Z bytu do malé chaty. To je realita pro mnoho českých seniorů
Ilustrační foto: ingimage.com

Z bytu do malé chaty. To je realita pro mnoho českých seniorů

21. 8. 2019

Nemají na nájem, tak se stěhují do chat. Často tam bydlí ve velmi skromných podmínkách. V lepším případě mají aspoň toaletu a zavedenou vodu, ale mnozí nemají ani to. Tak to je realita. Tak žije v penzi čím dál více českých seniorů.

Přestěhování se z bytu do chaty se může jevit jako skvělý krok, přímo romantika. Co víc si přát, než trávit penzi v přírodě, řekne si leckdo. Jenže mnozí lidé přistupují k tomuto kroku z nutnosti, z nouze. Proto, aby vůbec přežili a vyšli s penězi. Na tuto skutečnost nedávno upozornili na tiskové konferenci zástupci Sdružení nájemníků a Rady seniorů. Rozhodli se více mluvit o tom, že zejména ve velkých městech přibývá případů, kdy lidé vyššího věku nezvládají platit nájemné a to ani tehdy, když získají příspěvek na bydlení.

„Víme o tom, že řada seniorů se stěhuje do zahradních chatek a žijí pak v naprosto nevyhovujících podmínkách,“ uvedl Milan Taraba, předseda Sdružení nájemníků. A dodal: „Setkáváme se s velmi smutnými případy. Například od roku 2007 jsme v kontaktu s jednou čtyřiaosmdesátiletou paní z Prahy, které zemřel manžel, zůstala v bytě o velikosti 63 metry čtvereční a za nájem zaplatila přes tři a půl tisíce. Na život jí zůstávaly čtyři tisíce. Byt musela opustit, žije v bytě o velikosti 29 metrů čtverečních a za nájemné a služby vydává patnáct tisíc. Za posledních dvanáct let totiž stouplo nájemné pětinásobně. Nedávno se jí majitel bytu pokusil zvýšit ceny a paní prodělala srdeční příhodu.“

Někteří senioři řeší podobné situace tím, že z bytu prostě odejdou a nastěhují se na chaty. Právě generace lidí, která je nyní v seniorském věku, velmi často chaty má. Potíž je v tom, že se často jedná o malé, staré rekreační objekty, které nejsou ve stavu vyhovujícím pro život starého člověka. Pod pojmem chata, kterou vlastní senior, si málokdy můžeme představit honosné sídlo vhodné k celoročnímu obývání.

Tady je příběh manželů z Ostravska, kteří nedávno řešili podobný problém. Jan a Kateřina byli členy bytového družstva. Jenže dům obývali převážně mladí lidé a ti se rozhodli pro rekonstrukci, vybudování výtahů a další opravy. Družstvo si vzalo velký úvěr a pro jeho členy do znamenalo platit několik tisíc měsíčně navíc do společné kasy. Jan a Kateřina si to nemohli z penze dovolit, tak byt prodali. Za utržené peníze si vybudovali na staré malé chatce v Beskydech sociální zařízení, vyvrtali studnu a nyní tam žijí. Mají malé náklady, něco jim zbylo z prodaného bytu. Mají malé auto, jezdí nakupovat do blízkého městečka Frenštát pod Rdhoštěm. Jsou spokojení, ale žijí skromně. „Jenže jsme měli štěstí, že jsme za byt dostali peníze, že jsme ho mohli prodat. Vedle nás v osadě žije stejně starý manželský pár, který žil v nájemním bytě. Majitel jim nájemné stále zvyšoval, tak z bytu prostě museli odejít. Také se nastěhovali na chatu. Jenže za to málo, co mají naspořeno, nejsou schopni opravit ji tak, aby se v ní dalo slušně žít. Jsou hrdí, skromní, ale je to strašné chodit v pětasedmdesáti na toaletu do lesa do budky a muset šetřit s vodou, protože mají starou studnu. Často jim vodu dáváme, občas je zveme, aby se k nám přišli vysprchovat, ale vidíme, že je jim to trapné. Je smutné, když takto probíhá stáří  vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří celý život poctivě pracovali,“ vypráví Jan. Oba páry mají před sebou první zimu, kterou se chystají celou prožít na chatách. „Bude to zkouška pro nás, ale zejména pro naše sousedy. Nevím, jestli bude hodně mrznout, zda  to v chatě zvládnou. Ale oni už v podstatě nemají jiné řešení. Mají zažádáno o místa v domově pro seniory, ale tam jim řekli, že jsou v dobrém zdravotním stavu a že před nimi upřednostní jiné žadatele. Děti či příbuzné, které by jim pomohli, ti lidé nemají, pokud víme,“ vysvětluje Kateřina.

Právě na podobné případy se rozhodli představitelé Sdružení nájemníků a Rady seniorů více upozorňovat. „Kvůli tomu, že nemají na nájemné, za námi chodí čím dál více penzistů. Jsou zoufalí, chtějí se poradit,“ říká předseda Rady seniorů Zdeněk Pernes.

Stěhování do zahradních chatek a chat v horách se sice jeví jako řešení, ale pokud se jedná o objekty v nevyhovujících podmínkách, pro mnohé seniory se stávají pastí. Mnozí si třeba myslí, že život v nich zvládnou, ale časem zjistí, že to, co pro ně ve čtyřiceti letech byla romantika, je v sedmdesáti k nevydržení.

Rada seniorů a Sdružení nájemníků se rozhodlo o tomto problému nyní co nejvíce mluvit a žádají rychlejší přijetí nového zákona o dostupném bydlení i výstavbu nájemních bytů. Protože to, co se nyní děje, je vlastně jen ukázkou obrovského problému, který nastane, až se ještě více lidí dostane do seniorského věku a z penzí nebudou schopni své dosavadní bydlení utáhnout.

Hodnocení:
(5.1 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Josef Nováček
Když jsem někdy v devadesátých letech cosi nadhodil před mojí matkou o tom, že důchodci to mají těžké (pravda to ale nebyla, jejich kupní síla byla vyšší, než u mladých rodin), dostal jsem takovou sodu jako nikdy. Základní tezí bylo "co dělali celý život, kam dávali vydělané peníze?" My totiž měli vlastní bydlení, které jsme si ale museli zaplatit, nic nám na to nikdo nikdy nedal. Mnoho jiných bydlelo v nájemních bytech, který dostali za nějaký stokorunový kolek a platili směšný nájem v desetikorunách a když se něco pokazilo, přišel to někdo z OPBH opravit (ano, trvalo to, ale přišel a člověk to měl v rámci nájmu, nic neplatil). Když se nám cokoli pokazilo, museli jsme si opravu zajistit sami a také ji zaplatit. A přesto si moji rodiče dokázali našetřit dosatatek peněz na to, aby si ve stáří v klidu žili. Takže ti, co si teď stěžují, jak je vše drahé, by si měli uvědomit, že každý je svého štěstí strůjcem a minulé dluhy je nutné zaplatit. Ano, nájemné je drahé, ale to je jen následek těch nízkých nájmů, kdy se bytový podnik staral jen o havárie a běžnou údržbu nedělal. Pak se mnoho bytových domů vrátilo původním majitelům, po kterých ale najednou stát chtěl, aby se o dům staral. Jenže kde na to vzít z regulovaného nájemného? Doslova miluji kecy o tom, že se má starat stát, ale stát není zaopatřovací ústav a že bolševik stavěl byty z daní všech, i těch, kteří od něj nic na bydlení nedostali, je sice pravda, ale také kam to vedlo. Ty byty, co stavěl jsou děs a hrůza, malé, špatně situované a dál škoda mluvit. A hlavně si lidi příliš zvykli na tu láci a když teď mají zaplatit tržní cenu, mají zákonitě problém. Chápu, že nájmy jsou skutečně vyšroubované do extrémů, zvlášť v Praze a velkých městech, ale každý problém má minimálně dvě řešení. Jen jde o to nelpět na minulosti.
Roman Vithous
Starých lidí žijících v chatě, protože jim nic jiného nezbývá, je mi samozřejmě líto. Nicméně k tomu páru, co "nejsou schopni opravit ji tak, aby se v ní dalo slušně žít", drobná poznámka... Separační vložka pro kompostovací toaletu se sežene pod 3 tis. Kč (když pominu podstatně levnější svépomocné zhotovení), bedničku na její umístění vyrobí z odpadových prkýnek i velmi nešikovný člověk a vhodná vědra na tuhý odpad, respektive kanistr na tekutý, se dají pořídit pod 100 Kč/ks. Není tedy nutno "chodit v pětasedmdesáti na toaletu do lesa do budky". A základní sprchový kout také nemusí stát "majlant". Ocelová smaltovaná vanička je dostupná za ceny kolem 1500 Kč. I se sifonem a nějakým potrubím na odpad by to 2 tis. měly spravit. Voděodolné obložení (dvou) stěn, např. deskami "abitibi" (dokáže s nimi pracovat i nemehlo, jako jsem já) by vyšlo cca 5 tis., ale jsou i levnější materiály. Konzola do obloku a "igelitový" závěs jsou maximálně stokoruny. Pokud chybí rozvod vody a ohřev, lze situaci řešit některou z mnoha "kempingových" sprch, v cenové relaci od stokorun do cca 3 tis. Stará studna může být problém (já ji mám z r. 1920), nicméně je potřeba ji sem tam vyčistit a pokud je málo vydatná, pořídít zásobní nádrž. A umít se dá i v upravené dešťovce. Shrnuto - není vždy potřeba balík peněz. Pro to být blíže k civilizaci by (mně) stačilo celkem jistě méně než 10 tis. Kč (ani by nemusely být najednou) a použití hlavy a rukou. Ono vodou "mrhající" splachovací WC a dodávka studené i teplé vody v neomezeném množství 25 hodin denně a 8 dnů v týdnu je jen jedna z možných variant.
Eva Kolářová
Dobrý den! Ano, je potřeba se starat, ale včas. Moji rodiče (oba v nových manželstvích) bydleli ve státních bytech. Maminka ho dostala možnost odkoupit a dnes se její investice zdvacetinásobila na ceně a jako vdova si placení může dovolit. Tatínek (bez této možnosti) platí tržní nájemné, které představuje polovinu jeho a jeho manželky důchodu. Samozřejmě není to spravedlivé, ale je potřeba zavčasu řešit svoji situaci změnou. A změny starší bolí, proto okolo šedesátky je třeba udělat plán na zbytek života.
Jitka Caklová
Mě řada příběhů na toto téma připomíná bajku O cikádách a mravencích. Lidé se příliš lacino, možná z pohodlnosti, zbavili osobní zodpovědnosti za základní životní potřeby a "skočili" na plané sliby života v blahobytu a že stát se o ně postará od kolébky do hrobu. Jenže chyba lávky. Chodila jsem do práce, mzdu zdaňovali, stavěli jsme svépomocí dům, stavební materiál zdaňovali, ze všeho co jsme vytvořili stále platíme a kdybychom se nestarali spadlo by nám to na hlavu. A tak si nakonec říkám, nemají se ty cikády lépe? :-(
Drahomíra Stínilová
Eleno, abych pravdu řekla, já tenhle případ taky nějak nepochopila. Jestli ten byt patřil vyloženě manželovi a musela se paní vystěhovat? Ale v každém případě je nedůstojné, aby staří a nemocní lidé bydleli jenom v chatkách s chabou hygienou, a co v zimě teplo. Nebo chatové oblasti jsou daleko od dopravního spojení, třeba tam ani nejsou lékaři. Nelíbí se mi to. A co vím, stává se to i matkám samoživitelkám. To by měli naši představitelé řešit především, ne hádání se jako malí usmrkanci kolem jmenování ministra.
Soňa Prachfeldová
Starým lidem by měly poradit děti, bezdětným pak sociální odbory,třeba i nějaká charitní organizace? Prostě se má vždy myslet na zadní kolečka včas.
Hana Rypáčková
Hrůza je, že není dost míst v domovech důchodců a je to vlastně takový hospic. Až když je člověk nemožný, dostane se pro něj někdy místo. Jenže, právě často si to způsobují tím, że dotují dospělé děti. Ony se mají postarat o rodiče, aspoň jim poradit...Bydlení je to hlavní. Na malých městech to je jiné. Většina lidí má svůj byt hned , když se prodávaly na splátky.
Jana Kollinová
Lepší malá chatka než pobyt pod mostem.
Eliška Líznerová
Řešila jsem hned dva problémy najednou. Dojíždění za mojí 99 letou matkou cca 50 km, kde obývala sama veliký byt, a druhý problém po smrti mého manžela mi zůstávalo po zaplacení mého bytu cca 6000. A tak jsem udělala radikální řez a spolu s mojí dcerou jsme prodali jak babičky byt tak moji chatu ( stejně jsem práci na ni už sama nezvládala) a zakoupili jsme dvougenerační domek a nastěhovali babičku spolu s dcerou do nového domečku. I pro mne se tam našel jeden pokoj, babička se tam dožívá už svých 103. brzkých narozenin, já nemusím složitě dojíždět, neřešíme tři platby nájmů a užíváme si blízkosti nás všech. Přitom babička je ve své samostatné garsonce úplně separé, ale na druhou stranu stačí otevřít dveře a jsme pospolu všichni dohromady. Bylo hodně opravdu hodně těžké přesvědčit babičku aby se v 99 letech přestěhovala, zrovna tak o soužití jsme si nedělali iluze. Ale když se to bere s humorem, tak to spolu všichni v pohodě zvládáme, a ještě jsme na tom dost ušetřili. Nevím jak bychom to s babičkou řešili nyní, když už se stala více nepohyblivou, a dojíždění denně si nedovedu představit. Chce to asi zapnout mozek na plný obrátky a opravdu začít řešit situace včas, a pokud možno společně.
Danka Rotyková
V příspěvku Karla B. je hodně pravdy. Ze svého okolí znám pár takových případů, kdy se senioři se rozhodli uvolnit svůj byt mladému páru. Z venku se zdá, že to udělali ochotně a rádi, ale u někoho vycítíte, že to tak úplně nebylo.
Elena Valeriánová
Já takový případ neznám, možná proto, že jsem z vesnice. Ale asi si stojím na vedení. V odstavci 3 píšete o paní, která opustila byt, kde platila 3,5 tisíce, by živobytí ji zbývaly 4 tisíce. Teď je v menším bytě a za nájem a služby platí 15 tisíc??? Tak proč šla do menšího a dražšího? Po manželově smrti měla k dispozici 3,5 + 4= 7,5 tisíce a teď platí 15 tisíc a z čeho žije? A kde bere těch dalších 7,5 tisíce. Asi to špatně chápu, to víte vesničanka.
Karel Boháček
Takových případů znám desítky, ale děje se to většinou proto aby měli jejich děti kde bydlet. Rodiče se stěhují na chaty a chalupy a byt uvolní mladým. Není to nic smutného - co vím rádi to tak udělali.
Marie Doušová
Žebrat je pro seniory nedůstojné a nájem v bytech je pro mnoho seniorů už na hraně. Chybí státní výstavba bytů, jak pro mladé , tak pro seniory,kde bude přijatelný nájem .
Jana Slavíková
Pro takové případy existují příspěvky na bydlení. Jen se o ně musí požádat.
Jana Slavíková
Pro takové případy existují příspěvky na bydlení. Jen se o ně musí požádat.
Margita Melegova
Smutne cteni.
olga skopanova
Teda jestli čekají řešení od státu to se načekají.