Manuály na životní úklid slaví úspěch
Ilustrační foto: pixabay.com

Manuály na životní úklid slaví úspěch

9. 9. 2019

Jednou z nejprodávanějších knih se stal manuál, jak postupně uklízet naše domovy tak, aby příbuzní po naší smrti měli co nejméně práce. Nechutné? Morbidní? Nebo naopak přirozené, praktické? Svět se veze na vlně, která doporučuje zbavovat se věcí, nezanechávat po sobě plné byty.

Velmi prodávané byly nedávno knížky japonské autorky Marie Kondo, která radila lidem, jak se zbavovat nepotřebných věcí. Přesněji, jak zjistit, co je nepotřebné. Jak si udělat pořádek ve svém okolí, ale především ve své mysli. Marie Kondo o této zdánlivě jasné věci dělala spoustu přednášek, napsala spoustu textů, stala se slavnou. Švédka Margareta Magnussonová nyní šla ještě dál. Napsala knihu, která také pojednává o správném způsobu třídění věcí a uklízení, ale zároveň se netají tím, že tento úklid má jasný cíl. A tím je příprava na smrt.

„Hlavním motivem je minimalizovat množství věcí, především nevýznamného harampádí, které po sobě zanecháte ostatním,“ uvádí autorka. Vysvětluje, že jde o to postupně odklízet věci, které člověka obklopují, tak aby, až bude starý a nemocný, nebyl zavalen předměty, které po něm zůstanou. Ta kniha se přímo jmenuje Vybrané umění švédského úklidu před smrtní aneb Jak osvobodit sebe a svou rodinu od celoživotního harampádí.

Autorka má samozřejmě řadu kritiků, ale i řadu příznivců. Mnoho lidí, kterým někdy zemřel někdo blízký, se totiž setkalo se situací, že po něm zůstala spousta věcí. A co s nimi?

„Naše tetička žila léta sama, my ji navštěvovali. Byla soběstačná, skvěle jí to myslelo, do devadesáti měla pěkný život,“ vypráví dvaapadesátiletá Monika. „Brali jsme jako samozřejmost, že její byt je plný harampádí. Měla tam zařízení, které si kupovala s manželem, když se v pětadvaceti brali. Měla tam spoustu věcí, které si přivezla z cest, ona ráda cestovala. Byly to různé tretky, ale také spousta knih, obrázků. Když zemřela, byli jsme zoufalí. Nevěděli jsme, co s těmi věcmi dělat. Byt jsme zdědili. Bylo nám vůči ní trapné vyhodit její věci, ke kterým měla vztah, jen tak do kontejneru. Zároveň jsme je nepotřebovali, byly staré, bezcenné. Nakonec jsem si nechala jen krabici, do které jsem uložila její fotografie, oblíbené hrníčky a nějaké její oblečení, které mi ji připomínalo. To rozhodování, co nechat, co vyhodit, bylo těžké a stresující. Pozvali jsme i různé známé, jestli si něco nechtějí vzít. Někdo si něco odnesl, ale v podstatě tam nic cenného nebo zajímavého neměla. Ale chápu, že pro ni vše mělo cenu velkou, citovou,“ vysvětluje Monika.

Mnozí lidé za život nashromáždí obrovské množství věcí. Oblečení, bot, nábytku, knih, sběratelských předmětů, suvenýrů z dovolených, nádobí, spotřebičů, ložního prádla, zkrátka věcí, které obklopují každého z nás. Málokdo je dokáže třídit, vyhazovat. Mnohem častější je říkat: To se ještě bude hodit.

Jenže se většinou ukazuje, že nikdo o ty věci nestojí. Pětasedmdesátiletá Gabriela například marně nabízí své vnučce povlečení. „Ona si zařizuje malý byt, tak jsem myslela, že by jí to pomohlo. To povlečení je jako nové, mám ho snad třicet let. Ona se mi vysmála, že nic takového nepotřebuje, že si koupí lepší za dvě stovky v akci. Jenže to moje je mnohem kvalitnější, dříve byly věci výrazně kvalitnější. Tak mi tam to povlečení leží ve skříni. Spousta podobných věcí mi tam leží,“ přiznává Gabriela.

Autorka bestselleru o životním úklidu tvrdí, že s tříděním věcí je nejvhodnější začít v padesáti letech. Ano, ona tvrdí, že v padesáti je dobré se připravovat na to, že tady jednou nebudeme a že třeba někdo bude muset vyklízet náš byt. Přímo tuto akci nazývá předsmrtný úklid a říká, že je třeba odhodit předsudky a nazývat věci pravými jmény. „Rodinné příslušníky to může zpočátku děsit, ale zvyknou si, pochopí a jednou vám budou vděčni. Mluvte o předsmrtném úklidu klidně nahlas nebo si ho provádějte v tichosti sami pro sebe, ale nejhorší je nechat po sobě hromady věcí, které nikdo nebude chtít,“ říká.

Její manuál je jasný. Podle ní je třeba si uvědomit, ke kterým věcem máme hezké vzpomínky. Když k některým vzpomínky nemáme žádné, pryč s nimi. Třeba na charitu nebo do kontejneru. Zastává princip třídění. Doporučuje založit si krabici na věci, ke kterým máme sentimentální vztah, a označit ji nápisem osobní. Mezi příbuznými se prý vždy najde někdo, kdo si ji nechá, protože k ní má také sentimentální vztah. Další krabice má mít nápis Na vyhození. Ta je pro zvědavé příbuzné a je jen na nich, zda ji vyhodí nebo si ji prohlédnou nebo si z ní něco vezmou. Nic moc dalšího by prý ale po člověk zůstávat nemělo. Jistě, když je něco cenné, je dobré v závěti ujasnit, komu to chceme odkázat. Ale těžko můžeme počítat s tím, že někomu z vnuků bude připadat cenná krabice plná silonových šátků, které se nosily na počátku šedesátých let nebo čtyři nefungující mixéry, které jsme celý život schovávali ve spíži.

Prý je dobré si představit, že náš byt či dům patří někomu jinému a my do něj přišli s úkolem ho vyklidit. Kdo si to představit dokáže, prý propadne panice a spousta věcí rovnou letí do kontejneru. Na druhé straně je jasné, že čím je člověk starší, tím více věcí se kolem něj nakupilo. Je to přirozené a stejně tak je přirozené, že se s mnohými nechce rozloučit.

Na ten kožich jsme v osmdesátých letech stáli obrovskou frontu a ještě jsme podplatili prodavačku, aby nám ho nakonec odložila, tak ho přece nevyhodím. Je to přece pořád kožich, i když už v něm vypadám jako stará medvědice a neměla jsem ho na sobě deset let. Tak takové věty zná většina žen. Stejně tak si řada mužů nedovede představit, že ze svých dílen a garáží vyhodí všechny ty krabičky plné matic, šroubů a nářadí. No to přece nevadí, že ta vrtačka nefunguje, ale já už s ní udělal práce, přece ji nevyhodím. A třeba se dá ještě nějak zprovoznit….

Margareta Magnussonová tvrdí, že kdo takto neuvažuje, je ve stáří, na sklonku života, spokojenější, vyrovnanější. Jinými slovy, pochopil, že je zbytečné, aby po něm zůstávaly hromady věcí, protože důležitější je, jak na něj lidé budou vzpomínat. Zda zůstal v jejich myslích a srdcích on sám, je podstatnější než to, jestli po něm zůstaly spousty předmětů.  Zdá se, že čím dál více lidé na toto téma přemýšlí, protože manuály na životní úklid se staly žádaným čtením.

Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Ptáček
Vážení, tak k tomuto článku jako názoru mám spoustu výhrad, ale to je na celý článek, snad se k němu někdy dostanu. Co je staré to je špatné...vyhodit?? Tak že nás autorka toho výzkumu navádí k tomu abychom zapomněli na svoji historii? Ale copato, už zase? Zapomeňme na roky 1945, 1948, 1968, nebo 1989? Každý starý člověk má spoustu předmětů ke kterým jej vážou vzpomínky, a pokud to mladí nevědí tak je to pro ně jeden příklad: Když se v plechové krabičce skrývá třeba jen šutr a je to kousek smolince co si děda dovezl z pětileté „služby“ u PTP z Příbrami, a tak podobně. Ale ano, vyhodit, a kdy budeme na řadě my pamětníci?
Zuzana Pivcová
Se mnou je to těžké, někdo mi kdysi řekl, že jsem si pracovištěm vlastně zvětšila svůj minibyt, protože jsem tam odstěhovala část věcí. Jenže na pracovišti jsem skončila a ta část věcí, byť z půlky hozelá v práci do kontejneru, zůstala v krabicích ve sklípku, kam mě jen tak nikdo nedostane.
Dana Puchalská
Ano, zbavit se věcí je těžké. Jak už tady píše Zdena, nejlepší způsob je přestěhovat se do menšího bytu. Ačkoliv znám paní, která má svůj minibyt tak přecpaný, že si tam není pomalu kam stoupnout, natož sednout.
Hana Práglová
Neumím se zbavovat věcí.Když jsem před časem měla vyprázdnit 2 domácnosti mých nejbližších,musela zapracovat dcera-rak.Šlo jí to tak od ruky,že jsem ji musela brzdit.Já holt mám ke všemu "citový vztah"...
Zdenka Jírová
Nejlepší a nejrychlejší prostředek, jak se zbavit věcí, je stěhovat se do menšího bytu. Zbytečnosti se vím tam prostě nevejdou.To se mi stalo před 12 lety a stále ještě se zbavuji věcí, pro které mám čím dál menší upotřebení. A nejen věcí, také je třeba probrat listiny, účty, a podobně. Třídění písemností si nechávám na dlouhé zimní večery. krabici si dám vedle křesla a při televizi třídím. Dříve jsem v zimě při televizi pletla. teď už nepletu, není potřeba a ani mé prsty už nejsou tak hbité jako dříve.
Danka Rotyková
Já jsem byla donucena začít s tříděním věcí na potřebné a nepotřebné před pár lety, kdy jsme se kvůli rekonstrukci celého bytu přestěhovali na 3 měsíce do polovičních prostor. Vše, na čem jsme nelpěli, jsme rozdali, jen minimum věcí šlo ke kontejneru. Knihy po mém sečtělém manželovi jsem věnovala ze 75% knihovně. Každý rok přibyde ale pár věcí, a tak by bylo dobré zase něco podniknout. Vidím to hlavně u oblečení. Jsou dny, kdy je na takovou akci i ta správná nálada, to je pro mne taky důležité. Přeji Vám všem hodně zdaru při úklidu, nemusíme to přece brát až tak morbidně, i mladí tohle musí řešit, jinak by se do svých satelitů ☺nevešli.
Marie Faldynová
Děkuji všem, kdo se přiznali k tomu, že vyhodit nic nedokážou! Je to i můj problém! Obdivuji kamarádku, která svou vesnickou chaloupku loni dokázala zbavit všeho, co nepoužívá. Já to pořád plánuju, pak vyhodím tři knížky a jedny tepláky a vynadám si, že je to málo.
Jarmila Komberec Jakubcová
Moje kamarádka pro přečtení článku začala v byt generální úklid a říká, že asi bude muset nechat na své harampádí kontejner. To asi přehnala - nemá zas tak velký byt, ale požádala mně, abych jí pomohla třídit nepotřebné. Je vidět, že článek mám svoje výsledky. Já jsem zatím v práci, kde mám pořádek, ale v neděli se pustím do úklidu. Pro ty, kteří se bojí, že okrádám svého zaměstnavatele tím, že si občas surfuji v pracovní době na PC sděluji, že okrádám jen sama sebe - jsem OSVČ ve vlastní kanceláři.
Věra Ježková
Ve svém malém bytě toho moc nahromadit nemůžu, nepotřebné věci průběžně vyhazuji či dávám na charitu. Nejvíc po mně zbyde knih a s těmi lze naložit docela dobře. Manuály na život jsem přestala číst asi před 30 lety.
Jana Hošková
Článek mi neřekl nic nového, co bych nevěděla/netušila - je dobrý. Ale víc mne pobavily všechny vaše příspěvky, zasmála jsem se, byť byly chvílemi "morbidní" ! :-))
Jarmila Komberec Jakubcová
Jeden z nejlepších článků co jsem zde četla. Také začínám s tříděním nepotřebných věcí. Vím ze zkušenosti jak jsem celý měsíc vyklízela věci po manželovi, který byl neskutečný "hromaditel". Z cest už si vozím jen figurku kočičky nebo magnetku. Knihy jsem většinou rozdala a nechala i jen ty nejzajímavější, oblečení každý rok třídím a nepotřené dávám na charitu. Potřebné doklady mám v jednom šupleti a tak se pomalu připravuji na odchod z tohoto světa.
Jana Šenbergerová
Pár podobných knih už jsem přečetla, ale je to marné, je to marné, je to marné. Jsem Rak, a co je mi milé, jen tak z klepet nepustím. Dětem nechám peníze na pár kontejnerů, ať si nechají, co budou chtít a zbytek mohou s klidným srdcem vyhodit. Mně by vyhazování "pro mě potřebných věcí" utrhlo srdce. Možná spolu nad mými krámy stráví příjemné chvíle vzpomínáním na dětství, možná i na rodiče. A smrt, na tu jsem připravena. V hlavě mám prázdno už dávno. To, že se něco vyhodí, ještě nikoho na smrt nepřipravilo. A ještě něco. Nedávno se po úmrtí jednoho obyvatele našeho domu objevil v přízemní chodbě koš plný různých "zbytečností" a obrazů. To byste se divili, jak rychle byly rozebrány. Proč být jako všichni, když jsme různí. :-)
Mirek Hahn
Skvělý článek, fantastické téma!!! Už pár let se snažím nějakým poměrně nebolestivým způsobem uklízet. V prostoru i v sobě :-) Nějaké dílčí třídění a vyhazování už proběhlo. Změny v životním prostoru sice jen malé a nevýznamné ale vyzkoušel jsem si, že je to správná cesta, že se nic nezměnilo vyhozením pár krámů. Problém jsou klasicky knihy, máme jich moc, a zbavovat se knih je obzvlášť těžké.
Hana Rypáčková
Kamarádka si ji přinesla z knihovny, že se jí bude řídit při úklidu. Má chalupu a byt naplněné krámy. Je jí všeho líto, moc toho nevyhodila. Většinou, když něco byhodím, tak to hledám. Proto stěhuji věci na chatu a pak teprve do kontejnérů. Ovšem medvědí kožich po mamince ( beran) nevyhazuji. Když svítí únorové sluníčko ,zahalím se do něho, chlupáče, a dívám se na zasněžený Boubín. Lepší nez fusak.
ivana kosťunová
V padesáti letech jsem s tříděním a vyhazováním věcí nezačala, a teď už to dohánět nebudu. Své věci si ponechám, symbolizují mi totiž různé úseky mého života. Až je po mě mé děti zdědí, určitě mi ten drobný vrtoch prominou. Místo toho jim třeba mohu slíbit, že až se můj čas ponachýlí , dobrovolně se převléknu do rubáše a papírových bot, dobrovolně nakráčím do rakve a zavřu za sebou víko. A kdyby to mělo trvat moc dlouho, požiju cyankáli, a bude to hned.
Růžena Kuželková
Já mám jedinou a myslím si,že dobrou radu - často se stěhovat.Bydlela jsem v bytě 1+2 a přestěhovala jsem se do "krcálku" 1+0 a co myslíte,těch věcí,co jsem měla zbyla zhola polovina,myslím,že mé děti nebudou mít příliš práce s vyklizením bytu a poslední odstavec dnešního "povídání"mi dává za pravdu.Nikdy jsem nelpěla na věcech,spíše na vzpomínkách a ty v bytě nezaberou žádnou část.To je můj pohled na věc.