Říkají: Co budu dělat? Budu úplně nepotřebný. Je to jasné, už jsem starý, k ničemu…
Vnímají muži a ženy odchod do penze odlišně? Nebo je to jen jeden z mýtů spojených se stárnutím? Každopádně jde o téma, které vzbuzuje vášně. Zkusme je nadhodit ve společnosti a budeme se divit. Každý má jiný názor, jinou zkušenost.
„Když jsem nastoupil do penze, první rok jsem prožil jako v mlze. Já ani nejezdil na chalupu, přitom jsem se těšil, že tam budu penzi trávit. Já jsem dlouho spal, pak jsem bloumal po bytě, zašel jsem nakoupit a čekal jsem, až žena přijde z práce. Vlastně se divím, že se mnou vydržela. Stal se zem mě unavený, mrzutý dědek. Až další roky začaly být lepší,“ říká jednasedmdesátiletý Pavel, bývalý projektant.
„Pořád jsem čekal, že bude volat někdo z práce, že mám přijít s něčím poradit, pomoct. Měl jsem pocit, že beze mě fabrika klekne, že jsem nepostradatelný. Což byla samozřejmě naprostá hloupost. Kolegové se se mnou pěkně rozloučili, párkrát mě pozvali, jestli s nimi nezajdu na pivo a pak to nějak vyšumělo. Vše běží beze mě a mnozí už ani nevědí, že jsem tam pracoval. Je to přirozené, jen já si to maloval jinak a první rok jsem se z toho pocitu, že o mě není zájem, málem zhroutil,“ říká devětašedesátiletý Ivan, který byl mistrem výroby ve středně velké továrně na součástky do automobilů.
Jenže stačí si povídat s partnerkami těchto dvou mužů a člověk se najednou dívá na odchod do penze úplně jinak.
Žena pana Pavla, Jana, říká: „Jak já mu záviděla, že už je v penzi, když jsem ještě musela chodit do práce. Naplánovala jsem si přesně, co chci udělat, až s prací skončím, a přesně tak to bylo. Překopala jsem celou zahradu, nechala jsem si tam postavit altánek, bylo to můj sen. Začala jsem malovat, přihlásila jsem se do kurzu a teď dělám pro radost sobě a příbuzným dokonce i olejomalby. V kurzu jsem poznala skvělé lidi, takže spolu občas vyrážíme malovat do přírody. No a mám dvě malé vnučky, ty mě potřebují, takže nevím, co dříve.“
Partnerka pana Ivana, Marta, říká: „Bylo mi úplně jedno, jestli si kolegyně beze mě v knihovně poradí. Jasně, že si poradily, vždyť já už ke konci všechnu tu moderní výpočetní techniku stejně nezvládala. Vůbec se s kolegyněmi z práce nestýkám, nestýská se mi. Mám své kamarádky, milé sousedky, dvě dcery, kterým se snažím pomoct, když potřebují něco udělat na zahradách nebo pohlídat děti. Taky jsem konečně našla čas na cestování. S kamarádkou jsme za dobu, co jsem v penzi, byly už třikrát u moře. Ivan nikam jezdit nechce, no tak, ať se pak nediví, že se nudí.“
Podle psychologů je podstatnější, než zda se jedná o muže či ženu, to, jak člověk žil v době před odchodem do penze. „Pokud člověk neměl zájmy, přátele, prostě jiné zázemí než to vázané na práci, pak bude pravděpodobně trpět, až jeho organismu dojde, že důchod není dovolená,“ uvedl psycholog Jan Svoboda. A dodal, že lidé, kteří říkají, že se těší na důchod, jsou zpravidla ti, kteří mají plán, co budou dělat, tedy těší se na životní změnu.
Lékaři se velmi často setkávají s tím, že lidé po odchodu do penze propadají časem beznaději, pocitu méněcennosti, zbytečnosti. Opět se toto týká častěji mužů, mnohdy těch, kteří měli v práci důležité postavení, dařilo se jim a práci měli postavenu na stejnou úroveň jako své soukromí, ba často na úroveň vyšší.
„Můj manžel celý život žil svou prací. Byl to ten typ, který tvrdil, že muž je od toho, aby zabezpečil rodinu. Ale jinak se o tu rodinu moc nestaral. Dával mi dost peněz, to ano, ale vše bylo na mně,“ vypráví pětašedesátiletá Ilona. „Když mu v práci dali najevo, že by měl jít do penze, urazil se. Myslel si, že je nepostradatelný, že si ho tam budou chovat věčně. Nebylo s ním k vydržení, protože neměl žádné zájmy, přátele. Až když začal chodit na univerzitu třetího věku, trochu se rozveselil. Nakonec ale dost pil alkohol a po pár letech v penzi zemřel. Myslím, že prostě život bez práce nezvládal, že na jeho zdravotní potíže měla velký vliv jeho psychika. A to pití pro něj bylo náhražkou pracovního vytížení,“ tvrdí.
Čím dál více se v poslední době mluví o nutnosti se na penzi připravovat. Nejen tím, že se člověk má snažit si něco naspořit a vyjasnit si, zda mu jeho způsob bydlení bude vyhovovat i v případě, že zestárne a bude mít zdravotní potíže. Příprava znamená i to, že si člověk představí, co bude dělat, když nebude chodit do práce. Co naplní jeho život. Jestliže si nic představit neumí, je to varovný signál.
Nezapomínejme ani na to, že mnohé ženy mají v penzi závažné finanční potíže, takže o nějakém užívání si času v důchodu u mnohých není řeč. „Před zákonem máme rovnost mužů a žen, ale české ženy mají kvůli tomu, že celý život vydělávaly méně než muži, zhruba o pětinu nižší penze,“ upozornila Jana Smiggels Kavková ze společnosti Česká ženská lobby. Faktem je, že nyní z deseti lidí v důchodovém věku, kteří žijí pod hranicí chudoby, je devět žen. Důvody jsou dobře známé: Nižší penze, fakt, že ovdověly a samy těžko táhnou náklady spojené s bydlením. Paradoxně, mnohdy jsou tyto ženy, které musí velmi přemýšlet, za co peníze vynaloží a co si mohou dovolit, žijí aktivněji, než někteří muži, kteří finančním nedostatkem netrpí. „Vždy si zjistím, jaké akce se dají navštívit zadarmo. Pro seniory se toho nyní pořádá hodně. Ráda se zajdu podívat na výstavu, do divadla, na výlety, a to vše se dá takzvaně vychytat tak, abych nic neplatila za vstupné nebo ho měla zvýhodněné. Ovšem můj soused, který má velmi slušnou penzi, nechodí nikam a jen kouká na televizi. Takže o penězích to není, je to o přístupu k životu,“ říká devětašedesátiletá Zora z Prahy.
Problém je i v tom, že mnoho lidí není ochotno o svém životě v penzi přemýšlet a přestavit si, co budou dělat, co bude dělat jejich partner, zda mají o životě v důchodě stejné nebo aspoň podobné představy. Protože příprava na penzi, natož její vnímání očima žen a očima mužů, to jsou témata, která lidi ve čtyřiceti nebo v padesáti moc nebaví. Zajímat je začnou, až se jich budou týkat a to často bývá pozdě.
