možná, že tady doma ještě docela malým kouskem jsem.
* * *
Když se vracel autem zpátky domů, už se pomalu stmívalo. Podvědomě sleduje silnici, ale jeho myšlenky opět zcela ovládá plzeňský studentský příběh. Dávno uplynulé děje znovu ožívají v jeho paměti a on se už moc těší domů, aby mohl do textu zapracovat pár vzpomínek, které se mu cestou vybavily.
Doma Karel otevřel počítač a opět se ponořil do událostí, vzdálených více než padesát let. Vzpomínky, fantazie, splněná i nesplněná přání, mladické erotické představy i zpočátku nesmělé milování v podkrovní mansardě malého domku vedle škodovácké zdi. Jaký řetěz asociací dokáže spustit pár jmen, uložených kdesi hluboko v podvědomí starého člověka. Ani ubíhající čas není schopen je beze zbytku vymazat.
Karel si uvědomuje, že tato jeho hra se slovy a ubíhajícím časem je ale během na delší trať. V jeho myšlenkách vše splývá dohromady v jeden pestrý životní kaleidoskop.
* * *
Je konec října a plzeňské počasí je na tento roční čas nezvykle teplé. Číšník ve Vídeňce přináší do kouta ke kamnům vychlazenou dvanáctku a Vláďa vytahuje z kapsy zápalky, aby si s kamarády zahráli krabičky. Honza Selinger si se zalíbením prohlíží početnou sbírku cedulí ze všech možných plzeňských obchodů, jež visí na dveřích jejich kolejního pokoje. A Vašek Chasník vypráví o svém mládí, stráveném na jedné pražské železniční stanici. Budoucnost se před nimi zrcadlí v záři jasných barev. Jsou ochotni přísahat na ty krásné iluze, které může zastavit jen neúprosný běh času. A všichni čekají, že to, o čem ve svém mládí snívají, se možná jednou naplní. Kdo z nich by si připouštěl starosti, když se dívá na svět prizmatem svého věku. Bezstarostní poutníci bezcílné touhy. Realita se tady snoubí s ubíhajícím časem a všichni tím časem klopýtají po prašných cestách, plných překážek a bezbřehé víry.
* * *
Chochas v akci
Pro všechny studenty začal nový týden hekticky. Přednášky trvaly dlouho do odpoledne, k tomu ještě semináře, tedy zátěž, na kterou si ještě nestačili přivyknout. Jakoby fakulta chtěla hned zpočátku mezi nimi provést první vážnější selekci. Karlův organismus, navyklý na třísměnný provoz ve strojírenském provoze, si jen pomalu zvykal na pravidelné studium a obvyklý denní a noční rytmus.
Špatně usínal a to, co v noci ztrácel na spánku, často doháněl až na dopoledních přednáškách. Sám cítil, že to není ono. Ale úspěšně se vyvíjející vztah s Májou mu přeci jen dodával více klidu a pohody do učení. Hlavně byli všichni zaskočeni množstvím látky, která na ně útočila ze všech stran. Biologie, psychologie, pedagogika, marxismus, filozofie i vědecký komunismus. A k tomu jejich odborné předměty. Zejména zrádné diktáty z češtiny byly pro většinu Karlovy skupiny silně traumatickou záležitostí. Podcenil i náročnost své oblíbené historie. Na prvním dějepisném semináři dostal spolu s ostatními od profesora Čepeláka nacyklostylovaný dlouhý dokument s událostmi světových a českých dějin spolu s příslušnými letopočty.
„Tak vážení, tohle je vaše historická násobilka. Snažte se to co nejdříve dostat do hlavy, neboť to budu zpočátku každého semináře zkoušet. Je to minimální základ, který budete nezbytně potřebovat. Nu, a teď se už věnujme poslední přednášce, která se týkala Přemyslovců.“
Přemyslovci sice Karlovi takové problémy nedělali, ale ta spousta letopočtů ano. Jako ostatně i většině děvčat z jeho skupiny. Ale nejen tyto letopočty. To všechno se valilo na jeho hlavu jak lavina. Pokud mohl, utíkal ze zakouřeného kolejního pokoje do příjemného prostředí zámeckého parku, kde měl přeci jen větší klid k učení. Ale jen těžko to neustálé napětí snášel. Až příliš často se od stresu odreagovával v malé malesické hospůdce, nebo v plzeňské Vídeňce a nechával vše náhodě. Ale ze všeho nejraději se utíkal do vstřícné náruče své malé Máji.
Spolužití tolika lidí na jednom pokoji však nepřinášelo jen problémy. Přineslo i celou řadu situací, které byly protiváhou k množství učiva, které se na nebohé studenty, navyklé na snesitelný gymnaziální režim, najednou sneslo. Zejména Vláďa, Vašek Chasník a Honza Selinger byli přímo mistry ve vymýšlení nejrůznějších legrácek a recesistických akcí.
V pondělí pozdě odpoledne se Vláďa spolu s Vaškem a Honzou vrátili na kolej. Už zdálky bylo slyšet, jak si prozpěvují.
„Co tak zvesela?“ vítali je už ve dveřích Karel s Pavlem.
„Pánové, dneska se bude slavit,“ prohlásil Vašek poté, co hodil tašku na postel.
„Tady je pití,“ dodal Vláďa a vytáhl z tašky lahev rumu. „Všichni jste zváni.“
„Tak řekne už někdo konečně, co se to děje? Pokud vím, tak jste žádnou zkoušku neměli. Na ty je ještě brzy.“
„Pěkně jedno po druhém,“ řekl Honza Selinger. „Co je to OAS, to asi víte, že jo?“
„Organizace tajné armády, Francie, teroristi, jasně. Je toho plnej Ruďas. A co dál?“ upřesnil Karel.
„Ale určitě nevíte, co je to CHOCHAS.“
„Tak to se už dáme poddat,“ přidal se Pavel. „Povídej!“
„Chovanec, Chasník, Selinger. Vezměte jen ty začátky. A je to hned jasný. To je vymyšlený, co? Pánové, dovolujeme si vám tímto oznámit založení naší docela malé, leč velmi akční organizace Chochas. Tady jsou výsledky naší první akce.“
A Honza Selinger vytáhl z aktovky několik cedulí a rozložil je na posteli.
„Tedy, naše činnost je zatím skromná. Šlohli jsme ve městě zpočátku jen pár cedulí. Ale postupně se určitě zdokonalíme. Máme v plánu totiž získat ještě další cedule. Doufám, že nám v tom všichni pomůžete.“
Ostatní přistoupili k posteli a prohlíželi si cedule.
VSTUP ZAKÁZÁN
NEKRMTE NÁS, UBLIŽUJETE NÁM TÍM
KOUŘENÍ ZAKÁZÁNO
VSTUP POVOLEN JEN PRO ZAMĚSTNANCE.
„Pro začátek dobrý, ne? Tohle je jen ze zoologické zahrady. Mělo by se to trochu oslavit. Ale uděláme si z toho rumu grog, ne, bude alespoň víc pití.“
„Já vím o prodejně blízko divadla, kde je na stěně hned několik cedulí najednou. A na jednom špagátě. Náhodou jsem si toho všimnul. Mohli bychom to zkusit. Když někdo zabaví prodavačku, tak by to šlo možná sundat.“
Karel byl najednou ve svém živlu.
„Vidím, že tě to taky vzalo. Řekl sis o to. Ty si ukecanej, tak zabavíš prodavačku. O ostatní se už náš tým postará,“ a Honza Selinger přímo zazářil. „Začíná to pěkně.“
„Já se ale nejdřív postarám o horkou vodu. Připravte nějaký hrnky,“ ukončil Karel debatu o cedulích.
Když bylo nalito, Vláďa zvedl svůj hrnek.
„Ať žije Chochas!“
„A my všichni s ním,“ dodal Honza.
„Přeci tady nebudeme sedět jen tak a pít. Chce to nějaký vyprávění. Co takhle, pánové, kdyby nám každý řekl něco o své první lásce. Bude to zajímavý. A bylo by dobré přidat i trochu erotiky, něco se alespoň dozvíme,“ navrhnul Karel.
„To by šlo, ale když sis to vymyslel, tak začni. A já bych ještě přidal i tu druhou lásku. Už na to máme přeci léta, ne? Ať nám to chvíli vydrží.“
Než ale Karel stačil začít, ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vrazil malý Honza Tolar z vedlejšího pokoje.
„Lidi, ten rum je cejtit až k nám. Co se to tu vlastně děje?“
„Jestli chceš taky, tak si přines hrnek. Cenou za grog je povídání o prvních láskách. Tak si cestou připrav nějaký příběh.“
„Vy jste si vymysleli pěknou ptákovinu. Co když jsem žádnou první lásku ještě neměl?“
„Tak si vzpomeň na školku, nebo jesle a nezapomeň taky na tehdejší erotiku,“ zahlaholil se smíchem Vašek Chasník. „Třeba, jak jste si hráli na doktory. Nebo, jak jste seděli na nočníku.“
„Tak, už můžeš začít,“ pobídl Karla Vláďa, když se Honza Tolar vrátil.
„Když já nevím, kterou začít.“
„To si jich měl tolik?“
„No, tolik zase ne, ale každá z nich byla svým způsobem ta první.“
„Hele, moc nás nenapínej a začni tou úplně první.“
„U té první zase tolik erotiky nebylo, jen docela málo. Sousedovic Jiřince bylo asi pět a mně sedm a na patře naší stodoly jsme si hráli na doktory. Zajímavější byla ta druhá. Maruška. Ale ta byla bohužel ještě pod zákonem. Tý holce bylo totiž jen čtrnáct.“
„No ne, ty si na děti?“
„Jak jsem mohl vědět, že je jí jen čtrnáct, když vypadala na osmnáct. Nechybělo jí k tomu totiž vůbec nic. Jen hlavu měla ještě pitomou.“
„Je ti to odpuštěno. Já měl podobnou zkušenost, taky to bylo moc pěkný dítě. Otázkou bylo jen, kdo vlastně koho tehdy zkazil. Jestli ona mne, nebo já ji. My jsme se ale dostali zřejmě o něco dál, než Karel.“ přerušil ho Vašek.
„To já zase nabalil sousedku,“ přihlásil se čáslavský Pavel. „Ale ta byla daleko starší než já.“
„Hele, nechte Karla, ať konečně mluví. Takhle se nikam nedostaneme,“ přerušil ho Vláďa.
„Takže, bylo, nebylo,“ začal Karel.
„Ty vole, žádný pohádky, my chceme slyšet něco hodně pikantního,“ skočil mu do řeči Honza. „A hlavně pravdu.“
„Tak chcete pravdu, nebo něco hodně pikantního? Nevím, jak to obojí dám dohromady. Ale nejdřív se napijeme, ne? Tak na všechny naše lásky a na sex,“ a Karel zvedl hrnek s grogem.
Ten večer byl nekonečně dlouhý. Jak se dalo očekávat, tak každý si svůj příběh trochu přibarvil. I Karel přidal do příběhu svých lásek trochu více sexu, než se ve skutečnosti stalo. A skončil kupodivu pravdivou a zcela čerstvou prázdninovou příhodou s jednou chmelařkou, která byla spolu s ostatními děvčaty z univerzity ubytovaná u nich ve vsi ve škole.
Lahev rumu byla během vyprávění velmi rychle prázdná. A tak všichni skončili ten večer v místní hospůdce pod zámečkem. Když se vraceli zpět, Vláďa se naklonil ke Karlovi a trochu závistivě se ho zeptal.
„Hele, s tou čtrnáctkou, to je pravda?“
„Pravdou je, že jí bylo skutečně čtrnáct a že to byla krásná holka. Ale taky ještě úplný jelito. Nic z toho pochopitelně nebylo.“
* * *