Jak jste strávila léto?
Léto v posledních letech trávím doma bez cestování a moc si to užívám. To letošní je krásné a příjemné. Horké dny se střídají s chladnějšími a deštivými, což mě maximálně vyhovuje a je vidět, že to vyhovuje i okolní přírodě. Sice si teď užíváme klidu domova, ale myslím, že až naše dcera o trochu povyroste, určitě přijde opět čas a chuť vyrazit na chvíli někam k moři.
Stýská se vám po životě lyžařské profesionálky a kolotoči světového poháru?
Vůbec ne. Naopak. Když dnes vidím na instagramových a facebookových účtech lyžařů, jak dřou, jsem šťastná, že to mám za sebou. Lyžování jsem se věnovala patnáct let velmi aktivně, nedělala jsem nic jiného. Tělo i hlava toho byly přesycené.
Kde máte vystavené medaile?
Medaile mám schované, ale na speciální držáky jsem si vystavila šest helem, které jsem nasbírala během své kariéry. Každá z nich má jiný design.
Vaše kariéra se zásadně změnila. Máte rok a půl starou dceru Emu a založila jste kliniku Vo2max Systém celostní terapie a sportu. Komu je určená?
Chtěla jsem propojit, co jsem se naučila – co se týče těla i psychiky. Zaměřujeme se na celostní přístup. Vypravit se k nám můžete na fyzioterapii, podiatrii nebo diagnostiku běhu – to vychází ze západní části medicíny. Věříme ale i té východní – věnujeme se homeopatii, tradiční čínské medicíně či biorezonanci, kde máme dobré výsledky v případě chronických či psychosomatických obtíží. Mostem mezi obory je psychoterapie. Nikomu ale nic nevnucujeme. Pokud za námi někdo přijde, že ho bolí kolena, řešíme v rámci fyzioterapie pohybový aparát. Pokud fyzioterapeut zjistí, že je potřeba jít hlouběji, můžeme ho objednat k psychoterapeutovi. Dbáme na individuální přístup a týmovou práci terapeutů.
Jaká je v tom vaše role?
Zajišťuji, aby to fungovalo, skládám tým, řeším personální i organizační věci. Mám deset stálých zaměstnanců, externisty na funkční medicínu nebo psychoterapii. To je firma, které se člověk musí věnovat.
Sportujete hodně
Tělo bylo tak strašně unavené, že jsem spadla z vrcholové sportovkyně rovnou na gauč. Pak jsem otěhotněla a nic jsem nepřeháněla. Svým klientům říkám, že si člověk musí najít na sebe čas - stačí deset patnáct minut, ale sama na sobě vidím, jak je to těžké. Ale už se zase do toho dostávám – jezdím s kočárkem na bruslích, občas si jdu zaběhat nebo zacvičit, v zimě jsme byli lyžovat a na skialpech. Nemám v tom ale žádný systém, chybí mi pravidelnost.
Jaký je nyní váš vztah s otcem?
Všechny soudní procesy jsou uzavřené, nejsme v kontaktu, každý si jdeme svou vlastní cestou a myslím si, že je to tak v pořádku. Já jsem šťastná a to samé přeji svému otci. Kromě pár setkání u soudu nebo u mediátorů jsme spolu nemluvili dobrých osm let. A to se asi jen tak nezmění.
Trápí vás to?
Oběma rodičům jsem vděčná za to, že zde, na tomto světě, mohu být. Vztah s otcem byl velmi složitý, nejtěžší na něm bylo se osamostatnit, a tedy odejít. K odchodu jsem sbírala odvahu několik let. Za vše, co jsem prožila a zažila, jsem velmi vděčná, nic bych neměnila. Jen díky tomu všemu mohu být tak spokojená a šťastná jako právě jsem.
